Odpoledne se v pokoji hezky sešly stíny, ale to bylo tak všechno, co se sešlo hezky. Kdyby se někde konalo mistrovství světa v malování (si), pojedu tam a vyhraju na plný čáře, tím jsem si jistá. V běžným životě je ale tenhle talent dost nepraktickej a nakonec mě vždycky jenom vysaje. Stokrát si můžu opakovat, že ty největší peklíčka si na sebe vaříme sami ve vlastní hlavě (šťávě), milionkrát si můžu na papíře i v magic makeru formulovat, jak to cejtím a jak by to bylo správně/magic. Všechno bude jinak než chceš, alespoň v mým světě. I o Vánocích, i když s dětma se to pokaždý srovná do milýho nadprůměru. Myslela jsem si, že tyhle volný dny budou dobrý, odpočinkový, překvapivý. Místo toho je to celý online, v pasivním oparu posledních čtyř měsíců; všechno to, co dělám, kam chodím a co vidím, dokáže být ostrý jenom chvilinku. Pak to hned utopím v tom, co mi teď okupuje Hlavu. Ruce. Srdce. Blízkost jako trest. Bdělá racionalita (z výstavy bratří Chapmanů)
Celý mi to trochu připomíná konec loňskýho roku, ale z druhý strany; z plus do mínus. Tenhle rok byl totiž na rozdíl od toho minulýho super. Všechny tři velký cesty, Izrael, splněnej sen. Spousta zajímavejch výstav a koncertů. Vesměs radostný přemýšlení, i když smíření je běh na dlouhou trať, výrazně delší než těch tisíc kilometrů, co jsem letos poprvé v životě dala. Půlmaraton poprvé pod dvě hodiny plus skvělej prožitek. A pak letní setkání jako zdroj obrovský budoucí inspirace a emocí na houpačce. Oklikou zase zpět.
Na poslední dny roku odjet do hor. Nic nedělat anebo číst si, poslouchat, povídat, jít na výlet. Možná trochu kreslit. Nechat věci plynout a jenom se těšit, která z nich zastaví pod oknem. S tou pak pracovat, tu mít rád. Kéž by.