wilcoworld.love.net

Jesus, don’t cry/You can rely on me honey/You can combine anything you want
I’ll be around/You were right about the stars/Each one is a setting sun.

Jesus etc. je samozřejmě skvělá písnička, ale to máte jako s vyrovnanou lavičkou na mistrovství světa v basketu; taky se můžete spolehnout na kohokoliv. Zkrátka moje Wilco-top-trojka byla jiná. Už loni v Efenaaru ale Jesus dopadl fantasticky, lidi ho odzpívali místo Tweedyho. A tak jsem se Jesuse taky naučila, zamilovala si ten fantastickej klip a v úterý v Arše jsem zpívala s sebou. Bylo to skoro na slzy; ale jenom skoro. Na pražskej Wilco koncert jsem se totiž nejvíc těšila v době, kdy jsem se dozvěděla, že tu budou. A abych (si) nelhala, ten holandskej koncert byl lepší.

Byl lepší, protože byl první, byl lepší, protože byl ve větší hale, byl lepší, protože měl lepší setlist. Ale i pražští Wilco byli samo sebou super, navíc absolvovaní s Adámkem, kterej mě skoro před pěti lety s Wilco před mým odjezdem do Anglie seznámil (Venus Stop the Train a Promising) a otevřel mi tak obrovskej prostor. Nejvíc jsem si v Praze užila Impossible Germany, Unlikely Japan, najednou jasná Wilco esence; krocení kytary, vodopády tónů, jako kdyby po skluzavce s napichanejma žiletkama sjížděly kovový hvězdy. Do toho ocelový plochy namixovaný s naléhavostí, kántry, smutek. Naživo ještě daleko větší síla. A pak Via Chicago, to je pro mě nástupce Homeward Bound, zase esence, tentokrát klidný, sexy a potměšilý Wilco tváře. Hate It Here jako nejlepší „post“ písnička, ha, už dokonce umím s pračkou! Ale keeping things clean doesn´t change anything. Jen škoda, že to živě hrajou tak rychle.
Když nad tím tak – kacířsky – přemýšlím, možná, že kdyby na tom koncertě bylo míň známejch, užila bych si ho eště víc. Říkat si navzájem, že to bylo fajn, je jako říkat někomu cizímu, že jste rádi se svým milým. Obrazně řečeno. Jsou chvíle, kdy si to chcete přebírat sami, i když jasně, sdílená radost, dvojitá radost.

Mám teď takový, ehm, kulturně uhoněný období. Tak třeba včera Peníze nikdy nespí; americká burza live, sexy New York, kupa klišátek, ale i docela vtipně podanejch pravd. Nevíš, co v tom druhým je, tak se nauč odpouštět, jo? Musí mi tohle říkat zrovna v kině a zrovna na modelu otec-dcera? Trošku fňukám, protože tohle je břemeno, kterýho se teď pořád nedokážu zbavit.
David Guetta v Tesla areně. Zvláštní zážitek, ovšem nejlepší na tom byl Neználek s Lukášem D. V půl třetí jsme v dešti stáli u stánku, úplně absurdní, legrační situace. Lukáš ve svým televizáckým slušným, já jako slečinka s třpytivejma botama a Neználek zarostlej, s foťákem na krku. Všichni v jedný ruce párek v rohlíku, v druhý desítku v kelímku a nějak to do nás vjelo, vykřikovali jsme do setmělýho Výstaviště, pojďte si dát skvělej párek v rohlíku a pivo, pojďte se ohřát. A lidi šli. Zamázl to bodrej prodavač, kterej mi řekl, že jsem přírodní žena. Trošku jsem se urazila, celej život si zakládám na tom, že nejsem přírodní žena, tak že by nakonec jo? Holka vod koní? „Neee. Nejste jako z lesa nebo tak, jste krev a mlíko.“ Paráda. Přestáváme lákat lidi a jdeme radši zavolat taxíka. Hm, jen jestli se tam holka krev a mlíko vejde.

Ráno Neználek nakonec nejede do Říček, tahal fotky ještě ve čtyři ráno. Zato já jedu do Brna. V plánu je bienále. Cestou žlutým autobusem ťukám Guettu, fotky jsem naštěstí nahrála už brzo ráno, klíží se mi oči, občas grrr spadne wifi. Dodělávám to ve Spolku, fantastický kavárně, kam v Brně chodím na jídlo. V Brně prší a v ulicích nejdou žádný lidi (nakonec se ukáže, že všichni shopujou ve Vaňkovce). Obejdu, co stihnu, pár plakátů se povedlo (na obrázku Halounova koláž, ta se mi asi líbila nejvíc), dobrá výstava Big Mag, surrealismus fajn, ale nic novýho. Nestihla jsem africkej plakát, což je mi líto, a nenašla jsem ani Skrepla a spol., ale co, zase jsem viděla závod bajků.

V Praze se mi nejvíc líbí výstava Sklo. Klasik. V Belvederu v neděli po obědě nikdo není, a tak nikdo nevidí, že u tý nejtypičtější ze všech klasik, plastiky Brychtové s Libenským, která trůní jako ten nejlepší předseda u nejhezčího výhledu na Prahu, se rozbrečím. Tuhle výstavu měla vidět máma, protože kdo jinej. Máma, která se všema těmahle lidma spolupracovala, zařizovala jim jejich výstavy, pomáhala jim a měla je i to tak strašně ráda. Jakej symbol; když v roce 2003 s tátou v Itálii nabourali, auto na cucky, táta někde na vesnici v nemocnici, máma v Torinu na jipce v kómatu, ale sklo, který vezli do Biotu na výstavu, zůstalo neporušený.
Ta výstava je krásná, funkční i zajímavá, ukazuje jednu z mediálně nejmíň doceněnejch českejch „komodit“ a vidět by ji měl každej, kdo má rád moderní umění. Stokrát víc než škandály v Rudolfinu. Stokrát víc než znovuotevřenou Bílkovu vilu. Stokrát bych chtěla víc, než se dá, vždyť já vim. Tak aspoň na to koukněte na internetu.
A nakonec ještě Tomáš Císařovský a Tři ženy v Africe na radnici. Císařovský má bezva cestovní deníky a skvěle zvládá figuru. Je to ale příliš stejný. Tři ženy v Africe fotí utrpení a to je vždycky fotogenický, emocionální a tak trošku na vzlykání.

Ale úplne nejvíc na vzlykání je, když se koukáte na mistrovství světa v basketu a Češky, který hrajou doma, porazí po skvělým výkonu silnou Austrálii a v sobotu budou hrát o medaili. Klobouk dolů. Ráda bych to ráno oslavila pětkou v Šárce a pak košíkem hub a vymalovanou kuchyní na chalupě, tak budu doufat, že mi do zámku vlezet klíč a nebudu takovej lůzr jako minulej tejden.
V neděli bych bejvala chtěla s kamarádama z gymplu oslavit nový malý doubravánčata, Jasmínu a Huga, ale musim jít dělat povídání a natáčení s Nightwork, což by za normálních okolností byl důvod pro velký přípravy a radost, teď jsem ale spíš taková trošku ééééé. Ěééé. Protože jsem se těšila na ty kamarády, no.

———————————————————

„Obed idnes.cz?“
„Uz jsem dnes domluvenej. ipondeli.cz?“
„Toseuvidi.com.“

Kazím se. Učím se. Pracuju v @digi.