Jsem vám teď taková nějaká vyndaná. Když poslouchám Bártu v Akropoli, už přemejšlím nad tím, jak to napíšu, a pořádně se nesoustředím. Zejtra na rozhovor Malátný, tak jdu asi radši spát, abych nebyla malátná já. Pak nevím co. Otázky pro Charlie Straight. Pořád mít na něco názor, dělat čtyři věci najednou, někomu něco odepisovat, blbě, protože na množsvtí editovat, blbě, protože na množství překládat, všechno furt na množství, organizovat a do toho all you can eat sushi. Na ramenou mám taková ta závaží, co jsem mívala v Lidovkách. Kromě mlhavejch rán nemám čas na běhání, nemám čistou hlavu. Vymyslela jsem si plán, že pojedu do Brna na bienále, jenomže v neděli nebudu vyspaná po Guettovi. Zase stres. V pondělí pojedu na chatu vymalovat. A na houby. Bože jak já se těším, že budu malovat na chalupě, kde neni signál. A v úterý na inliny k Poděbradům, to snad taky stres nebude. Ale asi zase bude pršet. Takže stres – stihnout to, než začne. A ve středu Homolka s babičkou a the last chance to change a thing. Kdo to kdy viděl, aby si jedna musela brát dovolenou kvůli výměně řidičáku za novej a kvůli tomu, aby mohla na Malvazinkách na sebe přepsat hrob napsanej na mámu, která umřela? He? Černej humor? To víš, to tak, samozřejmě, že takový věci se dějou jenom v okruhu druhýho patra jednoho domu ve Vokovicích, kde shodou okolností bydlím já. No a večer pak Wilco, nepřejte si mě, jestli z toho bude čouhat nějakej stres. Huš.