Už je to tu zas.
(Nejradši mám první sníh a v něm moje první ranní stopy.) Tentokrát večerní.
Ve středu pořádal bandzone v Roxy showcase, takovou přehlídku mladejch kapel, který by to hypoteticky mohly někam dotáhnout. Byla jsem pozvaná, tak jsem se stavila, ale moc jsem se tam necejtila a vydržela asi půlhodinu; obě kapely, který jsem zastihla, hrály hrozně nahlas, tý druhý, nejvíc metalový se naštěstí /fuj, já vim/ hned na začátku něco porouchalo, a tak jsem zase šla.
Od pondělka jsem zvažovala, jestli Slamník jo, nebo ne, nakonec jo, protože netreba sa bát. Dvacetšestka z Revoluční jela až za deset minut a na nějaký čekání (zlatá čepice!) byla venku moc velká zima. Vyrazila jsem proto pěšky, suchou nohou přes Vltavu, nahoru na Letnou a přes technický muzeum a Korunovační až ke Slamníku, sluchátka v uších, srdce v kapse.
Trvalo to 25 minut, 2,27 km a 140 kcal, říká runkeeper.
Na Slamníku narváno. Kvůli Roxy jsem přišla pozdě a slyšela jenom 1,5 Konvrzka, škoda, škoda. Sken publika. Srdce zpátky na místo, vzadu Martin a Suchoň, vedle nahrává Vojta, bezva. Volba padá na čaj s rumem, čišník v druhým lokálu nemá co dělat, tak se ani necuká. Vrz mezi tím skončil, tak si přisedáme ke K. Neviděli jsme se od léta, ale to je úplně jedno, sakra, neměla bych hrát aspoň v reklamě na zmar? Nazdar, hraju v reklamě na zmar, nebo tak nějak. Nejsem ale v dotazníkový formě (jako kdybych někdy byla, to je fakt), nic moc mi nejde, o to víc se divím, že si celej večer až do jedný povídáme, snažím se kličkovat a nebejt patetická, ale kdeže, vy jste si mysleli, že když není patetická holka, tak ani kluk není? Pche.
Byl pes jsem ještě live nikdy neslyšela, neslyšela jsem ani předchozí variantu s Montym, nikdy jsem ten název nechápala, ale K. mi to všecko vysvětlil, takže: On = Pičus měl psa, kterej se jmenoval Monty a všichni pravděpodobně měli rádi Phytony. Monty umřel, takže teď už jen Byl pes. Aha. Docela dobrý, none?
Takže na tenhle koncert jsme si všichni sedli dozadu na lavici, něco jako cesta ikarem z Košic do Užhorodu tehdy v létě. Horko, žízeň, tlačenice. V hlavě se mi udělal takovej ten pás, co maj v továrnách, a na něm kolovaly různý vzpomínky a myšlenky, škoda, že jsem s sebou zrovna neměla kapesní čtečku myšlenek, zaměřila bych ji na souseda po pravé ruce, vsadím se, že bychom se v určitých bodech protli, on bude strana á, jak to tak bejvává. Anebo aspoň ukazovátko – do not touch, ach jo, aimant. Několik hezkejch písniček, několik, no. Ale veskrze hezkej zážitek z nový kapely. A stejnej zážitek ze starých situací.
Eště kouříš?
(roll another one)
Jak se má holčička?
(ještě nechodí)
Jak se máš ty?
(nějak v tom neumím chodit)
Nedělej, že si to nepamatuješ
(Ale pamatuju, to bylo přece teprv před jedenácti lety)
Nedívej se tak na mě
(proč ne? no. 2567)
Domů jsem se pak v noci dostala rychlejš, než jsem si myslela.
Dál jen kousek.
Předvánoční Vídeň je hezká. Svítí, co není vkusný, má aspoň nějakou formu. Řada výstav, o kterých než napíšu na navystavu, tak skončej, gluhwein weiss (v Praze od tý doby dvakrát a super), milí Kundřejovi, zastávka v Mikulově jako z nějakýho filmu; tma, vítr, jedinej otevřenej podnik vinárna na náměstí, kde jsme si koupilo božolé, johohó.
Sunflower Caravan pokřtili desku a bylo to bezva, líbí se nám, jak do toho jdou.
Šli jsme do toho i my, na mikulášský, totálně bizarní tancovačce v Sokole na Hanspaulce. Při polce i valčíku se cítím jako ty srážecí autíčka na pouti.
A nakonec do toho šla i Vltava, která hrála na večírku Lupy, kde se vyhlašujou nejlepší weby. Večírek s on-line lidma, jak jsem si to pro sebe pojmenovala, byl v Arše, pozval mě na něj Adámek a chudáky profíky Vltavu jsme nakonec poslouchali vlastně jen my a ještě Petr s Hankou, no a protože umím všechny slova, Nebřenský se usmál a ukázal na mě, jako že dobrá a díky, dáme jí jedničku. Bylo to asi o sto procent lepší než tehdy na jaře v Plzni, sehráli se a humor nechávají spíš na Nebřenským, dobře dělají. Víno bylo dobré, což jsem zjistila druhý den, kdy jsem sice byla pekelně unavená, ale hlava mě nebolela.
Film o Facebooku taky nebolí a je dobrej, další z těch, který vyžadujou alespoň drobný dostudování ex post, ani já, ani Jana jsme si nebyly úplně jistý, co kdo komu udělal.
Vánoční atmosféra ve Vokovicích. Rozkopaný chodníky a silnice, padá sníh. Doma váza a v ní větve, na nich starý ozdobičky po babi, rohlíčky a linecký též podle prastarých babiččiných receptů z kouzelný šedivý knihy, vše naskládané v úhledných komíncích v krabici, zastrčené pod stolem, adventní věnec na něm, ale i nad dveřma,
prostě
buď připraven, nevíš, co se může stát, co kdyby přišly Vánoce letos dřív.
A nakonec zprávy ze sportu:
za čtyři dny mi bude třicet.