Radost ještě před startem; já, Canny, Honza
Z facebookový komunikace dva dny před Nike Prague Run:
Canny: Tyjo, jestli bude horko jako teďka, tak to bude vopravdický maso.
Boat Behind: Maso na grilu.
Canny: Nesnáším běhání v horku…checheche…to abych to proložil cibulí a slaninou.
Boat Behind: Fuj, tak vedle tebe teda běžet nechci. Leda že by se mezi nás postavilo pivo.
Konec vtipkování. Sobota 14:00, asi tak třicet stupňů, zrovna jsem dopila litr vody, ale už se mi zase dělá žízeň. Řadíme se s Cannym a jeho českolipským kamarádem Honzou do koridoru, fotíme tuhle fotku, hledáme nějaký vtipný motta na běžeckejch tričkách (Běžím pro pivo nebo Běžím pro čokoládu patří překvapivě k těm lepším), štelujeme ipody a androidy, chystáme runkeepery a přejeme si hodně štěstí. Zatím to nevypadá tak zle. Koneckonců, říkám si, 10 kilometrů neni zas tolik, už jsem to několikrát docela v pohodě uběhla, navíc taky jsem v dubnu běžela půlmaraton, tak co bych se bála? Půjde to určitě dobře.
První dva kiláky se mi opravdu běží dobře. Žádný nebo minimální kočičí hlavy, předbíhám spoustu lidí, horko moc nevnímám a libuju si, jak mi hraje nachystanej playlist. Ve skále pod Vyšehradem se malinko zchladíme, to abychom do pekla – náplavky pod Výtoní – vběhli čerství. Spousta lidí tu zpomaluje nebo dokonce jde, po kočičích hlavách se běží hodně špatně. Alespoň, že od Vltavy vane příjemnej vánek.
Intro:
Nejsem moc velkej bojovník, spousta pravidelnejch věcí ku prospěchu těla i ducha mi dává dost zabrat a ani s běháním to není pokaždý endorfinovej nářez. Jenomže za ten rok a půl už jsem si na něj zvykla a hezky si u něj odpočinu. A navíc se s tím dobře hubne. Neber to, no.
Od konce náplavky, tedy asi od čtvrtýho kilometru, mě to celý začíná neskutečně srát. Dav běžců se netrhá, nedaří se mi najít rytmus a mám strašnou žízeň. Kdy že je občerstvovačka? Na 5. kilometru? Kdy bude 5. kilometr?
Trať vede přes Staromák a Celetnou na Václavák. Myslím, že lidi kolem trati, hlavně turisti, fandí, ale nevím, mám to trochu slitý. Už si ani trochu nepamatuju, co mi zrovna hrálo za písničku, mám toho plný zuby; pamatuju si jen ten pach kobylinců. Kouř cigaret, smaženýho masa, kobylinců…nejlepší vůně, který můžou běžce na trati potkat! Nepříjemnej povrch, palčivý slunce, hrozně se těším na vodu. Podle runkeepera ale, zdá se, neběžím tak špatně, 5 km za 00:30:20; kdybych se hecla, říkám si, možná, že to pod vysněnou hodinu dám.
Na Příkopech se mi ale nechce nic, natož se hecnout. Tři minuty stojím u občerstvovačky, natahuju ruku a lituju těch nešťastnejch brigádníků, kteří nevědí, co mají dělat dřív, kelímky jim padají z ruky a ty, co udržej, nestačí naplňovat vodou z hydrantu. Z hydrantu! Nike plní kelímky vodou z hydrantu. Nebo co to bylo. Svoje vydupaný dvě deci leju na hlavu a běžím nahoru Václavákem. Ve Vodičkově (Canny později vtipně vypráví, jak si tam někde prostě odběhl koupit vodu do obchodu) hledám optimální koridor; jako vím, ti Nike roztleskávači to mysleli dobře, ale instantní pokřik "máš na to" bych raději vyměnila za kelímek s vodou.
Opravdická krize přichází opět na náplavce, asi na osmým kilometru. Playlist hraje za sebou I´m not Going Home od Faithless a I´m Coming Home od Skylar Grey a Diddyho, což mi vlastně i v tý bídě přijde docela vtipný. Ale jenom na chvíli. Fakt už nemůžu, před očima se mi dělají mžitky, tahnu se jak med a říkám si, co jsem udělala špatně? Pila jsem docela dost, možná jsem si měla dát jeden banán před během? Nebo jsem si včera neměla dávat dvě sklenky vína? Blbost. Je prostě horko, jsem rekreační běžec a běžím po kočičích hlavách. A nejsem vembloud, takže prostě nemám žádnou zásobní vodu.
Za vyšehradskou skálou je to trochu lepší. Už jen 1400 metrů do cíle, začíná vát od Vltavy, což se sakra hodí. Podél silnice vidím desítky zkolabovanejch lidí. Není to hezkej pohled. Vzpomenu si na 17. kilometr půlmaratonu, to bylo něco podobnýho. Ale o deset kilometrů později, teď to prostě nemůže bejt samo sebou. Je jasný, že jestli to někdo podcenil, byl to Nike. Pohoda běhu a jeho organizace se s dubnovým Adidas půlmaratonem (taky bylo teplo tehdy) vůbec nedá srovnat, a to je půlmaraton jednou tolik. Ale co. Tohle už dám, i když o rekordu si můžu nechat zdát. Zrovna hraje dresovej a doslova vlajkovej Boat Behind, tak zkouším přidat. Jde to ztuha, ale aspoň předběhnu pár lidí. A támhle už je cíl! Lidi fandí a tleskají, je to milý. Tak nějak symbolicky se z telefonu ozývá First of the Gang to Die, zatnu zuby a něco-jako-finišuju.
Když proběhnu cílem, automaticky se těším na vodu. Nikde žádná není. Ani žádní pořadatelé. Jsem tak vyšťavená, že si ani nevzpomenu, že mám vypnout runkeepera. Až v zákulisí mi dojde, že mi pořád běží čas. Cestou potkám pořadatelku s balíkem minerálek, tak si půlku jedné vyprosím do kelímku. V šatně chvíli sedím, pak se převleču a potkávám se s Cannym a spol. Jdeme si dát vodu a mojito na pláž a za chvíli jako kdyby žádnej běh nebyl.
Jsem trochu naštvaná, že jsem to nedala pod hodinu, a chyby hledam všude možně, jen ne v sobě. Jasně, za ten hořkej pocit mohlo do velký míry nezvykle teplý počasí, ale Nike to neměl podcenit. Znáte to, čím větší firma, tím větší nároky ze strany závodníků. Adidasu jsem před půl rokem vytkla akorát tak blbý triko a batoh a haldu zbytečnejch letáčků.
Tady byla špatně hlavně a zásadně voda, kvůli který si to velká část z asi 5250 lidí, kteří se postavili na start, prostě ani trochu neužila. A o radosti z běhu přeci mají tyhle happeningy být, nebo ne? 
(V době, kdy píšu tenhle post, už je
na Facebooku skupina s názvem Nike Prague Run – běh smrti. Nepřidám se k
ní, ani nebudu nikam jinam dávat tohle dramatický video, ale jedno je jasný: je to průšvih a velký memento.)