Archiv autora: boatbehind

Víš, holky těžší to maj, říkal mi náš pan prezident Michel na koncertu Koule (koncert se celkem povedl, jen víc platících by mohlo přijít – všechno jsme to rozdali v soutěžích. Ponaučení: míň posh místo, míň než dvě stovky, jinej den než čtvrtek, kdo ví? Jsme začátečníci). Tedy, přímo takhle folkařsky to neříkal, žil totiž dlouho ve Francii a kotlíkáře nezná. Mluvil o tom sympaticky, udával příklady. V paralelní ohrádce pobíhala telátka a pokřikovala na sebe: Panebože, proč to říkáš, proč to připomínáš? Jasně, ale neplatí taky tihle bratři v rýmu – - jaký si to uděláš, takový to máš?
Takže jsem si tady ve zbrklosti vymazala všechny fotky a není to tím, že jsem holka a těžší to mám, ale tím, že se nesoustředím, pořádně si to po sobě nečtu a vůbec, měla bych být víc pečlivá, achjo.

Letos se urodilo cestování. Po Irsku, Itálii, Řecku a Švédsku jsem byla v Turecku. Nejbláznivější zájezd mýho života, v sobotu do Istanbulu, v neděli zpátky. Mediální podpora, morálně lehce zbytečnej zájezd, ale jak se to vezme, samozřejmě, Istanbul je krásnej, magickej, dýchala jsem ho z plnejch plic a rozhodně se tam jednou chci vrátit. Beru to jako starter, teď jsem ho jen tak naťukla, příště si dám nášup. Byli jsme tam ve dvou klubech. Jeden, úplně v centru, je taková menší a hezčí Akropole, hrajou tam jazzový i taneční kapely a do noci tam pak vyhrává DJ. Tentokrát mixoval turecký lidový se šedesátými lety a bylo to zábavný. "Máš krásný oči", řekl mi po půl hodině překřikování archeolog (!) Imer. V sále byla skoro úplně tma.
Druhý, pod obrovským mostem před Bospor, byl něco jako Duplex ve zlatých časech. Takovej ten druh klubu, do kterýho se nikdy nebudu umět oblíct. Techno a holky na jehlách na empajru, nejdražší drinky v životě. Poprvé v životě jsem v takovým klubu opravdicky tancovala. Spát jsme šli ve čtvrt na čtyři nebo na pět. Když jsme čekali na náš mikrobousek, u klubu stavěly limuzíny, z nich vycházely další a další Miss Istanbul nebo co/čeho, limuzíny odjížděly a náš zájezd po sobě koukal. Hm, dobrý. S Markem jsme si pak místo toho dali u pouličního prodavače dvě mušle. Pozvala nás na ně nějaká Turkyně, měla prý radost, že nám chutná.

Pár fotek z Istanbulu: Modrá mešita, Velký bazar, mešita Hagia Sophia. Vzpomněla jsem si, co psal Juraj ke svým fotkám z Istanbulu: Dětsky sen, je to farebné a je toho veľa.

A ještě pár fotek ze Švédska: Venkovní expozice Millesgarden, "moje" cukrárna v centru Stockholmu (byla jsem tam dvakrát, smajl), Calderovy plastiky před Moderna Museet, Djursholm a ranní cesta na autobus, Stockholm na několik způsobů, vtipnej vintage obchod v centru Stockholmu.

Letošní cestovatelskou sezónu uzavřu zřejmě v listopadu v Belgii u bráchy, Zuzky a dětí a v Holandsku, kam vyrazíme na Wilco. Těším se skoro jako na Kings of Convenience do Stockholmu. Ten koncert – a hlavně ona deska – jsou pro mě soundtrackem podzimu. Je to tak blízká věc, že ji ani popsat neumím. A tak si jenom užívám; asi jako když se vám podaří napustit vanu úplně přesně teplou vodou a nikam nespěcháte.

Čím blíž jsou Vánoce, tím víc myslím na mámu. Vždycky se na ně hrozně těšila, obzvlášť v těch posledních letech. Těšila se, že budeme všichni spolu, že uvidí Honzu a Zuzku a Mikšu, že se půjdeme podívat ven, jak to všude svítí – leta jsme takhle na Štědrý den chodívali na procházky po Praze. Vánoce jsem vlastně měla ráda hlavně kvůli ní. Letos si to ani trochu nedokážu představit. Ještě loni jsme ji měli přes poledne na tři hodiny doma, v posteli snědla dvě lžíce polívky a malinko salátu a usmála se na srdíčko a na Lhotákovu knížku. Náš obvykle prostřený vánoční stůl v kuchyni jsem jí přinesla ukázat vyfocenej na notebooku. Za šest dní umřela.
Nevím, jak to udělat, aby ty letošní Vánoce byly pro ni a aby nebyly smutný.

Krátká, v dobré společnosti, nečekaná. Jako když na vás někdo vybafne před domem, kde bydlíte.
Jste Twee? Já prej asi jo, trošku.

Je třeba vidět retrospektivu Josefa Čapka na Hradě.
Nejvíc ze všeho jsou ty jeho oleje a kresby čistý. Ve smyslu čistá duše. Pak upřímný. A taky silný, samozřejmě. Emotivní.
Čapka najdete v Jízdárně Pražského hradu a výstava potrvá do 17. ledna 2010.
Článek o vernisáži tady.
A jeden text, se kterým nesouhlasím, tady.

 

A hele, už je podzim. Věci kolem mě páděj hrozně rychle, nestačím otáčet a zakládat listy v diáři.
V kumpanii práce trávím příliš mnoho času. Dávám dýchání z úst do úst Kouli. Do toho dlouhatánské e-maily s přízemím. Pak se v pátek večer sebereme a jedeme na plánovanej večer ve vinným sklepě v Hustopečích. Pili jsme do tří do rána, tancovali a cesta do hotýlku jako soutěž v superobřím slalomuuu. Nechávám si dávat pusy od kolegy, který ale ani trochu není můj typ. Vtíravá vzpomínka na čarodějnice ve druháku na gymplu, asi tak jsem se potom cejtila. Jako malá holka, no. Celejch 250 kilometrů cestou zpátky jsme zabili diskutováním o tom, jak h r o z n o u máme marketingovou manažerku. Všechny to trápí, protože se s ní nedá pracovat. To ale není takovej ten klasickej nesoulad, jako že si s někým v práci nesednete, to je hell on earth. Vážně. Nekompetentní, dobře. Ale zlá? Jak může bejt někdo tak hrozně podlej a zlej, tomu nerozumím. Za půl roku jí z devíti lidí v oddělení odešlo pět, šestá končí v prosinci. Nevyhodí ji prý, dokud jí někdo nesrazí vaz. Nikomu se do toho nechce.
O víkendu jsem byla ve Stockholmu na Kings of Convenience. Nechám mluvit fotky, až je budu mít vytříděný. Ve Stockholmu to bylo bezva. Není to vzrušující město, působilo na mě podobně jako Kodaň, ale žít se tam musí skvěle. Kola, ohleduplný řidiči, příjemná atmoška. Když jsme s kamarádkou Klárou, která teď ve S. bydlí, čekaly, až na póidum vylezou KoC, běželo mi hlavou, jestli si třeba na sebe omylem nevyklopili kečup a teď to v šatně neperou. Nebo jestli se jim neutrhl knoflík a oni ho nepřišívaj. Co když třeba nemůžou najít prozor na brejle a Erland teď neuvidí na mikrofon? Ale nic takovýho, kluci přišli úplně fit a čistí a odehráli skvělej, lišáckej koncert. (Manuál pro začátečníky tady). Jako hosty tam měli dvoje smyčce, co s nima hrajou na desce.

Ten klip je skvělej a v čase 1:32 je v tý písničce pár tónů jen tak drnkání na struny houslí, to se mi hrozně líbí. A pak to tumdumdumdum od basy před refrénem, tak to taky.

http://www.youtube.com/watch?v=df2K91QSqJE

Skok. Cestou ze sklípku mě Mirek hodil do Holešovic, vyrazila jsem na letošní Designblok. Takovejch lidí! Je dobrý, že se na design stojí fronty? Asi že jo. Podle mě tam bylo nejvíc lidí, co jsem kdy na Designbloku viděla. Tak je to asi, nebo určitě, daný prostorama, který jsou rok od roku větší. Před hlavním "stanem" měli opravdický stan klucí Sopotí s CityBikama, krásný, červený kolo! Zejtra si vezmu červený punčocháče s červeným svetrem. Jooo, ze Stockholmu jsem si přivezla bezva dvoje nový barevný punčocháče, jedny fialový s černým vzorem, takovým trošku rokokovým, ale ne zas moc. A ty druhý jsou černý a mají takový jemný vyšitý kytičky, fakt moc hezký. Trošku se to Designbloku týká. Tohle se toho taky týká: Silver Rocket mají na svým webu v záhlaví napsáno Největší péra! Nejkrásnější báby! Nejchytřejší kecy! (a celkem fajn muzika). Když jsem procházela mezi těmi chumly lidí a prezentací zajímavejch artefaktů, říkala jsem si, že Designblok – tedy lidi tam a ty věci – je vlastně dost podobnej. Nejhezčí boty! Nejbarevnější punčocháče! Nejoriginálnější tričko! (a celkem fajn výstava). Bylo to vážně zajímavý. Narazila jsem tam na jeden stánek. Schválně se podívejte sem. No a tady od těch toomangraphicdesign jsem hned koupila mýmu šéfovi k narozeninám skvělý triko. Je šedivý a má na sobě nápis ctrl+alt+del instead of too many words. Abyste rozuměli, můj šéf je vedoucí digitálního oddělení a je fajn, navíc u nás v práci je takovej (asi docela hezkej) zvyk, že se slaví narozeniny každýho člena oddělení, vybírá se mu dárek a tak, takže doufám, že se mu bude líbit. Protože je fakt fajn, to triko.
Too many words today. Too many words may kill you, takže už konec. Taky se mi chce po tom víně dost spát. Eště teď, když zavřu oči, tak se mi točí hlava. Uf.

Dost často se mi děje, že když se naštvu, mám potřebu to hned ve vzteku řešit. Ťukat emočně nestabilní esemesky, maily, brečet, trucovat. Proto teď píšu tenhle post/proto teď nepíšu našemu the-last-week-editorovi, kterej má ve zvyku všechno číst půl dne a eště k tomu nevymyslí žádnej dobrej titulek. A někdy ptostě napíše, že to nestíhá vůbec, a normálně mi ten text přepošle, ať si ho zedituju a doplnim sama. Jako teď. Takže to mi třeba vadí.

 

Dneska jsem seděla poprvé v životě na schůzi bytového družstva Kusá. To je bytový družstvo, do kterýho spadá babička, babiččin byt byl napsanej na půl na mámu a na půl na tátu, takže ted je na půl na mě a na půl na tátu. A protože táta se dnes rekreuje, kdo to kdy u nás doma slyšel, na Krétě, na schůzi jsem šla já. Předsedá tomu takovej pan JUDr., kterej vypadá jako předseda z Vesničky střediskový, stejně si mne ruce, stejně gestikuluje. I ty lidi tam mluví stejným tónem, ale no tak, Tondo, vždyť se tady všichni známe, copak na sebe budeme dávat žaloby? Ale trvalo to jenom něco přes hodinu a půl, to porady našeho byťáku, co se konaj v obrovský zasedačce na Sorboně, zaberou někdy i přes celou MF Dnes, tedy přes tři hodiny. Ale zase je nás asi třikrát tolik, potřeba jsou vždycky minimálně dvě skrutátorky a taky se dohadujeme, kdo bude dělat člena té či oné komise, protože všechny chtějí držkovat, ale nikdo nechce mít odpovědnost. Docentka, která tomu našemu družstvu šéfuje, je rázná a umí pracovat s meotarem, což se cení. Zuby.

 

Dneska toho bylo tak jako tak dost. I s prací. Dostala jsem hroznu chuť na krabičku sushi za dvě stovky, co maj dole v Delvitě, a tak jsem tam po Kusé jela a koupila si ji a před domem už bylo přeplněný parkoviště, zejtra čistí silnice. A to přeplněný parkoviště je znamení, že i na šestce by konečně měli zpoplatnit parkovací místa, nebo se nám sem nasype celý Kladno a člověk už si ani nezaparkuje přes svým vlastním bytem, žejo, Tondo.

 

A to s těma autama mi připomíná, že jsem za á byla na novinářský projekci AutoMatu, ten dokument je bezva, a za bé jsem zažívala město jinak, protože je mi celá tahle iniciativa sympa, angažujou se tam kamarádi, ráda jezdím na kole a stejně tak je bezva zažít kažej rok město trochu jinak. Bez aut. Auta stojej doma a odpočívaj. Trucujou. Protože co s nima ve městě, žejo. Spěj.
Nezdá se to, ale z Vokovic je to na Mírák skoro 12 kilometrů, spolu s cyklojízdou a cestou domů – poprvé s kolem v metru – to dalo za neděli skoro 30 kiláků po Praze, což je super. Svítilo sluníčko, na kole jeli kamarádi a na Míráku jsem potkala Lucku z Lidovek s jejím Petrem a jejich holčičkama Sofií a Cilkou. Bylo to setkání nadmíru milý, protože Lucie je príma a neni kuní ksicht jako ta sekretářka, co tam seděla po ní. Prošli jsme se tam a zpátky a pětiměsíční Cecilka mi na ruce udělala pěkněj cucflek, jak jsem ji chovala. Kluci Sopotí se opět vzorně starali o svoje city bikes, jsou už koloritem a teď byli i partnery AutoMatu. Prvně jsem viděla malinkýho Toníčka Petra a Pavly, prostě miminko v šátku, ale hezký miminko, to dá rozum, když je jejich. Všude je teď plno dětí, až nějak nevim, co na to pořád říkat. Asi že gratuluju. Ale tohle bylo fakt pěkný.

 

A když už jsem u těch filmů, dva výpadky – Duše Paula Giamattiho v obnoveném Biu Oku (nový sedačky, podlaha pořád trošku do kopce, jsem unavená, a proto při některých pasážích usínám) a Muži v říji (docela dobrý, chvílema rozvleklý, ale na český poměry minimálně zajímavý + skvělej Bareš a Zedníček).
Pak bych tady měla pár tipů na výstavy. Praha totiž jede, to se málo ví, že u nás jsou permanentně tři čtyři pět i víc dobrejch výstav, záleží, jestli se urodí třeba i v knihovně nebo v Uměleckoprůmyslovým muzeu a Topičově salonu.

- Karel Teige – typografické práce//U Zlatého prstenu. Skvěle přichystaný výstava neskutečně talentovanýho člověka, jedný z duší poetismu a surrealismu u nás
- Georg Baselitz//Rudolfinum. Jeden z nejznámějších německých malířů starší generace, hodně zajímavej rukopis. Než začal obrazy stavět na hlavu, připadal mi třeba jako Hlaváček když kreslil
- Cesta Života – Rabi Löw//Císařská konírna na Hradě. Taky jste si mysleli, že Golema postavil Maharal nebol Rabi Löw? Kdepak. To jsou jenom povídačky. Moc hezky vybraná, postavená a popsaná výstava, hodně zaměřená na židovskou kulturu, tradice a zvyky, což je moje občasná volnočasová aktivita. Tudíž se mi to moc líbilo.
Potom cesta na poslední Babí léto do Bohnic a taky třeba Zuby Nehty, ale to už je jiná vesnice.
- zítra se chystám na vernisáž reprospektivy snového Václava Tikala do galerie Moderna na Masarykově nábřeží (doporučuju, dlouhodobě mapuje výtvarné umění 20. století v Čechách i ve světě, navíc je to relativně v centru a zadarmo).
Jiná vesnice: po dlouhé době zase Jiří, moc se na něj těší.
- zlá určitě nebude ani výstava Otakara Lebedy ve Valdštejnské jízdárně, nakoukla jsem dovnitř, je to tam vždycky takový výpravný, ale přiznám se, že na 19. století chodím většinou jen tehdy, když zrovna není něco modernějšího. Je ale fakt, že takhle jsem objevila skvělou výstavu Wilhelma Riedla v Paláci Kinských, což byl pro mě neskutečnej zážitek a ještě teď na to vzpomínám (to víš, Haničko, stáří je moc vošklivý) (babička – moje).
Jiná vesnice: doporučuju procházku přes Klárov a kolem Richterovy vily nahoru k Jelenímu příkopu, co něj a břečťanem nahoru do zahrad, výlez pod Míčovnou na Hradě. Zdá se mi, že jsem úplně zapomněla, jak je Praha hezká, jak pořád jezdim někam do ciziny.

"Je to moc hezký", "neskutečnej zážitek", "je to bezva" – vím, žádná velká výpovědní hodnota, ale chtějte něco takovýho po unavený kouli. Denně několik pytlů písmenek = chabá výmluva, přeci výmluva.

Zítra musím udělat asi tisíc a jednu věc.
Good night, little sweetie, you´ll always be my boy

(což není dobrá esemeska, to uznávám, ale taky ji nikomu nepíšu, zatím.)