Žít ve městě. Jinak i stejně

Dost často se mi děje, že když se naštvu, mám potřebu to hned ve vzteku řešit. Ťukat emočně nestabilní esemesky, maily, brečet, trucovat. Proto teď píšu tenhle post/proto teď nepíšu našemu the-last-week-editorovi, kterej má ve zvyku všechno číst půl dne a eště k tomu nevymyslí žádnej dobrej titulek. A někdy ptostě napíše, že to nestíhá vůbec, a normálně mi ten text přepošle, ať si ho zedituju a doplnim sama. Jako teď. Takže to mi třeba vadí.

Dneska jsem seděla poprvé v životě na schůzi bytového družstva Kusá. To je bytový družstvo, do kterýho spadá babička, babiččin byt byl napsanej na půl na mámu a na půl na tátu, takže ted je na půl na mě a na půl na tátu. A protože táta se dnes rekreuje, kdo to kdy u nás doma slyšel, na Krétě, na schůzi jsem šla já. Předsedá tomu takovej pan JUDr., kterej vypadá jako předseda z Vesničky střediskový, stejně si mne ruce, stejně gestikuluje. I ty lidi tam mluví stejným tónem, ale no tak, Tondo, vždyť se tady všichni známe, copak na sebe budeme dávat žaloby? Ale trvalo to jenom něco přes hodinu a půl, to porady našeho byťáku, co se konaj v obrovský zasedačce na Sorboně, zaberou někdy i přes celou MF Dnes, tedy přes tři hodiny. Ale zase je nás asi třikrát tolik, potřeba jsou vždycky minimálně dvě skrutátorky a taky se dohadujeme, kdo bude dělat člena té či oné komise, protože všechny chtějí držkovat, ale nikdo nechce mít odpovědnost. Docentka, která tomu našemu družstvu šéfuje, je rázná a umí pracovat s meotarem, což se cení. Zuby.

Dneska toho bylo tak jako tak dost. I s prací. Dostala jsem hroznu chuť na krabičku sushi za dvě stovky, co maj dole v Delvitě, a tak jsem tam po Kusé jela a koupila si ji a před domem už bylo přeplněný parkoviště, zejtra čistí silnice. A to přeplněný parkoviště je znamení, že i na šestce by konečně měli zpoplatnit parkovací místa, nebo se nám sem nasype celý Kladno a člověk už si ani nezaparkuje přes svým vlastním bytem, žejo, Tondo.

A to s těma autama mi připomíná, že jsem za á byla na novinářský projekci AutoMatu, ten dokument je bezva, a za bé jsem zažívala město jinak, protože je mi celá tahle iniciativa sympa, angažujou se tam kamarádi, ráda jezdím na kole a stejně tak je bezva zažít kažej rok město trochu jinak. Bez aut. Auta stojej doma a odpočívaj. Trucujou. Protože co s nima ve městě, žejo. Spěj.
Nezdá se to, ale z Vokovic je to na Mírák skoro 12 kilometrů, spolu s cyklojízdou a cestou domů – poprvé s kolem v metru – to dalo za neděli skoro 30 kiláků po Praze, což je super. Svítilo sluníčko, na kole jeli kamarádi a na Míráku jsem potkala Lucku z Lidovek s jejím Petrem a jejich holčičkama Sofií a Cilkou. Bylo to setkání nadmíru milý, protože Lucie je príma a neni kuní ksicht jako ta sekretářka, co tam seděla po ní. Prošli jsme se tam a zpátky a pětiměsíční Cecilka mi na ruce udělala pěkněj cucflek, jak jsem ji chovala. Kluci Sopotí se opět vzorně starali o svoje city bikes, jsou už koloritem a teď byli i partnery AutoMatu. Prvně jsem viděla malinkýho Toníčka Petra a Pavly, prostě miminko v šátku, ale hezký miminko, to dá rozum, když je jejich. Všude je teď plno dětí, až nějak nevim, co na to pořád říkat. Asi že gratuluju. Ale tohle bylo fakt pěkný.

A když už jsem u těch filmů, dva výpadky – Duše Paula Giamattiho v obnoveném Biu Oku (nový sedačky, podlaha pořád trošku do kopce, jsem unavená, a proto při některých pasážích usínám) a Muži v říji (docela dobrý, chvílema rozvleklý, ale na český poměry minimálně zajímavý + skvělej Bareš a Zedníček).
Pak bych tady měla pár tipů na výstavy. Praha totiž jede, to se málo ví, že u nás jsou permanentně tři čtyři pět i víc dobrejch výstav, záleží, jestli se urodí třeba i v knihovně nebo v Uměleckoprůmyslovým muzeu a Topičově salonu.

- Karel Teige – typografické práce//U Zlatého prstenu. Skvěle přichystaný výstava neskutečně talentovanýho člověka, jedný z duší poetismu a surrealismu u nás
- Georg Baselitz//Rudolfinum. Jeden z nejznámějších německých malířů starší generace, hodně zajímavej rukopis. Než začal obrazy stavět na hlavu, připadal mi třeba jako Hlaváček když kreslil
- Cesta Života – Rabi Löw//Císařská konírna na Hradě. Taky jste si mysleli, že Golema postavil Maharal nebol Rabi Löw? Kdepak. To jsou jenom povídačky. Moc hezky vybraná, postavená a popsaná výstava, hodně zaměřená na židovskou kulturu, tradice a zvyky, což je moje občasná volnočasová aktivita. Tudíž se mi to moc líbilo.
Potom cesta na poslední Babí léto do Bohnic a taky třeba Zuby Nehty, ale to už je jiná vesnice.
- zítra se chystám na vernisáž reprospektivy snového Václava Tikala do galerie Moderna na Masarykově nábřeží (doporučuju, dlouhodobě mapuje výtvarné umění 20. století v Čechách i ve světě, navíc je to relativně v centru a zadarmo).
Jiná vesnice: po dlouhé době zase Jiří, moc se na něj těší.
- zlá určitě nebude ani výstava Otakara Lebedy ve Valdštejnské jízdárně, nakoukla jsem dovnitř, je to tam vždycky takový výpravný, ale přiznám se, že na 19. století chodím většinou jen tehdy, když zrovna není něco modernějšího. Je ale fakt, že takhle jsem objevila skvělou výstavu Wilhelma Riedla v Paláci Kinských, což byl pro mě neskutečnej zážitek a ještě teď na to vzpomínám (to víš, Haničko, stáří je moc vošklivý) (babička – moje).
Jiná vesnice: doporučuju procházku přes Klárov a kolem Richterovy vily nahoru k Jelenímu příkopu, co něj a břečťanem nahoru do zahrad, výlez pod Míčovnou na Hradě. Zdá se mi, že jsem úplně zapomněla, jak je Praha hezká, jak pořád jezdim někam do ciziny.

"Je to moc hezký", "neskutečnej zážitek", "je to bezva" – vím, žádná velká výpovědní hodnota, ale chtějte něco takovýho po unavený kouli. Denně několik pytlů písmenek = chabá výmluva, přeci výmluva.

Zítra musím udělat asi tisíc a jednu věc.
Good night, little sweetie, you´ll always be my boy

(což není dobrá esemeska, to uznávám, ale taky ji nikomu nepíšu, zatím.)