Archiv autora: boatbehind

Na kreslení jsem včera přišla utahaná a otrávená a pozdě, zbylo na mě poslední místo – pán zezadu.
Vy máte nějakej dobrej den, říká mi pan učitel, když zahlídl načrtnutý nohy a ruce. Chudák musel odejít dřív, protože mu někoho z rodiny odvezli do špitálu, ale jeho asistentka, taková přísná slečna s vizovací špejlí v ruce, mi nakonec dala devítku.
Devítku!
Poprvé jsem prospěla na TÝ velký VŠUP, to je tedy věc.
Kdybych chtěla, radost by mi mohl kazit fakt, že pánovi zezadu se nemusí kreslit obličej, a proto to bylo celý jednodušší.
Ale já nechci.
Čirá radost.

se narodilo kotě s šesti nohama.

Dnes v podvečer jsem rozklepla vajíčko
a byly v něm dva žloutky
vážně, dva malý žoutky, a co s tím, když v té roládě mají být žloutky čtyři – a taky čtyři bílky?
Normálka, co by, pět žloutků a čtyři bílky, to je taky docela dobrej poměr.
Zbylo jen pár drobků.
Dneska byl doma večírek, Vorví a Báža a Jéža a Vlaštovka a Neználek a Jása, kamarádi ze skauta. Vždycky je to tak hezky intenzivní, když jsou tady, moc ráda je vídám a jsem mezi nima, je to celý nevyslovitelně blízký.

A pak volal Zdenda
překvapivý, milý,
už dlouho jsme se neviděli
že jede zítra na dva měsíce do Nigérie, to je jako nic, když se tak málo vídáme, povídá,
a že by se dneska stavil,
když je ten večírek
ale pak ho přepadla cestovní horečka a balil a balil, až se mu od baťohu kouřilo,
ale to už si jenom tak představuju,
protože si celej život ráda maluju.

Velmi společenské tance v DISKU byly skvělý, vtipný, svižný, trefný. "No tady Gottwald, zase mi odtáhli auto. Odkud? Z Politických vězňů…" Kdo neví, že se tak Kuba opravdu jmenuje, ale asi nedocení.
-Nikomu nic není-

Canny, v pondělí jste byli dobří, moc dobří!
Překvapivě slušnej zvuk
a docela vnímavý publikum
a hezkys zpíval, stejně jako tvoje milá mladá paní
nejvíc se mi líbíte, když jste křehcí, úsporní a přesní
a to jste včera taky byli
Těším se, až si doposlechnu Potápěče, včera jsem stihla jen první tři ponory.

Husana Provascu by klidně mohla bejt rumunská běžkyně na 10 000 metrů.
Ale neni, pravděpodobně.

Madla pospávala, Petr si četl a Milan vedl monolog směrem ke Káče. Co chvíli vytáhl vynikající červený a kalíšky putovaly napříč řadama. K jídlu měl ciabatu a hodně mastný lupínky. Pokřikovali jsme na kamarády ob sedečku před námi a říkali si, jak je ta déjednička neskutečná-áá, jééé, to to rachtá. Jeli jsme autobusem do Brna.

V Brně nás přivítala titovská produkční Linda a slunce. Na trhu pod divadlem jsem si koupila ředkvičky, poslední čtyři svazky dohromady za deset korun. A taky banán za dvě koruny. Brno předčasně a definitivně zvítězilo. Ten trh se mi zdál jako obraz z Emila Zoly.

Šatnu máme ve zkušebně s velkým zrcadlem a terasou. Těším se, až zítra vyrazíme na Petrov, vždyť je-tady-kousek-nad-divadlem. Mimoděk vzpomínám na nekonečný Donutilovy historky z divadla Husa Na Provázku, jak je tím svým nacvičeným dramaticko-monotónním hlasem vypráví v každý televizní show. Často v nich figuruje Bolek Polívka nebo někdo podobnej. Teď jsme tu ale my a Titus. Tedy, Titus a my.

První představení mělo zpoždění, Titáci totiž zapomněli v Disku kostlivou ruku, a tak ji museli poslat po řidičovi autobusu, co přijížděl do Brna v šest. Druhý představení od čtvrt na devět se prý skvěle povedlo. Herci byli spokojení, většina Doubravánků taky. Oboje mi splynulo, měla jsem totiž pocit, že ač se snažím, dobře dejchám a soustředím se, tak mi to nejde. Diváci tleskali ve stoje, to se nám v Praze ještě nestalo.

Až do půl čtvrtý jsme seděli v Music Hallu. Nový panoptikální klub s alegorickými vozy – barevně oblečenými divadelníky z celého světa, kteří přijeli, tak jako my, do Brna na festival. Dala jsem si dvě výborný mojita, dvě deci červenýho ve velký skleničce a jeden opravenej gin-fizz. První verze chutnala jako sladká voda, a tak jsem ji reklamovala. Barman obsah sklenice teatrálně vylil a místo toho mi do ní teatrálně nakapal třikrát tolik ginu.

Do hotelu Imos v Králově Poli jsme jeli nočním autobusem číslo 91 (nebo 95?). Cesta na něj připomínala černoblý grotesky. Chumel lidí někam běží, pak do něčeho narazí (do jinýho autobusu), celý ten hrozen se za zmateným vůdcem přesune jinam, nkomu něco spadne a nakonec všichni halasně dorazí tam, kde je to sice správně, ale kde na ně nikdo neni moc zvědavej.

Na hotelovém pokoji ležel Nový zákon.

Posnídali jsem zčerstva v salonku. Koblížek, jogurt a něco křupavýho. Čaj s citronem v pytlíku.

V Brně je to tak sympatický i proto, že v něm v centru nejezdí skoro žádný auta. Vesnice s tváří města. Ani dítě, ani žena, ani kuře, ani moře. Seděli jsme na terase jednoho báru nad nádražím, pili džusy a kafe a lebedili si. Na oběd jsme zašli do Spolku, na procházku na Petrov a na zmrzlinu do hospody pod Špilberkem. Kdyby nakonec tak strašně nepršelo, mohli jsme si líp prohlídnout i hrad. Když jsem tam byla před třema lety, proháněli se po nádvoří kejklíři a středověký tanečnice (eh) a my jako návštěvníci jsme za lízátko skákali v pytly a přes švihadlo, nebo co. Myslím, že byl tenkrát Den dětí. A Na Hradbách hráli Sopoty, Den kluků s kytarama.

Letošní Brno bylo (taky) skvělý.

Tak nejen molí sezóna.
Stalo se to včera cestou domů z Balbínky. U vchodu do naší protihlukový zdi se normálně choulil ježek. Kdybych řekla, že jsem ho nečekala každým týdnem, lhala bych. Ať je to ale jakkoliv, ježčí sezóna je předěl, a je je milý vědět, že – jaro, hezký dny, lepší noci jsou tady? A navrch jedna kuna před dveřma do domu.

Do Balbínky jsem se těšila dvojmo. Na Madlu a Na Kotouše, kterýho jsem pořádně neviděla od podzimu, kdy opustil Doubravánek, a samozřejmě taky na Noha band – vyrovnat hladinku emocí nutné. Nebylo to úplně špatný, to ne. Waitsovská a sympaticky opravdová kapela Ladě z Opavy byla dokonce vynikající, až mě mrzelo, že o koňskou délku lepší než Noha band. Tomu to nějak neladilo, nesedlo, nefungovalo. Celý večer jsem vnímala jako by přes plexisklo, alobal, fólii nebo něco podobnýho.

Na jeden večer jsem se stala profesionální tetou. Mám synovce, jmenuje se Mikuláš (Mikma, Miky, Mikšán, Mikýs, mimi) a je mu rok a osm měsíců. Mikšán je samozřejmě nádherný, nejhezší dítě, rošťák, ale děsně dobromyslnej, a bydlí s rodiči v Bruselu. Ti sem jezdí jenom občas, tetu Hanu tedy Mikma zas tak moc nezná. Předevčírem jsme se ale navzájem hlídali. Mikšán dostal v půl osmý pyžámko a já pokyny, co-a-jak. Maminka odešla, a Mikšána zaujalo pexeso se zvířatama. Prohlíželi jsme si obrázky, na kojota dělal haf, na pantera mňau a na antilopu nakonec opa. Jediná škoda je, že opa prý říká také leopadovi. Pak přišla horká chvilka, Miky zjistil, že máma ne, a začal straaašně brečet. K utišení nebyl asi dvacet minut, až mi z toho bylo ouzko. Co když se zadusí slzama? Co když na nás soused zavolají jinou tetu ze sociálky? Ehm? A najednou duha – Mikšán se začal usmívat. Pexeso vystřídaly knížky o koníkovi a kravičce, o oslíkovi (Miki – íá dodo, půjdeš taky spát? Ne!), o veselých zvířátkách a taky o Krtečkovi. Devátá dávno pryč, a Miky skotačí. Házeli jsme si míčem, stavili vysokááánskou věž z kostek, jezdili s autíčkem, dělali na papíře písi písi – biby, moe, biby, moe, my (ryby, moře, myš) a pak už tetě Haně došly nápady. Jenomže onotaky bylo deset večer, a to už malí Mikšánové mají dávno spát. Jenomže v postýlce se jenom řvalo. Nakonec jsme si tedy listovali Reflexem. Reflex je plnej máma a táta (hehe, nejvíc "táta" byla fotka v Cause Kriegel) a mimi a biby a moe a ham – to znamená, že je čas na ohřáté mlíčko. Toho Mikšán spořádá neomezeně.
Očička si začal mnouv ve čtvrt na jedenáct a nakonec se nechal uložit alespoň na velkou postel. Na řadu přišly všechny čtyři ukolébavky, co znám. Zabraly. Únos do postýlky pak nebyl těžký, hodiny ukazovaly 22:30. Na postýlku v tu chvíli myslela i teta Hana.
Příště bys měla být důslednější a dát ho do postýlky dřív, vycítila z hlasu zainteresovaných příbuzných.

V noci se tetě Haně zdálo, že se zamilovala do Ondřeje Soukupa.