Archiv autora: boatbehind

Necháváme Ivu, Saší a Majdu na louce s jejich diskem a vracíme se s Pidžnem prašnou cestou mezi poli do chalupy. Slunce pálí, stromy voní a kdyby nebyl konec května, mohl by bejt klidně konec srpna. Zastavujeme se pod bzučícími akáty.

"Poslouchej, tolik včel," říkám Pidžnovi.
"To je dobře," říká on mně.
"Jak to?" ptám se trošku hloupě. Proč by ne, žejo?
"Někde jsem četl, že jich ubývá. Že jim vadí radiovlny."

Na chalupě už si ostatní lehli na zahradu a čtou si, popíjí a mlsají. Hroch sedí na zápraží a hraje na kytaru. Přidává se k němu Kotouš a na jeden nástroj hrajou nějaký blues, sólo i akordy dohromady třema rukama. Kotouš pak obchází s kloboukem a všichni se smějou.
Večer grilujem zbytky masa, tancujeme na Jacksona a schováváme se před deštěm. Povídáme si s Bohdanem o muzice. Bohdan má teď nejvíc rád Coco Rosie. Shodujeme se, že je v tom něco mazanýho a že v celý týhle poblázněný scéně visej emoce a hodně cest, jakejma tu hudbu vnímat. A taky proto že nás ta Bjork moc neba. Zdá se nám příliš chladná, ultimativní, nedávající svým výrazem na výběr. Uznáváme ale, že nápady mívá dobrý a vizuálně to taky má zmáknutý. Bohdan si na rozdíl ode mě libuje v poslechu kluků, co se litujou. Má rád Radiohead. Damien Rice je už je ale moc, na tom se shodneme oba, ubrečenej kluk z plakátu pro holky, který se rády trýzněj. The Power of Orange Knickers ale máme rádi oba dva úplně stejně, taky proto, že se nám líbí Tori Amos.

Vzpomínám na pátečního Rafa. Bubák je úplně stejnej kluk, co se lituje, a ještě k tomu lůzr. Ale tomu to všechno žeru i s navijákem, vydržela bych ho poslouchat dvě hodiny i bez kapely. Vlastně i Jakub je hodně podobnej. Je to odvaha, předstoupit před lidi úplně nahej. Mikrosvět uvnitř velkýho světa, energie s příběhem tak osobním a přitom univerzálně prožitelným, ani stopy po afektu. Tak možná proto je máme rádi.
"Chlap občas musí udělat nějakou prasárnu, aby se pak moh´ litovat," říká Zub potutelně a já se tomu ještě dlouho vděčně směju. Tancuju, i když myšlenky mi kolujou po kružnici o průměru tři metry.

Hano, ahój! nese se od pódia známým teatrálním tónem.

Ale mě nebaví mávat na rozloučenou
na celou dobu
když tě vidím ráda
jenom napůl!

Jdeme domů opačným směrem a já už se těším na víkend na jihu.

So here we are in Italy
With a sun hat and a dictionary.
The air is warm, the sky is bright,
Your arms are brown you're sleeping well at night…

V Tunisu mi chyběli už jenom velbloudi. Teda nemyslím ty plyšový, který se po desítkách válej v košících jako zaprášenej, smutnej suvenýr z cest. Myslím ty opravdový, co bych se jich asi vlastně nejdřív trošku bála, pak by mi na ně nešlo vylézt a nakonec bych se nahlas smála a helekala, ať mě někdo vyfotí. Tak tyhle velbloudi.

Tunisko je polorozpadlá, tak trochu tlející země. Ale tak nějaksexy tlející. Zatímco na venkově se chodí do školy přes kopce a místo dveří visí v pantech kusy barevný látky, ve městech vévodí malebná kombinace modrý a bílý barvy jako odraz slunce a nebe a vody. Ještě nikdy jsem neviděla moře tolika odstínů (kuře tajemné chuti? kachna sedmi vůní?). Španělský a francouzský mozaiky jsou krásný a důmyslný a pečlivý, kytky k tomu pěkně laděj a do toho se na silnici střídaj´ rozesmátí řidiči a smutní oslíci, co jejich osud znamená táhnout povozy. V medině se smlouvá první liga a volá se na holky "Hey, gazela, look, just one minute! Where are you from? Germeny? Italy? Russia? Czech republic? Ahoj, ježíšmarjá, pojd, dobra cena per muj Freund!" a všude kolem se nabízí hrozně hezký věci, který by si člověk koupil, kdyby ti chlapci nebyli tak invazivní. Začarovaný kruh. "Musíš na tu hru přistoupit, s tím už sem prostě jedeš, že to tak je," říkají mi ti, co už tu v Tunisu znají. "A v Egyptě, tam je to ještě horší, to by ses zbláznila," říkají jiní.

Ježíšmarjá, zbláznit se v Egyptě, to bych tedy nechtěla.

Sakra, ti Wilco jsou pořád tak dobří. Jak dlouho mi to asi vydrží?
Tuhle jsem si dala na ipodu random a nestačila se divit, co tam mám za poklady.
V letadle jsem pak v duchu nadávala, jak je možný, že si ten idiot vedle mě nevypnul mobil a eště ho nechá takhle nahlas zvonit. Tak vysoko v nebi!
Jenomže za chvíli jsem zjistila, že jsem skoro spala. A že toho Sufjana Stevense bych asi měla naposlouchat víc.

Trest: Nahlas se omluvit všem idiotům. I taxikáři Pátkovi, co v neděli zdemoloval našim auto a ani se neomluvil, idiot jeden.

Na seznamu dále stojí:
Bjork
Amos
Vega
Kirchner.

Krátké, leč výstižné. Těm se nebudu omlouvat, ty budu pěkně poslouchat, když druhé křídlo dá.
To jsem tedy sakra zvědavá. Skoro bych se vsadila, že nedá, ale nerada prohrávám, takže nic. Co kdyby, žejo.

Jde se kreslit, ať to mám z krku. Z husího krku. Z rybího krku.

"A prosím vás, promiňte, že jsem vás obtěžovala, že jsem do vás strkala. Já jsem nemohla zavřít lahev od džusu."
"Hm, nic se neděje," odpovídám na půl huby, protože si zrovna v duchu říkám, jak pole s řepkou, bez řepky a louky a lesy z té výšky vypadají, jako by je někdo namaloval v paintshopu a vylil na ně kyblík se žlutou, hnědou a zelenou barvou. Nemůžu se od toho odtrhnout.
"A prosím vás, nevíte, co to bylo? Proč to tak houpalo? Proč tak klesl?"
"Dostali jsme se do turbulencí, ale už je to dobrý, za chvíli jsme dole."
"Aha, a kde jsme teď? Nad Německem?"
Dívám se dolů z okýnka a vidím tubus metra na Lužinách. Protáčím očka. "Ne, jsme v Praze, za chvíli přistáváme". Jsem klidná, protože před chvílí jsme měla v těch mracích fakt nahnáno.
"Cože? Jsme nad Francií?" ptá se paní a mě už to stačí.

Výlet do Belgie byl fajn. Mikšán je dárek a rodiče se o něj skvěle starají. Často se smějou a Miki to má po nich.
Brusel je ale fakt trochu špinavý město a řidiči tam jezděj bezohledně. Věci jsou pro Belgičany větší problém než pro Čechy a nějakej den tam nehraje roli.
Proto budu nejvíc vzpomínat na milej výlet do Knokke. Ačkoliv fučelo, dojem z moře mi to nezkazilo. A ten oběd a zmrzlina! Už taky vím, že milenky to maj v Knokke napsaný na dveřích.

V Bruselu jsem prvně ochutnala Colu Zero, pán ji propagoval na ulici. Pršelo, foukalo a ten nápoj chutná stejně jako obyč lightka. Takže nedobře. Nebo že by trochu líp?
Honzík mi ukázal nádherný kulturní centrum Volubilis, Cook and Book. Vrchol designu a vkusu, spousta zajímavejch knížek o umění, cédéček s jazzem a klasikou a taky luxusní restaurace a dobrý světla. Miles Davis výběr a Charlie Parker výběr za necelejch pět euro.

Maybe the sun will shine today
The clouds will roll away
Maybe I won´t be so afraid
I will understand everything has its plan
Eithe way

Na nový desce Sky Blue Sky zpívá Tweedy s Wilco o lásce, o tom, že proč by nebe nemohlo bejt zase modrý, i když odešla a já si teď sám peru a žehlím, abych zabil čas (věřim, že než to všechno udělám, zase se vrátí). Že lidi jsou/nejsou na všechno sami, bojujou se sebou (a ve volném čase i se světem), jsou/nejsou takoví, jak to doopravdy cítí, a že nejvíc ze všeho si přejou vracet se každej večer domů, kde někdo čeká na jejich slova-myšlenky-pohledy-doteky-společnou smrt. Jak easy.

I try to stay busy
I take out tre trash,I sweep the floor
Try to keep myslef occupied
Cause I know you donť live here anymore

Kromě Antonyho, Reginy Spektor a Wilco neexistuje asi žádný interpret/kapela, který by se do mě za poslední dva roky tak trefil. Tweedy má hlas, co na Sky Blue Sky zní v Either Way a What Light spolu s country kytarou jako essential Dylan, v intru Please Be Patient With Me na kytaru pro změnu drnká jako na nahrávkáce Taj Mahala (jenomže pak přijde sólo jako perličkový vodopád a konec obyč folkárny, zůstává jen zbytek ledu po mrazení v zádech), v Hate it Here Tweedy zaskakuje ve tři ráno na diskotéce za ospalýho dýdžeje – nebo že by to byl on sám? Mám ráda barvu jehohlasu, náladu skladeb od škrabavý melancholie do extáze, celou tu atmosféru desky – dvouhvězdičkový hospody s pětihvězdičkovým jídlem jako bonusem. Je to radost z hraní, bluduště tónů s jasným řešením, a jako třešinka na šlehačkovým dortíku asi i radost ze života, jestli to teda vlastně není obráceně.

Vždyť on toho člověk k němu zas tolik nepotřebuje.

Dokud svítí dvě světla nahoře
a člověk je odpovědný za to, co dělá
je život oukej.