Boat Behind.

a všechny hodný děti dávno spí.
V troubě se dodělávají dva noční štrůdly, vezmu je zítra na Melechov, aby měli milí co jíst. Těším se moc a nic nezakřikávám.
Irish Cream, jablko a kinder tyčinka, z ipodu Wilco. V jednom uchu mi ale ještě zní včerejší And Your Bird Can Sing a You Gonna Loose That Girl. Byl to dobrej večer, vždycky si říkam, jaký tři písničky mám od Beatles nejradši a nikdy to nedokážu zžebříčkovat, ale And Your Bird Can Sing, ta tam teda dozajista patří.
V noci se mi sevřelo břicho z dnešního Karláku.
Jeli jsme tam skoro ještě za tmy, ale fronta na kyblíčky se táhla až ke dveřím. Na to, že krev dopadne, bych dnes nevsadila ani padesát centů. Ale ona vyšla. Máma dostala další z řady nekonečnejch dvouhlavejch chemií a antibiotika na něco jinýho, další pochvalu za krk a v přízemí polikliniky se najednou zřítil strop. To byly kameny z našich srdcí.

Odpoledne nesoustředěná práce, všude kolem bordel a zmijí ksichty, zařizování atd. Večer mě z toho příšerně rozbolela hlava a spadla na mě neskutečná únava. Jak to tělo může vědět, kdy je čas držet a kdy už přišla chvíle na odplatu? Tentokrát to zachránila vana.

Ze zkoušky s Damákama jsem se vrátila až po půlnoci. Dva obrazy, dvě hodiny, náročná zkouška. Na Hradčanský jsme se ještě rozhodli s Kubou a Káčou a Hrochem pro pivo, a tak jsme se stavili na Brusce, je to tam celý nějaký předělaný, jak jsem tam dlouho nebyla. Ale bylo to nakonec pivo z těch, který kdyby se nevypily, tak by se nic nestalo a všichni bychom byli navíc dřív doma. Shodli jsme se, že nás moc nebavěj Radiohead a že vlastně nevíme, proč je poslouchaj mezi našima známejma spíš kluci. A neshodli jsme se na dalších iks věcech. Ale zase cestou na Dejvickou jsme se s Hrochem shodli, že Vladan je vtipnej kluk.

Vlastně nevím, proč si tohle všechno nepíšu radši někam do sešitu jako dřív.

zanaříkal Bílý Králík.
Skoro bych mu to podepsala.
Ze žlutejch listů jsou jako vždycky zdechliny.

Začalo to v pátek večer, to mámě nějak nesed ten ikeáckej brusinkovej dort, a pak celej víkend horečka, dneska už zaháníme teplotu do sklepa, ale porád je to takový nepřesvědčivý, achjoachjoachjo. Karlák se kvůli tomu zdrží, krev rozhozená, program udává vaření obědů a čajů a dělání dobrý nálady na všechny strany. Vůbec nechápu, jak to, že už dávno nejsem někde mezi ploty.

V sobotu jsem na Hráče před oblíbenou vietnamskou zeleninou potkala Petra se síťovkou a dětma. Oni už svoje hrozny měli, na mě teprve čekaly. Malý děti jsou tak hezky čistý, s těma svejma koblížkama, trumpetama a kindervajíčkama. Škoda, že jim to nevydrží trochu dýl.

Síťovka, to zní trochu jako užovka.
A to je skoro jako zmije.

V neděli jsem se šla podívat na Once, zas jeden opravdickej film, ale v dobrým opravdickej, uvěřitelnej a civilní. Polovina Lucerny smrkala, kdy to skončilo. Pak jsme ještě s Jankou seděly na dortech a rozprávěly, že se vidíme naposled ve dvou, pak už tu bude malá Ela nebo Marek nebo David. Dostane chrastítko a bryndáček s tygrem a plastikovým korýtkem.
Večer bramboráky. Silvino červený víno se rozbilo v baťohu na kachličkách, ve vaně to pak vypadalo, jako kdybych zabíjela aspoň čuníka.

Přijmeme řezníka
na porážku i výrobu,
dobré platové podmínky,
viselo dnes ve Vodičkově na pekárně.

Vůbec nic se mi nechce.

A hele:
"Na nic už nevěřím.
Jen na vodu, že mate.
Nic už ti nesvěřím.
Jen páté přes deváté."

Pokoutně se bojim všeho, co přijde.
Aspoň kdyby byl hezkej ten Melechov o víkendu
jestli tam nakonec vůbec odjedu.

říkám si v duchu pokaždý, když na mě v tramvaji zbyde místo za smradlavým nebo mastným pánem
anebo když se na eskalátorech musím prodírat davem hrozně hlučnejch Italek.

Odpověď neznám,
ale asi to nutný je,
když se to furt děje.
Aspoň dočasně nutný.

pěšky pěkně pomalu, se zastávkou u Vietnamců pro výborný hrozno a ořechy a u pána v Cheesy pro mladou kozu. Sluníčko svítilo jako z jara, takový ty brzký, březnový záblesky na lepší časy. Paní Jarmila je milá paní a snad ty úkoly všechny zvládnu. Pod sluncem jsem totiž najednou měla pocit, že zvládnu všechno.
V práci jsem toho zas moc neudělala, šla jsem do Ufa na výborný špenátový rizoto se zahraničím a pak brzo odešla – nadýchat se z plných plic hezkýho dne. Z Malostranský jsem přešla řeku do Umprumky na Husákovo 3 plus 1. Po mostě se procházely davy lidí, všichni měli velký sluneční brýle a kabáty přes paže. Výstava mě nijak neohromila, čtenářskej deník si vedli stejně poctivě a četli stejnýho Remarqua, jakýho čtou studenti dneska. Dvacítka domů mi ujela, ale to bylo jenom dobře, protože jinak bych nejela dvacetdvojkou k Hradu a nešla pěšky dolů na dvojku a nedošla si tu zastávku z Červěňáku domů pěšky.

Chvíle s mámou byla milá, tak nějak odpovídala počasí.

V bývalým Puntu slavil Kamil 30, nakonec to bylo moc milý, mám ráda objevování nových lidí z blízkýho okolí. A tak jsem si povídala s Robertem a s Darkem a s Ladou a bylo to fajn, až už bylo najednou před dvanáctou ledviny bolely čím dál víc a jela předposlední dvacka od Švanďáku, jako by se to všechno uzavřelo do kroužku, a těsně před gongem Nádraží Veleslavín jsem dočetla skvělý Norský dřevo a dohráli Wilco a silnice ve Vokovicích byly mokrý a bez aut a ve tmě to vypadalo, jako kdybych tady žila už padesát let.