Archiv autora: boatbehind

se mi honí spousta věcí. Mám to tam jako v průtokový míchačce, písek, voda, cement, chvílema to lepí, chvílema dře a tlačí. Takhle nahoře, jako kdyby se to všechno chtělo rozprsknout na ty čerstvě vymalovaný stěny.
Někdy je to taková prapodivná nezlvádnutelná lítost, brečím v práci, cestou od tramvaje domů a pak i doma. Nejradši bych jela někam pryč, vykašlala se na všechny ohledy, vyházela mobily a fejsbuky a chodila si jen tam zpátky tam a zase zpátky. Polovinu všeho umazala a švihla kouzelným proutkem, dup a teď to bude takhle.
Stopa, Viky, stopa.
Leda hovno.

Dneska na mě z toho nešťastnýho fejsbuku vykoukl Morrissey, honem honem, taky mám lístek. Drahej lístek, ale těšim se. Rozlítostněnej pán, emoce v krabičce. Těším se jako malá šťopka.
Včera v Akropoli Avishai Cohen se svým východním kvintetem. Neskutečně muzikální člověk, celá kapela včetně asistentky-zpěvačky výborná, citlivá. Bylo to jako potůček potok řeka vodopád, pramen vody přes tři kontinenty. Jenom hladil a dával sílu. Obrovskej hudební zážitek, vlastně vůbec nevím, kdy jsem něco podobnýho naposled zažila. Asi jen u Růžičky. Potom milý sezení s Davidem a Petrem a Filipem, potkala jsem je nahoře u zábradlí.

Taky pořád pracuju. Pořád. Naší milé Kouli se snažím upilovat řetěz, aby už brzo byla samostatná. Pilníček mi pořád někdo tupí, zjišťuju to pomalu, ale jistě. Nejdřív mě to mrzelo, teď jsem spíš naštvaná. Ale keep on working. Uvidíme. Zatím mě to baví, moc mě to baví. Baví mě přemejšlet o popu, o tom, jak co udělat, jak co pojmout. Už míň mi jde vyhýbat se věcem, který mám ráda, který bych na webu ráda viděla, ale vím, že to není úplně ono. Učím se, učím se oddělovat vlastní od veřejného.
Neměla by ses do toho tolik pokládat, říkají mi a mají pravdu.

Jsou jiný věci, do kterých je třeba dávat srdce.
Space Oddity mě před deseti lety v létě píchla ve východních Čechách. Od tý doby trvá. Znám slovo od slova, tón za tónem, mrazí mně z ní celejch deset let pořád stejně. Teď přijdou The Prostitutes. Hm. Hometown Zombies nezní ani trochu česky. Super. Část na mě ale pak působí, jako když kluci bruslí na rybníku v kanadách s vytaženým jazykem a nezavázanejma kaničkama. Na efekt, jinak nic. Ani rýha. Ani žihadlo. Plocha bez třetího rozměru. Část se mi naopak zdá skvělá, silná, příjemně zneklidňující. Rozpumpovaná, i když klidná. Co mi ale třetí rozměr dává stoprocentně a co mě moc těší, jsou debutoví Sunflower Caravan. Zdá se mi to chytrý, vtipný, muzikální a popový tak akorát, na hraně, šikovně vybalancovaný. As well as Sto zvířat a jejich Postelový scény. Je to chytrá deska, taková zpoza rohu.
Kolowrat jsou východní košická síla, do dvojice ke Květákům, ale z druhý strany. Žádný sklony k sentimentu, poezie na stokrát záplatovaný dálnici z centra do továrny na periférii. Šla jsem si koupit Vrany sa vracajů, dobré, ale prý to ještě není TO ono. Tak se těším na novou desku, ukázky už jsou venku a jsou super. Křtí se v květnu na Sedmičce. Jen přes parkoviště k oknu, kudy maminka odletěla.
Poslední dvě desky Antonyho, singl Another World i The Crying Light, jsou ještě o trošku hloub, než předchozí. Jde z nich na mě malinko strach, kterej jsem z prvních dvou nahrávek necítila. Ale takovej divnej strach, příliš osobní. Ještě víc naříkání, podívejte se, já umírám a nevadí mi, když před vámi zakopnu, svalím se a spadne mi paruka. To je život.
Nechci o ty desky přijít, chci je ještě poslouchat.
No a Morrissey. V Q o něm napsali, ať tak netlačí na pilu, protože všichni vědí, že tu je. Nezdá se mi, že by tlačil, jenom prostě zpívá. Zestárl mu hlas a lítostnej je pořád stejně, ale taky se pořád docela pěkně poslouchá.
Vrrrr, pila.
Talk of the town, retrospektiva Jiřího Davida v Městské knihovně. Obdivuju, jak je univerzální. Maluje, kreslí, dělá sochy, objekty, instalace. Líbí se mi, když netlačí na pilu a maluje spíš intuitivní věci. Nelíbí se mi (je mi nesympatický, ba odporný?), když provokuje, když chce za každou cenu šokovat. Není to chytrý, zdá se mi to spíš jako nezkrocený ego. Stejně jako v Reflexu, ten rozhovor mi přišel dobře vedenej. Celá příloha velmi zajímavá, jak bodujou učitelé z AVU a jak moc je (pře)ceněný "mladý" umění. To jsou ty věčný spory o koncepty a spol. Zajímavý je, že na Grafice roku jsou vystavený desítky, stovky prací. Kromě Anderleho, táty a pát dalších jsou nejzajímavější linoryty nebo knížečky úplnejch mlaďochů, studentů středních škol. Byla jsem ráda za to, co všechno se rodí – a kolik lidí má talent.

Konec hlášení, zítra se vyráží na výlet za daněma a pojištěním.
Taky musím najít klíč od auta…
A v pátek, v pátek víkend v Dublinu!
Tak snad na Ruzyni nevytrousej klíč od letadla.

to teď nově jen tak propagačně švihá malým špičatým jazýčkem (ale ne všechno, ach)
Z domova má práce tupé zuby.
Tupější.
Více tupé, neostré. Tak.

Už přes týden jsem doma, dnes jsem dobrala antibiotika. Tramtarará. Dva dny domáckosti navíc, protože horší sedimentace.
Chuť na kuřecí nugety z McD s kari omáčkou.
Moc jsem si ale neodpočinula, jen jsem odvykla chodit, kamsi.
Taky jsem se koukala na lyžování. Lyžař padne za cílovou čarou naprostým vyčerpáním. Je první? Super. Je druhý? Kdo si na to kdy vzpomene, když ani toho prvního nevyklopíte na požádání?
Volal mi můj prodavač z Radosti, za pokladnou tam na mě už týden čeká nový Antony. Doufám, že mu dali najíst.
Vymalovala jsem chodbu a dneska taky kuchyňku. Na kachlíky jsem položila pěknej pruhovanej koberec, ladí ke Karlíkovi, a do skříně v kuchyni přidala šestku sklínek na červený.
Ve středu jsem porušila nemocenský papír, měla jsem ho poprvé v životě, a vyrazila na přátelský narvaný Slamník na Květáky. Narváno, lidi na stolech, nedalo se dýchat. Milá blízkost Juraje a Davida ale vždycky funguje. V první řadě nadšení Filip s Dankou, jako kdyby Lucia a Ágnes nebyli jejich partnery. Pokaždý jsem z tý čirý stálý radosti dojatá.

Koncert Doubravánku v Potrvá. Minulý pátek. Už tehdy jsem věděla, že budu od soboty nemocná, takže trošku otrava. Neladilo, nefungovalo. Přesto narváno. Milá návštěva Cannyho, seděl u baru jako napůl pozorný žák a kreslil si telefonní paní. Z druhý řady jsem se občas pousmála tónem out of key. No tak co tak co tak co.
Dvě představení ve Švanďáku, divadlo Letí – Bazén bez vody, Aupairky. Dobrý. Renata čeká v květnu Mikuláše. Taky dobrý, co dobrý, super. S Renatou nemůžeš jít jen tak si povídat do mlejna, protože ji všichni znají, těká pohledem. Když začneš rozvitou větu, natuty ji nedokončíš, protože jde zrovne kolem kníže nebo Tereza Nvotová.

Jsou ale taky věci přede mnou.
Irsko. Třídenní cesta do Dublinu.
Drážďany. Drážďany jednodenní.
Na papírku další místa, kam bych se do léta chtěla podívat. Proč ne?
V mailu čísla, na který stačí zavolat, a bude se pod dozorem trénovat. Proč ne?
V diářku koncerty, který bych chtěla slyšet. Proč ne?
V hlavě postavy, který bych chtěla vidět. Proč ne?

V duchu lidi, který už neuvidím
a nebo nikdy vidět nechci.
Neumím otevřít hlavu,
zamykám se a trápí mě to.

V Ikea jsem si koupila hrozně moc malejch svíček, co se vejdou do těch malejch skleněnejch stojánků. Jako paměť, jako světýlko věčnosti. Nikdy jsem svíčky ráda neměla, ale věci se mění. Časy se mění. Zítra vezu tátu na letiště. Letí do Japonska, bude tam mít výstavu. Do Japonska. To je daleko. Strachuju se daleko míň než dřív.
Nestrachuju se vůbec.
Živo je jiný, ještě víc plochý, za sklem.
Za matným sklem.

"Přijď bez obav, kdyby někdo dělal problémy, budeš mou trenérkou."
Nakonec jsem k Rafovi nedorazila, co kdyby se tu v noci stavila paní ze sociálky a já nebyla doma, žejo.
Ve skutečnosti jsem se ale bála úplně jiných věcí.

After the Gold Rush je skvělá deska. Vím, proč jsem si ji tehdy kupovala.
Chtěla bych jaro léto, sedět s Nohou a ostatními u ohně a zpívat všechny tyhle písničky, mít z toho radost a nejít spát.
Zaparkujem
jó, zaparkujem
v imaginární hospodě.

rovná se jedno otevření souboru.
Víkend jako nazavolanou. Odpočinek nutný.
Sladké dva večery ve Stoce za sebou – výroční Archa a rozdrobená Pumpa, tam všichni milí kolem, byť jen na chvíli.
Cesta posledním metrem
je příslib postele kolem jedné.
To jde.

"Řekla bych, že dobrý",
řekla by máma.

Kdo není pro knihovnu na Letné, je kulturní barbar, malý Čech, zabedněnec, technokrat. Výborně o tom napsala třeba Linda Kholová v Reflexu.
Když vyhlásili chobotnici vítězkou, neměla jsem žádný názor. Jen jsem věděla, že Selfridges v Birminghamu mi přišlo v roce 2005 jako zjevení, nádhera zapracovaná do centra tohodle průmyslovýho města. S očima navrch jsem budovou projížděla po eskalátorech asi dvě hodiny a jediný, co jsem si tam mohla dovolit koupit, byla hezká propiska.

Tak jsem se šla, až přišel čas, podívat na výstavu všech návrhů knihovny do Klementina. Z finálové šestky se mi hned tři líbily víc. Nejvíc nízký, pokorný a designově dokonalý vajíčko. V kontextu dalších návrhů mi začalo být pomalu jasný, že chobotnice a její barvy a tvary prostě nejsou šálek mé kávy, stejně tak jako mi nikdy nebude slušet béžová barva, i když ta sukně byla jinak super. Na chvíli klid.

Potom souboj na politickém poli. Tak tu knihovnu neměli zvolit, neměli šít řízení Kaplickému na míru, říkáme si. Ostuda, politická ostuda, nápor na Kaplického ego, jasně. … (Až teď se ale zpětně z různých stran dozvídám to, co se málo ví. Například v Londýně je studio Future Systems spojené hlavně s Amandou Levete, jeho bývalou ženou, a Kaplického tam odborná veřejnost příliš nezná. I proto se rozešel s oběma důležitými ženami, Levete i Jiřičnou, protože samy byly úspěšné, klidné, schopné. I proto se rozhodl, že odejde zpět do Čech a zkusí to tady. Alespoň tady. Kdo by nechtěl Kaplického v domovině? I mně to tehdy přišlo jako dobrý nápad. A přijde mi to pořád jako dobrý nápad. Ale ne takhle.)

Střih. Kaplický v Dejvicích umírá (zrovna jedeme kolem autem, divná náhoda), protože ho dohnala česká malost. Nemohl třeba dostat infarkt, protože je starý? Není věk 72 let dostatečně vysoký na to, aby tělo začalo vypovídat službu? Hysterie. Jestli jsem si myslela, že máma měla na pohřbu hodně květin, tak to, co se děje kolem domu na Československé armádě, před kterým umřel, jsou tři takové pohřby. Iniciativa. Vzdávám hold mistru Kaplickému... Architekt zemřel = 100 % důvod pro stavbu knihovny. Děláme z Kaplického mučedníka, druhého Palacha. Pravda a láska opět káže. Fotbalistům ani hokejistům se teď moc nedaří, fandíme Kaplickému. Kdo nejdeš s námi, jdeš proti nám. Nepoznáš umění. Jsi malý.

Co je to vůbec za český nešvar, poukazovat na naši malost? To přeci neni nějaký všeobecný rys, stejně jako je blbost říkat "Co Čech, to muzikant" nebo "Češky jsou nejhezčí". Vždyť se stačí podívat kolem sebe a lehce zjistit, jak se s noderními stavbami pasují třeba ve Švýcarsku. Nebo v Barceloně (nemluvím o Gaudím).

Žádnou iniciativu podepisovat nebudu, nebudu nosit odznaky ani chodit na demonstrace. I když se lehce dá namítnout, že princip celé věci by za protest stál – nebude se stavět knihovna, která vyhrála řízení. Kromě toho, že jsem proti hysterii, nelíbí se mi ale ani barevná kombinace, neskutečný rozmach (jak moc by ta budova byla úsporná?), tvary – a hlavně tedostatek jakékoliv pokory, pramenící podle mě z nedostatku pokory Kaplického. Je to jako nacpat do červený krabice růžovýho slona, do subtilní Prahy (vyjma tu současnou rozkopanost) šlápnout obřím lyžákem prostě proto, že to tak autor chce. Že si jede svoji linii, bez ohledu na strukturu okolí. Nic s estetickým přesahem, nic "velkého". Tedy kromě toho, že knihovna je v plánech opravdu obří. A ta hysterie kolem taky.

——————

Taky mě trochu trápí Entropa. Už třeba jen to, že objekty jsou v poměru ke konstrukci titěrné. A že jméno Jansen, které Černý přiřadil holandskému výtvarníkovi, je dánské.
Lišácká by Entropa byla, kdyby byla vtipná a dotažená do detailu, včetně jmen. Kdyby se trefila do stereotypů celé Evropy, nikoliv jen našich. Našich – některých. David Černý na svém webu o Entropě píše:

Na počátku byla otázka, co vlastně o Evropě víme. O některých státech jsme informováni, o jiných známe jen nejrůznější turistická klišé. O několika nevíme v podstatě vůbec nic. Díla uměle zkonstruovaných umělců z evropské sedmadvacítky ukazují, jak obtížně a fragmentárně se může celek Evropy z perspektivy České republiky jevit.

Tak trošku se mi zdá, že tady mluví Černý za sebe. O některých státech nevíme v podstatě vůbec nic, ale copak si to nemůžeme zjistit? Entropa je klišé z perspektivy Davida Černého. Je to podobné, jako když člověk z nějakého důvodu málo čte, a pak je jeho nejooblíbenější knížka třeba ten nešťastný Alchymista. Češi, například řada zástupců iniciativy na podporu knihovny, říkají o jiných Češích, že jsou malí, zabednění. Ti, kdo to tvrdí, jinými slovy poukazují na svou chytrost a nadhled. Jenomže chytrost a nadhled v tomhle prapodivně generalizovaném českém měřítku. Vidím v tom mixérovou spirálu, cestu začarovaným kruhem.

——————-

A pak už bych taky chtěla jaro, abych konečně mohla umýt okna.

se odehrával v ulici, kde bydlím, o dva domy vedle. A taky na evropský a na hanspaulce a na kocourech a ve střešovický nemocnici a za šraňkama, ve stotřicetjedničce a na bořislavce. Hrála v něm spolužačka ze základní školy Marta a Bára, kamarádka z chalupy. Taky děti bez jednoho rodiče a partneři bez jednoho partnera. Zazněla v něm stejná písnička od Norah Jones (Turn Me On), jako včera ve Švanďáku v Bazénu bez vody. V hlavní roli láska a smutek a boj a humor,

ten film byl half mine.