Nízké Tatry 2011
V našem skautským oddíle jsme synchronizovaní. United by Gore-Tex, jestli mi rozumíte. Co nejlíp zabalený bágly, všechno uvnitř, žádný sandálky a karimatky venku. Roky společnýho ježdění na tábory a výlety tak nějak automaticky minimalizujou množství věcí s sebou; když víš, že si to všechno budeš nosit sám, kašleš na triko navíc.
Přemýšlíme úsporně i co se jídla týče (párečky a kaše mňam, ovšem), všichni máme dobrý batohy a hlavně boty, ponča a spacáky, lehký stany a bomba z loňskýho roku je vždycky lepší než bomba akorát koupená, protože je lehčí. Po příchodu na tábořiště v podstatě beze slov nachystáme ohniště, postavíme stany a začneme vařit čaj a polívku. Je to takovej rituál, kterej nám na cestách po večerech pomáhá šetřit síly.
Proto když jsme v Hiaďelském sedle (1060 m. n. m.) narazili na trojici kluků, kteří u ohně před útulnou (na Slovensku mají moc hezky udělaná tábořiště, útulny jsou čisté a běžně se tam pár lidí na noc vejde. Ne tak, když si trojice Maďarů postaví nahoře v patře v prostoru pro spaní dva stany, nikoho dalšího tam nepustí a ještě k tomu chrápe) popíjeli ze sedmičky vína, litrovky nějakého likéru a mluvili cosi o konzervách, defaultně nás to pobavilo.
Profil naší trati Donovaly – sedlo Čertovica. Asi 40 kilometrů, docela náročná cesta, nevyhnete se velkým stoupáním i sestupům. Trasa je to ale nádherná a dá se zvládnout za tři až čtyři dny s pohodlným přespáním na chatách nebo útulnách.
Před třemi lety jsme měli na slovenských poloninách moc hezky, dva roky zpátky Ukrajina jakbysmet, loni Černá Hora též bez dramatického deště. Letos se to v Nízkých Tatrách nepovedlo. Červánky nikdy nevěstí nic dobrého, a to se potvrdilo i po prvním dni chůze ze základního bodu, městečka a jinak zimního střediska Donovaly. Ještě jsme si stačili užít louky a hezkej západ slunce, ale pak začalo pršet. Druhý den nás čekal sedmisetmetrový výstup na Velkou Chochulu (1780 m. n. m.) a v sedle jsme byli kromě zmíněné partičky sami. Takhle v horách je družení s jinejma výpravama fajn, dodáte si odvahy a ještě rozmělníte pozornost.
Po červáncích většinou prší. Jo. To máte jako s vyrážkou po jahodách třeba.
Z party kluků se vyklubali vtipní Krnováci, strojaři. Jezdí takhle každej rok, jednou na vodu, pak zas na hory. Jak si sbalej bágl, to je jim jedno, a když jsme jim vykládali o našich dogmatech, smáli se pro změnu oni. Že tahají sedmičku vína a litrovku likéru? No a co, pět litrů už prý vypili ve vlaku. Dejte si s náma. S čajem v ešáku a s polomáčenejma sušenkama, který házím do placu, si přijdu jako chudá příbuzná. O stan se střídají. O fén, lak na parkety, piáno a bubínek (k piánu, přeci patří bubínek ne?, říká Honza) a další nezbytnosti se též střídají.
Bylo nám s nimi dobře a když nám druhý den odpoledne mávali od útulny pod Sedlem Ďurkové, kam jsme promoklí a lehce demotivovaní po náročném pochodu bez výhledů slejzali, říkala jsem si, jaký to máme štěstí na horský sousedy. K piánu přeci patří bubínek. Nebo ne?
Když prší a je zima, je to v horách trochu bezmoc. Ale jen trochu; pořád si můžete říkat, hele, támhle se to trhá. Za to nic nedáte.
V útulně pod Sedlem Ďurkové, kde šéfuje buddhisticky klidný kluk Tomáš, jsme uschli, uvařili si, zahráli si s Krnováky macháčka a přespali nahoře na postelích. Celou noc pršelo a ráno to všichni zabalili. Krnováci na vlak do Rožumberoku, Maďaří nevím kam, stejně tak Poláci a další parta Čechů. Naše statečná trojice pokračovala na Chopok a odtamtud na Štefánikovu chatu pod Ďumbierom. (Chataře Igora bych od Davida z Perel pokleslého výberu pozdravovala, ale bohužel sloužil až ve středu, řekli mi).
Štefánikova chata, nejmilejší
Na téhle hrozně sympa chatě (milá obsluha, za stan chtěli jen tři eura a sami od sebe nám do mokrých bot – to jsem ještě nezažila, aby mi do nich nateklo seshora – nacpali u krbu noviny) jsme se i díky radám horala s pekáčem buchet místo břicha nakonec rozhodli, že to ještě riskneme a dojdeme do sedla Čertovica. Odbočka – na předchozí chatě nám Tomáš říkal, že v těchhle končinách mají takový zvláštní závod, prý kdo nejrychleji uběhne trasu Čertovica – Donovaly. Tenhle profil, tedy opačný našemu, je prý lehčí, ale stejně. Jo, a vítěz to letos zvládl za patnáct hodin.
Cestou k Čertovici nepršelo, najedli jsme se borůvek, Babinského málem uštkla zmije, užili jsme si krásný výhledy i členitej terén. Jen co jsme ale zdolali poslední čtyřsetmetrové klesání, začalo opět lejt jako z konve. Výhledy nevlídné, hezčí část trasy za námi, palačinky před námi, za třičtvrtě hodiny jel autobus dolů a my se napevno rozhodli, že sjedeme do Liptovského Mikuláše a strávíme poslední dva dny v kempu Jasná, medvědi nemedvědi (nemedvědi), podíváme se do Demänovské jeskyně, půjdeme nalehko na výlet (zmokli jsme a to dvouhodinový klesání bylo na hlavu) a večery strávíme v místní kolibě na víně za euro dvě deci.
Cesta na Chopok
Nakonec jsme se stavili v úplně neuvěřitelným akvaparku Bešeňová, kde jsme se macerovali jako důchodci, a domů jsme se vrátili o dva dny dřív. V Třinci se nám nad plán porouchala lokomotiva. Za oknem pršelo a já jsem si vzpomněla, jak mi tu před 25 lety operovali znamínko. Byla jsem malá holka ve školce a máma mi každý den posílala přes známou doktorku Silvu hračku. Abych věřila, že je ubytovaná nade mnou. Nebyla, ale to jsem nevěděla. Hračky totiž rules. A náš výlet do Nízkých Tater taky.
Vzácná chvíle. Nepršelo, mlha se rozestoupila a dokonce jsme viděli sviště! Cestou z Chopoku (2004 m. n. m.) ke Štefánikově chatě.
