Jsou to starosti světa, kterému nic nechybí. Loni jsme byli na lyžích ve Francii („jmoc daleko“), letos jsme byli na lyžích v Rakousku („sjezdovky příliš krátký“) a příští rok tedy konečně pojedeme do Itálie („tam bude všechno optimál“). Z lyžování si letos pamatuju hlavně to, že bylo první dva dny krásně, že se nám tam v přímým přenosu měnila konstelace rodinných životů a že v tobogánu v kaprunském aquaparku přestala téct voda zrovna ve chvíli, kdy jsem v něm jela já. Psycho v tobogánu, bude z toho nová písnička, která by v ideálním případě měla znít jako soundtrack k reklamě na epileptický záchvat.
Po měsících, ve kterých nadšení střídá únava a total zmar, mi rakouský minutky připomněly, že není třeba pořád konat podle jakýchsi nepsaných pravidel, a tak středeční koncert- slovensko-český večírek skončil přesně podle mých představ, plánů a potřeb.
Rychlým odpočtem zjišťuju, že se známe patnáct let a každý rok je to lepší, každá další zkušenost a umění práce s emocí je vidět & počítá se, s každou další se cítím jistější a pevnější ve všem, co je potřeba, vlastně stačí docela málo, jen nechat věci plynout a nebát se strašáků, na který nedohlídnu.
It was good what we did yesterday
and I´d do it once again.
V kontrastu s touhle písničkou, kterou jsem objevila „teprve“ včera:
Aktuálně mám pocit, že dojíždím etapu započatou loňským nadšením, i když kdo ví, co bude dál, já teda nevím nic a jsem na to expert.
Výňatek z postu z 25. 2 – „hodně běhám“: Situace se mění, spíš to rvu než běhám. Jsem jaksi líná plus vyhlížím alergo-sezónu, jarní krizička. Jsem na ty letošní dlouhý běhy fakt zvědavá.
*tobogán je teda dost divný slovo