Archiv autora: boatbehind

Stojí nad pohyblivým pásem a pod rukama se jí střídají různobarevné balíčky. V uších ipoda, zapíná na autopilota.
Tak tedy.

Na Karlově náměstí provedla základní navigační konverzaci s italským párem. Nejdřív anglicky, když nerozuměli, osmělila se a zeptala se italsky, jestli jsou Italové. Před třemi týdny v supermarketu u Lago Maggiore požádala italsky o dvě tašky. Před dvěma lety si v Miláně v muzeu italsky řekla o novinářský lístek zdarma. Tenhle článek je přesně takový. Vůbec nechápu, kde se ve mně bere ta drzost říct Italům, že trochu mluvím italsky.

Autobusem číslo 355 vyrazila z Dejvic do Roztok na návštěvu ke kamarádům. Libovala si, jaký je to kousek. V místním Albertu koupila lahev vína a čtvrtku takového toho oválného melounu. Meloun nese jako podnos s nápoji, když na druhé straně náměstí uvidí Jasoně. Třímá čtvrtku melouna, který před chvílí koupil v tom samém Albertu. Smějeme se tomu a zvoníme na Vorvíse s Bážou, kteří bydlí v tom hezkém novém domě hned vedle Alberta. Vorvaň nás vítá slovy: jen počkejte, až uvidíte, co máme v lednici.
Nakrájenýho melouna.
Poslední čtvrtka zůstala v Albertu. Na vlastní oči jsem jí viděla.

Ráno v devět sraz pod mostem v Tróji. Jde se bruslit. Bruslení je skvělej pohyb, hrozně jí baví. Učí se jezdit z kopce a brzdit na rovině brzdičkou, vypadá to, jako když Elvis Presley hraje na kytaru ve svým klasickým rokenrolovým postoji. S Makulou a Luďkem a Julčou v kočáře jedou až za útulek a zpátky. Cestou potkávají bratry Slomkovy (Jaromír říká bratrovi s náležitým důrazem: to je slečna Slívová, moje s t u d e n t k a), hovoří s nimi o bruslích a o hudbě, a zase se s nimi loučí. Ještě pár koleček po Stromovce a pak je čas na návštěvu babičky a hodinu ponoru do minulosti.

Trápí ji vleklé problémy s autem (v pondělí na převaz, ach jo, kolikátej už) a taky rozdílné pohledy na život po mámě. Táta to vidí jinak, ona to vidí jinak. Cesty se rozchází. Ví, že by z toho máma neměla radost, pořád na ní myslí a o to víc ji chybí. Ještě pořád nedokáže reagovat klidně, nehystericky, dobrácky. Zatím ovšem ani nechce. Neví, kdy se to spraví, a jestli nebudu následky.

V kině viděla dva ze tří filmů, které teď vidět chce. Všude dobře, tak co doma je láska je tu s námi, buďme s ňou, jeden z těch hezkejch filmů na čištění hlavy. Nic víc.
A pak je tady Bruno. Nečekala od něj nic, protože Borat ji tehdy zas tak nebavil, ale smála se od začátku až do konce. Připisuje to částěčně hlavičce na křebíčku, částečně skryté perverznosti (někde tam musí být, jinak to nechápu) a částečně tomu, že bydlí sama.

Pracuje, až se jí od klávesnice kouří. Není to vidět, zdá se jí. Co dělá pro Kouli, chodí míň na koncerty. Blbě se srovnává taky s tím, že pro kvantitu kliků musí vyťukávat písmena jako z, a, c, e, f, r, o, n v tomto pořadí. Kdo ví, kdy ji to začne srát.

Nerozumí tomu, proč Reflex prodává JXD a proč Honza Dědek už patnáct let píše jenom o sobě, nikoliv o zpovídané osobě, procestované krajině nebo rozebíraném jevu.
Naopak moc se jí líbil Formánkův a Staňkův článek o stand up comedy. I přesto, že Staněk ve své londýnské části 5- 6x použil slovo víceméně. Asi by jí nenapadlo počítat to slovo, kdyby nebylo tak výrazný.

Zjistila, že má dohromady asi čtyřicet sukní a spoustu triček, mohla by si otevřít vlastní obchod s těma nejhezčíma sukněma v Praze. Otázkou ale je, jestli by je chtěla prodat, když je tak pracně roky sbírala.

Viděla výstavu Roberta Vana v Mánesu a na konci se jí zvedal žaludek, což zřejmě souvisí s množstvím shlédnutých explicitních homosexuálních pohlavních styků za poslední tři dny. Bruno a Vano, to je extenze vtipu o galantním jelenovi. Nechte si ho někdy vyprávět, nejlíp od Marka.

Je v procesu kupování lístku na stockholmský koncert Kings of Convenience. Jestli to vyjde, splní si dva sny najednou (KoC live a Stockholm live).

Vypíná pás a jde se navečeřet. Je pozdě.

Byla jsem v Řecku. V Athénách a na Aegině. Objevuju Evropu, pouze s kufříkem a knížkou (Židovský policejní klub/Chabon, Čaroděj/Nabokov). Příště už by to ale mělo být jinak. S kufříkem, knížkou a letenkou navíc.
V hlavě mám spoustu zážitků, vjemů, vůní, zvuků.
Nikdy v životě jsem nebyla v Izraeli, ale když mě letadlo vyplyvlo do horkého vzduchu, napadlo mě, že takhle nějak musí být v Izraeli. Horko a hnědosvětlezeleno.
V hlavě mám spoustu zážitků, ale něco se stalo, příliš je nedokážu formulovat. Mám je alespoň nakreslený ve svým cestovním deníčku. To šlo dobře.
Tak (především?) krásná Benaki galerie nad parlamentem, jedna z nejlepších evrospkých. Včetně kavárny na terase. Čerstvou šťávu z pomerančů, prosím. Tady by se měla naše NG inspirovat.
Balkán. Všude bordel, auta na červenou, mezi turistama feťáci. Nikdy jsem neviděla tolik lidí, kteří si něco píchají do žil, jako v Athénach okolo Omonia stanice, kde jsem bydlela.
Krásný centrum, rušný Monastiraki, tržnice, levný boty (mám patery, první conversky v životě, jsou hezký, fialovo růžovo vínový), Plaka jako čtvrtť, kde domy slouží jenom jako věšáky pro suvenýry. Bydlí v nich vůbec nikdo?
Zážitek ze dne v areálu Akropolis.

A tady na chvíli zastavuju. Proražená bariéra – starý Řecko a Řím jsem si nikdy nepamatovala, nikdo ze mě bez taháku nedostal, jak šly za sebou punský války třeba. A co tenhle a ten a jak se jmenoval a koho kde porazil. Totální změť před Kristem a po Kristu. A pak jsem z dějepisu maturovala. Z rozumu, Bude se mi hodit, ten dějepis, protože ať budu dělat přijímačky tam nebo tam, neuteču mu. Od října se učím, všechno jakžtakž, kromě otázky číslo 4, Řecko a Řím. Nesmysl, abych si ji vytáhla. Devětadvacet dalších přece. Nebo čtyřiadvacet. Už nevím. A co jsem si vytáhla? Řecko a Řím. Kapituluju. Dostává se mi podpory od dějepisářky, která to moc dobře ví. Říká, co si mám přichystat. Ale kde nic není, ani dějepisnej atlas ne(za)bere. Plácám o Hanibalovi a slonech a Etruscích, kteří stavěli Řím na bažinách. Dějepisářka šeptá z jedné strany, přísedící z druhé. Šéfová komise dělá, že to nevidí. Dvojčička. Krásné vyznamenání. Jedna čtyřka se rozmělnila do dvou dvojek, dostala jsem ji tehdy i ze zeměpisu, i když Francii i sovětské zemědelství jsem uměla skoro bez chyby.
Stačila jedna návštěva Athén a Akropole, abych se iks věcí do/naučila. A aby se mi to začalo líbit.

Dobrý víno, dobrá feta, nádherný moře, nikdy hezčí neviděla. Stála tam a koukala, jak je modrý. Písečný dno, teplota jako v lázních, jen si sednout a sedět. Nebo plavat, když nemáte (zbytečný?) strach, že vám ukradnou na pláži tašku.
Hrozně hezký kluci, elegantní Řekyně, pořád se za někým otáčela, jak mu to sluší.
Uťapaný nohy, letní kilometry, spálený centimetry čtvereční kůže.
Odpočinek.
Myšlenky u mámy.
Hezký Řecko.
Fotky se válejí padlý v Guernice.
Tady.

A ještě před tím. Lago Magiorre u Honzy a Zuzky a Mikšána a Emmičky. Jsou to pusy. Velký. Je to s nima radost. U Lago Maggiore to docela dobře znám.
Fotky taky tam.

Zítra na chatu na houby a borůvky. Udělá houbové italské rizoto podle receptu od Oty a máminu bublaninu. Tak snad se to povede.—–
Dnes Krásný Ztráty s Honzou, sedíme, povídáme o jeho nové roli v Instinktu a o životě, je to fajn, jako skoro vždycky, takový večery by mi asi měly bejt jenom za odměnu. Třeba jsou.

je šedivej vlk. Šedivej vlk v barevnejch košilích. Stojí na skále a zpívá slunci, rozhazuje tlapama a koláčky sladí střepama ze srdce.
Trochu mám ale strach, že je to s ním jako s galantním jelenem z toho vtipu.
Ale to neva. Ten jelen totiž určitě neni takovej šoumen a nemá žádný charisma.
Charizma.
Hvrr.

V pátek ráno bylo horko. Pamatujete?
Slunce pálilo a přísavník u táty doma vypil tři konývky vody. Fíkusy v ateliéru taky. Batoh s sebou, chrastil v něm ešus. Neni nic horšího, než když si před cestou na tábor špatně zabalíte batoh. Ostuda před Svojsíkem. Svojsík se obrací v hrobě.
Zalila jsem tedy v ateliéru a sedla jsem si na jednu z laviček na náměstí Tříkoňského (tak se sice bohužel nejmenuje, můj návrh na Praze 6 totiž nepřošel, ale když to nemusí bejt ofiko, tak proč bych mu tak neříkala, žejo), četla si Reflex a čekala na pana K., který měl přinést zásilku vizitek. Vizitky jsou dárek pro tátu k narozeninám a pan K. je měl za úkol vyrobit. Pan K. dorazil, když jsem v Calmě dopíjela oblíbený jasmínový čaj. Byl slaný, což trošku kazilo zážitek z venkovní snídaně. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá Šťopka vypila ze zdvořilosti u kamarádů na chatě mátový čaj se solí. Mátový čaj nemám ráda, jenomže odmítněte ho na návštěvě, a tak jsem si ho aspoń chtěla trochu osladit. Hranice mezi solí a cukrem je někdy hodně tenká, tehdy asi dva centimetry. Nepamatuju se, že bych pak někdy ještě sladila.
Vizitky krásné. Pan K. unavený, neoholený, na půl cesty. Rozloučili jsme se na Malostranské.

V práci jsem skončila ve čtyři. Dusno. Přes výrobnu (to je ale divné slovo) vizitek v Nusli (zpomaluju, do 15 minut mi je stejně nevyrobí) na Pankrác, sraz před prodejnou sportovních potřeb. Píša už je uvnitř. Nejsem naladěná na tuhle "poetiku", tak si jdu radši koupit vodu a čokoládu. Když jsem se vrátila, prašila mě do očí skvělá větrovka za dobrou cenu. Chybí mi do portfolia, musím se nad tím slovem smát. Tak, a mám ji. Doráží ostatní, Mink a jeho obří černé funébrvolvo, Zub a Pišta. Naložíme raft a deset vest a pádel, na to všechno jsme dostali grant od Prahy 6, ano, grant. Nechápu to, ale je to fajn. Povídáme si a celé to trvá velmi dlouho, u Benešova je tradiční fronta na kopec. V Budějovicích se stmívá, u Tesca dáváme na parkovišti piknik, místo ubrusu slouží Minkovo volvo. Na Vltavici dorážíme v jedenáct. Je tma, vlhko, ale neprší. Tábořiště je zpola ponořený do oparu, klid, ticho, mír. Z týpka vedení jsou vidět stíny. Oheň. Bože, jak já to miluju, tohlecto.

Naše týpko nestojí. V medvědíně se povalujou týpíjovky a taky plachta. Ukládáme ji zpátky do turka, aby přes noc nenavlhla, a jsme trochu naštvaní. Nic. Beru katovka a zuřivě štípám dříví. Do noci se ten zvuk nese trochu zlověstně. Ráno mám mezi palcem a ukazovákem puchýř, ale tak to má být. Kopu ohniště a za chvíli už praská oheň v týpku pro přípravku. Děti dorazí až zítra, dneska je týpko naše. Zub hraje, do jedné do půl druhé zpíváme písničky, co se hrajou jenom jednou za rok na táboře a dvakrát za rok na ohni v Šárce. Imaginární hospodu, Redla, folkaře. Cítím vyuzený štěstí. To je táborový štěstí.

Ráno je hezky. Fotím. Stavíme medvědín, týpko, ohniště. Vaříme s dětma. Pomáhám Zubovi stavět hřiště na volejbal a badminton. Pak ho hrajeme. Je to super. Maníkům začíná táborovka, jsme součástí scénky. Hrajeme umírající bílé slony, a tak naříkáme zpoza větví. Vorvaň, Koumes a Brtňa mají skvělý převleky a stejně skvěle improvizujou. Je to zábava. Pak plánujeme srpnovou Ukrajinu. Večer vyrážíme s Eskymem, Koumesem, Vorvaněm a Bážou do Dvořiště na nádražku. Rožní se tam prase. Dávám si smažený sýr, je to, jako kdyby přede mě vyklopili friťák a eště před tím mrazák. Jídlo moderní doby. Párty stan a pod ním klasická zábavová kapela, kytarista, docela frajer, housle, baskytara. Hledám záchod. Kytarista přestává hrát a před všemi mi rádi, jak se tam dostanu. Když se vracím, znovu přestává hrát a ptá se, tak jak? Ukazuju, že super. V jedenáct se s Vorvaněm a Bážou zvedáme, ostatní zůstávají. Ráno jsme se dozvěděli veselou historku, místní frajer Renda honil Eskyma a Koumese po okolí, rozbil si obličej o beton a ještě je dojel autem. Vesnická rvačka asi musí být.

V neděli je čas na borůvky. Vyrážíme s Helenou. Mám pocit, že se asi udusím. Buď nějaká alergie, pořád kýchám a smrkám, nebo dusno. Ešus je za chvíli plný.K obědu děláme salát s jogurtem, bramborové placky (pomazánka Carla Bruni k tomu) a puding s borůvkama. Prší nám do toho. Vařím v pláštěnce. Odpoledne zevlení na raftu, zevlení mimo raft, příprava velkýho ohně a výlet do Herbertova. Vltava je rozbouřená, ale jde to. Cestou zpátky jsme se vydali alternativní cestou a netrefili jsme ji. Neva, aspoň jsem si nasbírala další borůvky na domácký koláč.
Na večerním velkým ohni hrajeme s Acikem. Celý to bylo krátký, noc před tím jsme to protáhli asi do dvou, ale intenzivní.
Nebe polojasný. Ještě dobrou čtvrthodinu postávám mezi stanama. Tuhle dobu vždycky myslím výhradně na tábor a s ním spojený zážitky. Za těch šestnáct let jsem na táboře nebyla jenom jednou, před šesti lety, když naši nabourali. Tohle je čtvrtý místo. Velmi podobný Kosáči, mýmu nejoblíbenějšímu. Všechny ty tábory mají ale i tak stejnou vůni, turek voní pokaždý stejně, kuchyň vypadá jako přes kopírák, vyuzenost se nemění. Velkej vůz je pokaždý na stejným místě, hrajeme podobný písničky, něco se mění, ale spousta věcí zůstává. Tyjo. Stany v oparu, co je v létě víc?

Ráno prší. Ostatní jdou na výlet a já se vydávám do Herbertova na vlak. Je dusno. Herbertov – Rybník, Rybník – Budějovice (ztráta slunečních brýlí, zato milej zážitek s partou důchodkyň, který cestujou po rebuplice a jsou rády, že cestujou), Budějovice – Praha. Dvě hodiny peru a větrám spacák a celtu a igelit a čistím boty a sebe. Na letiště pro tátu, kterej se rozhodl, že narozeniny oslaví v Bruselu u Honzy a Zuzky a dětí. Do postele brzy.
Ráno začíná práce.

že je fajn, když se člověk občas přeskočí.
Přeskakování přispívá k dlouhověkosti, podlejzání zabíjí. (Nikdo nevaruje, jen si to myslím.)
Mám se eště co učit, ale nějak začít musím.

Dneska zas skvělej večírek u Madly. Každý léto touhle dobou gardenparty v Suchdole, gintonic, dorty, kuskus a kische. Prostřená veranda a rozloženej stůl na pinčes (pálky s sebou), obíhačka až do tmy a fakt legrace. Předloni zběsilá noční cesta do Střešovic za mámou, která spadla a pořezala se o obtazy na zdi. Poslední věc, která dopadla dobře.
Letos i pět dětí, z toho tři fungl nový. Koloběh (big wheel/keeps on turning/…)
Je to fajn, mít tyhle kamarády. Moc fajn.