Once upon a time on the same side/once upon a time on the same side, in the same game/and why’d you have to go, have to go and throw water on my flame
Jakkoliv mě hudebně nebavily pražský koncerty Coldplay ani Rihanny, tahle písnička mě láká. Mám ji ráda. Pouštím si ji dost dokola. Líbí se mi, jak je postavená, jak jde ze sloky do refrénu, co se děje potom. Sexy energie mezi Martinem a Rihannou. A to téma, žejo.
————————–
Na Slnečných jezerech to po sezoně vypadá smutně, asi jako na sjezdovkách na jaře. Tady ovšem napůl balkánsky, napůl italsko-chorvatsky. Zazimovaný letní byty, borovice, šišky, studená voda. Vlak. Graffiti. Ticho.
Celý Senec jsem, myslím, zvládla docela dobře. Po dlouhý době jsem poslechla intuici a nachystala jsem si den plný sportu. S Radkem a Radkou brusle, pak s Luborem, Lukášem a Dekosem tenis (po pěti letech, uf), pak minigolf (neumím, ale zdá se mi, že ruka z profi basketu funguje, většinou mi jde petanque, šipky a jak zjišťuju, tak taky i minigolf) a nakonec jsem to jezero oběhla; jenom pětka, ale hezký.
Večírek proběhl tak, jak jsem si myslela, trocha zábavy, ale víc kontrolovanýho klidu. S Radkem jsme šli spát před půlnocí, jak jsem tomu ráno byla ráda. Je hezký, když vás bolí ruka a nohy ze sportu, ale nebolí vás hlava a není vám na blití, jak tomu bylo minulý rok touto dobou. Hnusný. Už nikdy to takhle nechci. I could have been a princess, you’d be a king.
Večer jsem šla do Dejvického na 39°a bylo to super.
Jasně, Sence jsem se bála, ale víc jsem chtěla mluvit o běhání. Dva závody. Pomáhá mi to. Nemluvím přímo o závodech, ale o pohybu. Překonat sama sebe, nevzdat se, umět odpočívat, pomalu se zlepšovat a když to nejde, nechat si hlavu a tělo vyříkat, kde je problém. Běh je trenažér a já jsem jeho ředitel. A je to jen kousek do reálnýho života.
Nejdřív pražská desítka 8. září. Strašně jsem chtěla urvat osobák, běžela jsem na plno od začátku dö konce, nedívala jsem se napravo nalevo, ani jsem si neužila výhled na had běžců za Štefánikovým mostem. Kočíčí hlavy jsem zadupala do země. Poslední kilák jsem chcípala, ještě tohle a támhle za roh, Jackpot, Carolinum a moje diplomy z vejšky, rovinka v Celetný kolem Melissek, ze všeho už mi bylo zle. Ale 10.2 km za 58:07 za to stálo. Medaile, banány, pitíčko, ohňostroj. A potom ta bezva hospoda na Letný s Cannym, Olinkou, Marasem a Honzou. To-jo. Díky moc, moc.
Za týden v neděli další desítka, Babice. Sem dorazili jen běžci, co-to-myslí-vážně. Plus já a pár dalších druhokategorijních. Slunce svítilo, přálo nám a já jsem se moc těšila. O žádnej výsledek mi nešlo, ale v tom klubku chrtů jsem to stejnak na začátku přepálila, skupina, která běžela na hodinu, mě doběhla až na 4. kilometru, ale zachytit se mi nepovedlo. Chvíli jsem si pak povídala s Jonnym, který běžel bosý, a na konci závodu jsem se předháněla s paní, která pak vyhrála kategorii nad 59 let. Někde na sedmém kilometru jsem si myslela, že ji dám, ale to jsem se šeredně spletla; v posledním kopci mě předběhla jako nic a nakonec mi nandala asi minutu.
Čas 1:04:04 na na 10:66 km na mě neni špatnej, ale celkově stačil jen na 30. místo od konce. Jasný, o to nejde. Jde o to, že příště se nesmím nechat vyhecovat, je třeba běžet svoje tempo, zdravit houbaře, těšit se z toho, že to jde, dejchat čerstvej vzduh a být v pohodě.
Jinak akce super, babičtí jsou milí a navíc mě poprvé v životě vylosovali v tombole, takže můžu jít zadáčo na Modrovouse do Dejvickýho (jsem teď sběratelka) a eště si přečíst dvě knížky; jedna je o Zátopkovi, druhá jsou povídky od pana Dutky, jehož Dorka krásně kreslila na VŠUP v ateliéru ilustrace Jiřího Šalamouna, znáte? Řekla bych, že kruh se uzavřel.
P.S. Historka ze Sence. Moc jsem nepila, nic jsem neprovedla, šla jsem brzy spát a jediný zajímavý člověk, se kterým se mi mimo přátelský kruh podařilo promluvit, byl obchodník Milan s přetrhaným vazem v koleni. Má tři děti, stalo se mu to při fotbalu a směje se, když povídám o běhání. O dvanáct hodin později. Asistenka jednoho oddělení se prý zapasovala mezi stěnu a záchod, poblila se, pardon posrala a děvčata ji nemohla vytáhnout ven. Musela proto zavolat na pomoc hochy, konkrétně Libora, který ji nakonec vytáhl, hodil do svého pokoje a sám šel spát jinam. Jasný, nikomu tuhle prekérní záležitost, po který se chvíli chodí kanálama, samozřejmě nepřeju. O to hůř se mi přiznává, že jsme se variantami téhož bavili celou cestu až do Prahy. A sloveso „zapasovat se“ najednou poskočilo v žebříčku. Vysoko.