Archiv autora: boatbehind

„Vy jste šťastný člověk, Ado. Zoufalství je vám zřejmě cizí.“
„Není mi cizí. Jen mě neláká.“ (Amos Oz, Scény z venkovského života)

Není mi cizí. Jen mě neláká. Není mi cizí. Jen mě neláká. To je přeci úplně vynikající. Bezvadně vyřčený. Pasivně, ale přitom je v tom spoustu smíření, což tedy rozhodně není pasivní proces. Vnímám to dost podobně, akorát abych si to zformulovala, musím kvůli tomu psát nanečisto dlouhý maily a načisto krátký věty sem do boatbehind.

Štěstí je vevnitř a zoufalství mě neláká. To vypadá na teoreticky fantastickej život.

Jsou okraje lavoru, přes které skořápka se svíčkou nemůže. Je zajímavý podívat se seshora na moment, kdy (se) k takovému okraji dorazí. Kdy se do kraje přetaví zjištění, že reálnej život běží někde úplně jinde; možná souběžně, ale neovlivnitelně. Všechno, co bylo před tím na volném moři s „řadou-variant-kam-se-dát“, se rázem zdá daleko, v mlze; tam, kde se mě to už vůbec netýká. Určit onen moment, říct si (nebo spíš nechat si říct): „to stačí“ je důležitej. Nenechat se „zlákat zoufalstvím“. Zkusit si nechat hezký vzpomínky, rozhlídnout se a vyrazit dál. A když se to navíc strefí do přelomu starýho a novýho roku, dostane k tomu člověk grátis dobře zapamatovatelnej odrazovej můstek. Ostatně loni to bylo dost podobně. Byť tak nějak víc mimoděk.

(Poslední dny v roce – impulzivní odjezd do *Říčky v Orlických horách. Vlastně mě hodně baví i ta dlouhá cesta, když se dá přemýšlet o věcech a pouštět si písničky, v Hradci vzít benzín, redbull a corny, to už je takovej zvyk, a pak neodbočit blbě u spořitelny v Rokytnici a hurá, už jsme u křížku.
Říčky byla emo-přestupní stanice, hodně zvažování, málo užívání, jjen jedno radostný hraní až do rána se sedřeným prstem, ale co, nějak se to pročistit musí. Dva krásný výlety, jeden slunečnej přes pole, Haničku, hřebeny a rozhlednu Annu do Neratova (parádní vesnice s parádním kostelem, doporučuju). Pišta jako metadon a spousta zajímavejch postřehů o skutečným vs. vymyšleným životě. Druhý výlet do další bezvadný vesnice Kačerov s Alenou a Brtníkem, Alena jako ta, co všechno ví, vtipný, potřebný, klidný věty. A nakonec po návratu čaj/pivo s Neználkem, Símou a jejich malým Jonatanem, i oni vědí líp než já, co je pro mě dobrý. V dobrým.)

Všechno je dávno probraný, zformulovaný, pojmenovaný.
Tak uvidíme, čím se nechám zlákat příště.

Kdyby vás něco v novým roce hodně štvalo, je dobrý si nejdřív pustit tohle video. Člověk to trochu vyfiltruje, než začne bejt nerudnej na okolí.

 

 

Odpoledne se v pokoji hezky sešly stíny, ale to bylo tak všechno, co se sešlo hezky. Kdyby se někde konalo mistrovství světa v malování (si), pojedu tam a vyhraju na plný čáře, tím jsem si jistá. V běžným životě je ale tenhle talent dost  nepraktickej a nakonec mě vždycky jenom vysaje. Stokrát si můžu opakovat, že ty největší peklíčka si na sebe vaříme sami ve vlastní hlavě (šťávě), milionkrát si můžu na papíře i v magic makeru formulovat, jak to cejtím a jak  by to bylo správně/magic. Všechno bude jinak než chceš, alespoň v mým světě. I o Vánocích, i když s dětma se to pokaždý srovná do milýho nadprůměru. Myslela jsem si, že tyhle volný dny budou dobrý, odpočinkový, překvapivý. Místo toho je to celý online, v pasivním oparu posledních čtyř měsíců; všechno to, co dělám, kam chodím a co vidím, dokáže být ostrý jenom chvilinku. Pak to hned utopím v tom, co mi teď okupuje Hlavu. Ruce. Srdce. Blízkost jako trest. Bdělá racionalita (z výstavy bratří Chapmanů)

Celý mi to trochu připomíná konec loňskýho roku, ale z druhý strany; z plus do mínus. Tenhle rok byl totiž na rozdíl od toho minulýho super. Všechny tři velký cesty, Izrael, splněnej sen. Spousta zajímavejch výstav a koncertů. Vesměs radostný přemýšlení, i když smíření je běh na dlouhou trať, výrazně delší než těch tisíc kilometrů, co jsem letos poprvé v životě dala. Půlmaraton poprvé pod dvě hodiny plus skvělej prožitek. A pak letní setkání jako zdroj obrovský budoucí inspirace a emocí na houpačce. Oklikou zase zpět.

Na poslední dny roku odjet do hor. Nic nedělat anebo číst si, poslouchat, povídat, jít na výlet. Možná trochu kreslit. Nechat věci plynout a jenom se těšit, která z nich zastaví pod oknem. S tou pak pracovat, tu mít rád. Kéž by.