Hrozně ráda chodím do IKEA. Záminka se vždycky najde, třeba když si jdu vedle do Datartu nechat potvrdit záručák od televize. Nebo když mi do schránky přijde katalog. Beru si ho pokaždý druhý den ráno do tramvaje místo Reflexu třeba a kochám se praktickým Antoniem, pohodlnám Sultanem nebo šik Ädel, kteru si jednou, až mi doběhne stavební spoření, asi koupim. Pak jsem naštvaná, že nemůžu najít místo k parkování a že IKEA počítá s tím, že najednou tam na nákupy vyrazí spoustu vozíčkářů. Nechce se mi stát frontu na porci kuliček nebo lososa, na který jsem se těšila, štvou mě rodiny s dětma, který si z IKEA dělaj sobotní vycházkovou dráhu, v prvním patře se obvykle ztratím, abych nakonec v přízemí koupila to samý balení ubrousků, jaký už doma mám z minula anebo skříňky, který se mi nevejdou pod stůl.
Antonius? mrkne asistentka na obrázek košů na kolečkách, na kterej ukazuju, něco podobnýho bych totiž ráda do koupelny. Tak ten najdete v první řadě, police 15 a 16, zkontrolujte si kódy na krabici, vysype ze sebe asi tak během tří vteřin. Dost dobře nechápu, jak si může pamatovat, kde je ustájenej zrovna Antonius, ale zkouším to a on tam opravdu je. Juraj mi to potom v Pumpě u Hoegardena vysvětloval; pracoval dlouho ve velkým obchodě s cédéčkama a po nějaké době prý přesně věděl, kde jaké cédéčko leží, a už se tam tím směrem ani nedíval, když po něm šahal. Zákazníky si i po měsících pamatoval podle poslední koupě. S některými se tak spřátelil a dodnes se vídají nebo si navzájem doporučují bratislavské koncerty.
Nemyslím si, že by si mě ta asistentka příště pamatovala skrze Antonia, ale můj obdiv pro danou chvíli měla, to tedy ano. Já bych si nepamatovala ani to, jestli je Antonius ze Švédska, Číny, Řecka nebo Říma. Spolu s Antoniem jsem si z IKEA samosebou odvezla i celou řadu drobností, které jsem původně nechtěla ani nepotřebovala, například jeden bezva polštář. V "návodu na použití" mě zaujalo tohle:
Aby polštář rychleji uschnul a byl po praní zase nadýchaný, vložte do sušičky několik tenisových míčků. Míčky by samozřejmě měly být stálobarevné.
Tyjo! Zkoušeli jste někdy sušit polštář s Prince míčkama? Já tedy ne. Ráda bych to zkusila, ale nejsem si jistá, jestli jsou stálobarevné.
Trošku mi to připomíná větu ze španělské konverzace, kterou měl kdysi Jása na táboře: Až se oheň rozhoří, nakrájíme sýr na kostičky.
Anebo větu z Lonelyplanet průvodce o estonských vlacích (v tom průvodci byla oden pana překladatele spousta kulišáren, nacházeli jsme je tehdy jako dobře schovaný houby, o to víc nás pak potěšily): A když je vám cestou na sever ve vlaku zima? Tak se k sobě přitulte.