Boat Behind.

If you know a secret joke
Tell it and share a laugh
If you´ve got two drumsticks
Give one to your friend
Make one beutiful rhytm
Share a beat that never ends
And if you´re feeling lonely
Share time with your mom
Share some milk and cookies
And sing the sharing song

Mám radost, koupila jsem si dnes bezva desku Jacka Johnsona a jeho přátel Sing-a-song and Lullabies for the film Curious George. Toho pána jsem slyšela prvně předevčírem v Ufo báru, kam jsem šla s Petrem na oběd. Uvařili tak normálně, ale co mě chytilo, byl tenhle kytárista se zastřeným hlasem přesně podle mého gusta, milej pravdař s lehkým nadhledem. Dneska jsem si ho vyhledala v Bontonlandu, ovšem kdo se v tom má vyznat, pět desek Johnsona! Příště si koupím ještě jinou a pak ještě a další, až se mi bude zdát, že je to všechno nějaký stejný. To je natuty. Jako dycky. Ještě jsem si k tomu vzala výběr hochů Take That, no neber to, když je to ve slevě, Back for Good je taková pecka a ještě si na ně myslím už od Anglie. Guilty pleasure.
Ráda bych věděla, jak je tomu minulýmu panu šéfkuchaři, prazvláštnímu chlápkovi, ke kterýmu jsme chodili do Ufa na oběd před rokem? Vyléčil se? Vaří ještě ty klokaní guláše s kuskusem a porád stejným salátem? Kéžby.

Odpoledne jsem si odzvonkovala, odnosičovala a dovybavila kolo a vyrazila na večeři k Neznovi a Vlaštovce, spolu s Vorvasem. Bezva to bylo, plněný lilek a víno a sýry a polárkáč, to už jsem tedy dlouho neměla. Už pekelně dlouho jsem taky nehrála Člověče, nezlob se, to tedy byla legrace, no úplně vážně, jak se při tý hře člověk vyjeví. Modré figurky. Do toho volala Janka a smála se jako vždycky, když slyší, s jakými druhy zvířat to zas budu trávit večer.

Na co si v mládí zvykneš, to si ve stáří užiješ. Nebo tak nějak.

a olše šuměly a sluníčko pálilo a všude plno borůvek a štiplavýho vzduchu s přímesí bolševníků, smíšenýho lesa a vody, která neuschla, a v tůňce tekoucí led a v týpku zatuchlo a na kytaru nejen Vlasta a ešus se lžičkou a děti, který zlobí i při nástupu, na kterej se ještě pořád počítá do třinácti, a borový dřevo a komáři a hovada a rozkvetlá louka a meandry Kosáče a modrý nebe bez mráčku, panebože jak já to tam mám ráda, čím dál víc.

Do toho, chlapci, kývl mistr Růžička od svého klavíru směrem k mikrofonům. Chlapci se chopili svých žesťů a vystřihli tu nááádhernou Růžičkovu aranži Celebration, jako kdyby to zkoušeli celou věčnost. Včerejší extendovaná (cože?) sestava Růžičkova tria U Staré paní byla parádní, inspirativní, melodická a přitom překvapivá, živá, přesná, neexperimentální, všechno to, co se mi na moderním jazzu líbí. Vyhrál ve třech setech bez ztráty hry. Dal nám všem kanára, ale nám to nevadilo, protože jsme pili Virgin Coládu a Mojito a bylo nám dobře.

Jen kousek dál, na Staromáku, proháněl své chlapce jinej kouzelník, Dave Holland. V takovejch chvílích si vždycky říkám, jak je super, že v u nás v Evropě neni válka. Ale je pravda, ře nic to nemění na tom, že čtvrtej jazzovej koncert za tři dny už bych nezvládla, a tak Vertigo s Dorotou nechávám na jindy. Ona se ta abstraktnost příště bude líp hodit.

Dneska jsme byli na plavání jen dva, já a taková ta hračka-Mickey, co ho na zádech natáhneš a on hrozně rychle plave tam a zpátky, dokud mu jde spirálka. Tak takovej chlap-Mickey plaval vedle mě, hrozně rychle tam a zpátky, až mu došla spirálka. To jsem ale neviděla, mě totiž došla spirálka trochu dřív. Takže neni vyloučeno, že tam plaval i po zavíračce.

Práce s masážním kuželíkem vždy jednou denně po vyčištění zubů je težší, než jsem se domnívala. Zřejmě jsem dost nedávala pozor při předváděčce. Jenomže co jsem na tom křesle teda dělala, dyš sem nedávala pozor? Copak se k zubaři chodí nedávat pozor???

Mám hlavu v sudu z šikany pro Orientaci, ale dobře mi tak, nechtěla jsem krnět, a tak se, Hando, ukaž, tak se, Hando, smaž.

Těším se na Mikulíška s rodinkou a taky na šum olší a praskání ohně a modrou oblohu a noc pod týpkem s kytárou a hlavně na ten pocit, že jsem zase tam, kde to mám tak hrozně ráda.

Je zvláštní, jak se vztahy mezi lidma mění, ze studený do teplý a zpátky a pak šup na nejdelší neutrál. Jak to s nimi smýká, zahýbá, točí, jak mizí, aby se na hladině objevily v tu nejmíň očekávanou dobu, anebo aby zapadly někam pod skříň, kde kolem nich člověk chodí, hledá je všude jinde a nenapadne ho podívat se pod tu skříň, a vlastně ani neví, jak se stalo, že je ztratil, trochu se diví, ale pak si řekne, to se asi muselo něco přihodit, ale co? Chvíli přemýšlí a pak si řekne, nojo, život jde dál, ono se to nějak vyvrbí, a taky že jo, ono se to pak nějak vyvrbí, jenomže to už je pak úplně jiná kapitola.
No ono by se to taky dalo říct jednodušejc, ale já sama vlastně ani nevim, jak.

V Arše hrajou ty dvě umňoukaný indiánky, všichni z nich budou nadšení, to je jisté. Ale kdoví, třeba to fakt bude dobrý, dyk umňoukaný indiánky eště v Praze nikdy nehrály. A co až tu bude hrát holka s mašlí a s harfou! Jóó, to si zacpu uši a budu dělat "úúúúú já tě neslyším" a bude mi to vlastně celý šumafuk, protože takový holky s mašlí a s harfou tady hrajou pro ty, kteří je chtějí vidět a slyšet, a ne pro ty, který se místo toho budou koukat na telku na nekonečný seriál. A tak to má být a sklenku vína na dobrou noc, ufufuf, Vlastu si u ohně taky zahraju!

ptal se na Staromáku z pódia Kenny Garrett, hodně u toho křičel a hrál taky skvěle na sopránsaxofon. Všichni mu halasně odpovídali, jako že jóóó, že jsou ólrajt, ale ono to pro něj bylo málo, chtěj to slyšet ještě víc. "Happy people make some nojzzzz," křičel, a tak lidi taky křičeli ještě víc. Pan Bass se rozhlížel po okolí a (ne)známých tvářích a já jsem se snažila zapamatovat si tu jednoduchou melodii, abych se taky přidala k davu. Je zvláštní, jak to davu většinou docela ladí, a to se říká, jak je dav průměrný. Hele, ale dyk von to zas tak dobrej zpěv nebyl.

Přechlastávat starosti je věc, kterou bych nechtěla zdědit.Takuvidíme, no.

Vrátili jsme se z lázeňskýho Maďarska. Szija, kesenem, vislát! Ahoj, díky, nashle! Všechny prodavačky se smály, když jsme na ně po němčině nebo angličtině vytasili tahle chaboučká maďarská slovíčka. "Ale člověk by přece měl umět něco z jazyka země, kam jede," ujišťovali jsme se navzájem, že to vlastně myslíme dobře.Odpočinkový quatro giorni, Gyor se svým filmklubem Hrabal a "tak nějak blízkým centrem" nás všechny potěšil, jako bychom byli doma. Zalíbil se nám i bezva aquapark v BukFurdo, nic podobnýho jsem před tím nezažila, líbila se nám i maloměstská, ovšem hrdá a k Maďarsku loajální basketbalová Sopron. Všichni pěkně nahlas děkujeme Andi za organizaci (happy people make some noise).

Před tím jsme se vrátili z Českýho Brodu alias Hradce Králové alias Rokfóru. Ve tři ráno, s jednou pěknou dechovou zkouškou v Chotkových sadech. Inu, všechno je jednou poprvé, a tohle zas tak strašně nepříjemný poprvé nebylo, ačkoliv trošku jsem se bála, aby mi nenaměřili něco z předchozí oslavy v Pumpě. Nenaměřili. Za Tři hodiny se vstávalo do Maďarska.

Takový velký festivaly, to už neni pro mě. Říkám si to, haha, už od šestnácti, kdy jsme prvně stanovali v bahně mezi Debustrolem a Krabatorem ještě na hřišti v Českým Brodě, říkám si to teď, kdy do Hradce jedu svojí corsou a večer zpátky domů,do hezkýho bytu. The Killers jsou prý výborní, říkali mi kamarádi, ale měli trochu strach – tak jako má každý, kdo se tak trochu bojí, aby to ti jejich oblíbenci před novým kamarádem nepopletli. Trošku mi to bylo líto, ale milí zabijáci nepřesvědčili. Ovšem tím víc vizuálně pobavili.

Nad zpěvákem se vznáší duch Morisseyho a Mercuryho
Kytarista se oblékl do šatů od Led Zeppelin
Basák si odskočil z leporela o Abbě
a bubeník, no to byla hlava Nicka Cavea nasazená na těle v plavkách z Rozmarného léta.
Když se mi zavíraly oči, tuhle básničku sem si zopákla a bylo trochu líp.

Máme míň bílejch krvinek, a tak si dáme tejden pauzu. Bůhví, co to všechno znamená.

Poslouchám vyžádanýho Buckleyho a nevim, jestli je fakt tak dobrej, jak řikal Kotouš, anebo je to další kluk ze sekce "my, co sme fešáci, ale trochu se litujem". Jestli je to deska na ixtej poslech, nebo deska na trápení.

Oslavili jsme šedesátku. V naší picce nám jen tak přinesli dorty a já sem si vzpomněla, jak mi před osmi lety přinesli jen tak růži k osumnáctinám. Úloha: Kolik bylo Handě loni? Doma jsem přichystala afterparty s ipodem, šampusem, jahodama, ovocným dortem, na kterej už nikdo neměl chuť, a šťávou. A tak jsme seděli a plkali a bylo to docela milý, akorát že porád cejtim, že ty nejlepší časy jsou už nenávratně pryč. A s tim ta šedesátka zas tak nemá co dělat.

Štve mě to odtažený auto za třináct stovek a středeční Českomalínská 25. Co jim tak asi budu vysvětlovat? Achjo, že já radši nechodim všude pěšky. Sobotní duatlon na kole na Petynku – kilák v čepičce a brýlích – na kole do Vokovic bych měla praktikovat častějc, je mi po tom dobře. A co potom ten Štyrský u Kamennýho zvonu! Bezvadně a citlivě koncipovaná výstava, velezajímavá záležiost, zážitek jara, spolu s paní Kučerovou a Zívrem. A Timeout v hlavní roli se znovunalezeným Stijnem, kterej čte pitomýho Alchymistu, byl taky skvělej. Hrozně mě baví, když někdo pár slovama vystihne situaci v plastickým tvaru. A ještě tak, až vás z toho zamrazí – deja vu, tak bych to taky řekla, kdybych to tak, ehm, říct uměla. Jako Kluun.