Ještě začerstva.
Jsou sporty, ve kterých čeští sportovci dlouhodobě neexcelujou (tabulky), třeba plavání nebo ženský sprint. Tak tak se kvalifikují a nic moc se od nich nečeká. Skoro vždycky ale zamakají. Jasně, dají třeba jenom semifinále, ale v osobním rekordu. Osobní rekord (= vymačkat ze sebe to nejlepší, i když nemůžu, jsem unavená, prodat natrénované, prostě makat) je podle mě fantastická věc. Náš sportovec byl v tu chvíli tak dobrý, jak se mu to nikdy před tím ještě nestalo. A že byli ostatní lepší? To se prostě nedá nic dělat. Motivace.
Jednou, krátce po podání přihlášky na letošní půlmaraton, jsem přišla domů picnutá a napsala jsem na Facebook, že můj cíl je čas 02:15:00. Velkohubý prohlášení od holky, která první půlmaraton zaběhla za 02:24 a byla ráda (Jak jsem běžela půlmaraton). Když se mě kamarádi ptali, jakej je pro letošek můj cíl, přepnula jsem do reálu a popravdě říkala, že chci bejt prostě o trochu lepší než loni. Alibistický, vím, ale obvykle se mi docela daří odhadnout svoje schopnosti, navíc v tomhle debilním období. A v noci na dnešek přišel kašlíček, znáte to.
Sama jsem se na trati překvapila.
Fičelo, na startu mi byla dost velká zima a ještě tak na třetím (? – zajímavé, běželo se mi tak dobře, že jsem zhruba do pětky vůbec nesledovala kilometráž) kiláku jsem měla nepříjemně chladný ruce. Už od FSV jsem ale měla takovej radostnej pocit; chytila jsem dobrý-tak-akorát-pomalý tempo a hlavně jsem si sestavila úplně super playlist do sluchátek. Lidi kolem byli úžasní, fandili, tleskali, takže proč se na ně nesmát?
Na první občerstvovačce na Výtoni jsem ani neměla žízeň, ale říkala jsem si, že to nebudu riskovat, a dala jsem si jonťák. Krizi jsem, podle loňského mustru, čekala na 8. kiláku na Strakonický. Jenomže dneska bylo o dest patnáct stupňů míň, takže nic. Super. Vzpomněla jsem si na Code Mode na náplavce, tehdy byla taky zima.
Na 10. kiláku před FSV jsem si dala další jonťák, pořád v běhu. Nechtělo se mi zastavovat. Není to nějaký divný? Loni touhle dobou poločasová vyšťavenost. U Rudolfina spousta lidí a Keňani už v cíli v novém traťovém rekordu. Well done! U Strakovky jsem se musela smát nahlas; stávkujou tam takoví ti blázniví pánové od nejrůznějších výzev, podle nápisů na obřích transparentech drží hladovku, pět židlí a nikde nikdo. Asi si odkočili na svačinu.
Na 12. kiláku mě začíná bolet břicho a nohy. Zkouším aplikovat násilí a malinko zrychluju. Zdá se mi, že to pomáhá. Dojímají mě kapely, který hrajou kolem. Babyfaces, kolik těm drhačům Nirvany a RATM může bejt? Třináct? Super. Naštěstí je moc neslyším, ale líbí se mi, že je baví muzika.
Kritickej Libeňskej most, 15. kilometr. Podle plánu jsem tu měla bejt marná, přešaltovat na chůzi a do rytmu tláskat jablečnej energetickej gel. Nic z toho. Překvapuje mě, že pořád můžu, že se mi nechce zastavit, nemám hlad ani žízeň (reorganizace občerstvovaček super!). Ale strašně mě bolí kolena.
Karlínská rovinka je peklo, který gradovalo za Husákovým tichem na kočičích hlavách. Sotva pletu nohama, bolí mě kolena, kyčle a třísla, ale vím, že kdybych zastavila, tak už se nerozeběhnu. Ti, které jsem předběhla po trase, teď předbíhají mě. Zkouším se posílit gelem, ale jenom si zapatlám ruce a pusu. Světlej moment – dva śvédští důchodci s vlaječkou, smějou se od ucha k uchu a povzbuzujou, seč jim švédské koruny stačí. Trochu si je uzurpuju, ty důchodce.
Výborná byla cedule 1000 metrů do cíle. Žádnej kilometr, už jenom metry! Zkouším trochu zrychlit a do cíle se valím jako Frankensteinův elektrickej pes. Jako robot. Jako postava z Charmsovy povídky; má tak slabý nohy, že holínky si k nim musí přivázat provázkem.
Čas jsem si měřila sama přes RunKeepera a zdá se, že jsem to dala za 2 hodiny 14 minut. Osobní rekord o deset minut. Jako bonus celý půlmaraton na jeden zátah, žádná chůže, žádná zastávka. V životě jsem takhle daleko bez přestávky neběžela. Opilecká velkohubá cifra = realita. Tyjo.
Celý to má pro mě několik point:
1) celoroční trénink se vyplatil
2) je dobrý, když si člověk umí věci užívat
3) není mi souzeno bejt svině a klikařka. Bohužel. Jakmile něco nedělám stopro správně a zodpovědně, okamžitě si mě to najde. A lup ho přes prsty. Z různejch směrů. A tak musím hledat jiný cesty, míň pohodlný, řekla bych, že je to taková bojovka se spoustou míst, který jsou výrazně větší než já; několikrát se proti nim rozbíhám, ale málokdy se mi podaří je překonat.
Teď jsem zas po dlouhý době zase uspěla. Uspěla, protože makala. Je to pro mě obrovská motivace. A jsem sama zvědavá, jak dlouho mi vydrží. Kdy se zase pustím cestama, který nejsou pro mě?
(No a samozřejmě hec je hec, takže už jsem přihlášená na zářijovou desítku. Těším se.)