Archiv autora: boatbehind

Až do poslední chvíle jsem se snažila dělat, jako že nic. Pracovala jsem na věcech, dodělávala nekouření a do toho poslala nějakej ten bajbaj mejl anebo se šla rozloučit osobně. Osobně, jako kdyby MFD nesídlila jen o dvě patra výš.

Rušení ozdob, který visely na přepážce mezi počítačema a který mi to tam dělaly dost hezký, jsem si nechala na poslední chvíli. Jeden po druhým jsem sundávala Blážovy a Blonďákovy pohledy, cukr z berlínskýho Einstein Cafe, co mi loni po Silvestru přivezli Petr s Blážou, vystřelenou růži od Dubáka, malůvky, anglický pohledy a tátův obrázek. Nakonec jsem sundala loňskej kalendář a najednou – jako by nikdy nic nebylo, prázdo, ošklivo. Nejemotivnější okamžik. A taky pak cesta dolů s baťůžkem a všechny ty obličeje, co vedou až ke dveřím, přiznávám, bylo mi to hodně líto, šest let je šest let.

V poledne skvělej oběd v Číně s Honzou. Umělý důvod – přechod do MFD – znamená záminku pro slavnostní jídlo. Objednali jsme si kachnu na horkým prkýnku pro dva a seděli asi hodinu. pochutnávali si a hezky povídali, pozdějš u zmrzliny jsme si říkali, jak nás to bavilo.

Večer závěrečnej večírek ve Žlutý Pumpě, než zavřou před rekonstrukcí. Opět sraz s Honzou, seděl u stolu s bláznivým hercem Edou, kterej zná Kalifukovy stopy. Špatně jsem se soustředila. Později dorazil Petr s fanynkama a je to zase o něco víc jasný, i když, co by vlastně mělo být jasnější? Cestou domů se mi z toho úplně točila hlava, od některejch lidí se jejich vnitřek odráží tak hrozně moc, stačí jen nastavit síť.

Taky ve čtvrtek jsem byla v Pumpě, můj večírek na roloučenou. Nakonec to hezky vyšlo, řekla bych. Až na Evu a Báru samý kluci, i to jsem celá já (a taky se mi z toho točí hlava). Poznala jsem Ondřeje Formánka, je dobrý moct si najednou přiřadit reflexní texty k reflexnímu obličeji, a tenhle byl nadmíru zajímavej a sympatickej. Cestou v taxíku snaha o vysvětlování, ale vysvětlujte po roce něco, před co jste jen tak beze všeho postavený a čemu vlastně sami nerozumíte. Spíš by to mělo být vysvětleno vám, ale kde to žijete.

Jirka Reichl na rozlučce fotil, a fotil moc hezky.

Tady zachytil mechanickej Betlém.

Povedly se mu i portréty.
Aničko, prosím vás, dal bych si ještě jedno malý. Jmenuju se Ondřej a bydlím nedaleko.

Eva a Ondřej si špitají, ale Robert to všechno periferně vidí

Honza říká něco, při čem je nutné se usmívat, myslím si. Nebo že by fotograf? It´s the singer not the song.

Zelený pohyb. Bláža s Honzou si prostě musí rozumět.

Štěpán přijel z fotbalu autem. Pil nealkoholickou Stelinku.

Díky, milý Lidovky, byly to hezký a zajímavý časy.

Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla požár. Zrovna jsem se vraceli pláněma nad Tichou Šárkou z našeho ohně, když tu vidíme, jak na stráni na druhý straně údolí prokusují tmu velký plameny. O hodně větší, než ty naše, který kluci před chvílí počůrali. Z toho domku už zbyly jenom trámy, pod nima několik hasičských aut a nad nima se vznášelo neštěstí. Celý ten obraz mě fascinoval, nic podobnýho jsem nikdy nepotkala. Nepopsatelná změť vzrušení, zvědavosti a lítosti, co si ti lidi počnou, jestli jim tam shořelo úplně všechno.
Nepokládej se do toho tolik, řekl by Honza. Má ve spoustě věcí pravdu a jednou dvěma větama umí dokonale odhalit, navést a otevřít.

Na Hanspaulce jsme už ale vedli řeči o něčem úplně jiném.

Jaká ironie. V šest jsme se u kapličky sešli se Zubem, Kristinou a Jasoněm, kytary na zádech, buřty a hořčici v baťohu. Vydali jsme se na cestu na náš oheň pod pláně. Hrozně foukalo, ale zamotali jsme se do bund a čepic a bylo nám dobře. V lese u ohniště je vždycky příjemně, kdyby nefučelo, bylo tentokrát skoro jaro. Nakonec dorazili ještě Pejzi s Adamem. Abiturientský sraz 1999. Hráli jsme se Zubem až do noci, zpívali, tancovali, pili víno a jedli buřty a halušky a pišingry.

Od Magdinejch/Káčinejch třicátin jsem se necejtila tak hezky, nepopsatelná vnitřní sounáležitost a radost ze sdílení skrz písničky. Přes větve náherně svítil Matěj a nás ani nenapadlo, že kousek od nás někomu shořel kus života.

Před ohněma jsem se byla podívat na Artsemestru. Tak už podesátý, možná. Zdá se mi, že objevuju pořád míň a míň zajímavejch věcí. Nejlíp jsem se cítila, jako vždycky, na ilustraci a na designu, ti lidi jsou neuvěřitelně šikovní a vedení ateliéru schopný. Od Kristiana aus München jsem si koupila tyhle dva odznáčky do sbírky. Měl radost a já taky.

Radost jsem měla i ze sezení s Adámkem a Simonou v Týnský, to bylo v neděli. Obsluhovala tam lidovková Jarmila a povídali jsme docela dlouho a o všem, Adam kontroloval, jak se to má s jeho doménou on-line žurnalistika, byl trochu nervózní, no aby ne. A najednou se venku rozpršelo, jako by nebe nám nebe chtělo kývnout, že únava je tady úplně na místě.

Stále se probírám vánočními dárky. Cunninghamův román Domov na konci světa je skvělá kniha, zdaleka nejlepší, co jsem za poslední rok četla. Tuhle večer jsem na jeden zátah přečetla útlýho Edwarda Leara: Sviňule pyramidální a jiné nesmysly. Limeriky doplněný bezvadnejma autorovejma kresbičkama. Antonín Přidal to navíc vtipně a pěkně přeložil.

Byl jeden dědek v Addis Abebě
který se mohl utlouct po chlebě.
Když se nikdo nekoukal,
hned se po něm utloukal,
Až se utloukl přímo v Addis Abebě.

Do Afterdarku se stále nemůžu začíst, nejde mi to ani s Nabokovovým Darem. A to jsem se na něj tak těšila.

S radostí sleduju vlnu, která nese Michala Rittsteina. Jeden z rozhovorů, ten, kterej s ním dělala Alena Plavcová do Pátku, je podle mě z nejlepších textů za poslední dobu. Hrozně se mi líbí, jak mluví, jak se vyjadřuje, jak je pokornej a přitom pracovitej. Jeho věci jsou na mě příliš animální a expresívní, výstava ve Veletržním paláci se mi až na nějaký starý artefakty nelíbila. Ale všechno mu to věřim a líbí se mi, jak se za tak srovnanou intelektuální fasádou rýsuje nespoutanej živel.

Vodní živel. Po dlouhý době jsem se dokodrcala do Podolí, strhaná, unavená, otrávená. Kilák v chloru to nádherně spravil. Nadšení, do Pumpy jsem se pak ani nenamalovala, protože jsem to všechno zapomněla doma, a co? Vůbec mi to nevadilo.

Ve čtvrtek na Valentýna začínám s figurální kresbou na umprumce. Hrozně se těším a zároveň bojím.
Optimální konstalace pro zamilování.

Včera jsem vyjela výtahem do čtvrtýho patra, odložit si tam dvě tašky knih a podívat se na svý nový místo. Docela pěkný, ač u chodby jako v LN. Budu mít plazmovej monitor, pěknou barevnou podložku pod myš a útulný dřevěný přihrádky ve výši hlavy. Za zády ve stěně skříňku na knihy a po levý ruce kolegu Petra, co píše Zaměstnání a co se už na mě prej těší. "Vypadá trochu jako ten tvůj Petr," říkala mi v sobotu do telefonu Pejzi. "Kterej," ptám se, protože se mi v nich za poslední roky vytvořil bordel. Ne že by všichni byli moji, ale plnej mobil jich mám, to je pravda. "Ten s fousama." Trochu jsem se oklepala, mít vedle sebe Petra z prváku by byl trest za všechno moje tehdejší srabáctví. Nakonec se ukázalo, že trest se odkládá. Tenhle Petr mu neni podobnej ani trochu. Ale budu to mít na paměti.

Dnes návštěva Silvy u Apolináře. Teče, neteče, teče, dokonce kontrakce. Ale vypadala dobře, v tom svým pokojíčku. Ještě to vydrž tři týdny, pak už miminko určitě zachrání. Tedy doufáme. A zase přijdem na návštěvu doplnit ovocnou horu na nočním stolku.
Řím si rukou neváží. Jak nespravedlivej je někdy život, jak banálně to zní, jak moc to každej ví a jak moc si to jednou za čas zopakuju, pěkně nahlas.

Konec ledna a únor se mi zdá kulturně tak pěkně členitej. Artsemestr na UMPRUM, Havelka v Rudolfinu, klucííí v Bluessklepu, Doubravánek ve Ztrátách, Klusák v Arše, Titus a Sinclair v Disku, hory a nějaký kino a kreslení. V pondělí jdu zaplatit kurzovný, těším se jak malá holka. Koupila jsem si na to novou tuš a perka a plastickou gumu.

Kolem je teď spousta nový hudby, nestačím si to zapisovat a gůglovat a jůtúbovat, natož chodit poslouchat do Bontonlandu. Vždycky, když si tam vybírám nějaký desky, začne se mi chtít na záchod, je to pokaždý a tutový. Ráda bych si poslechla poctu Dylanovi I´m not there a těším se na to do kina. Též dvojici Markéta/Glen se fandí.

Ve Woodstocku jsem si restaurovala top 5 The Beatles. Vojta hrál Happiness Is s Warm Gun. Jak jsem na něco takovýho mohla vůbec zapomenout? Od tý doby mi pořád hraje v hlavě. White Album však nemám. Maj ho ale na youtube. A moj ho taky v Bontonlandu.

Jeden podVodnář se rozhodl, že svoje třicátiny oslaví na Ŕípu.

Nejdřív jsem se sama v sobě ošívala, proč chodit s někým někam, kde neni pevno pod nohama a kde se mlží před očima.
Nakonec jsem se rozhodla, že je čas stavět se k věcem čelem a zády k chaloupce, a tak jsem s v sobotu v půl desátý sešla na Masaryčce s Nohou. Cestu do Roudnice jsme strávili ve vlastivědném, většinou jednosměrném rozprávění. Vojta jedl salám, zato nedostal ani bod za koně.

V Roudnici jsme se sešli s ostatními, kteří vyráželi z Bubenče a jeli v jiný části vlaku. Kromě Kalifuka a Markéty a Jana jeli ještě Suchoňovic a pak taky rodiče a strýc malé Matyldy.
V Roudnici to začalo v nádražce. Dala jsem si čaj, protože nevím, jestli mi rum a pivo dělají v 11 ráno dobře. V
Roudnici jinak žijou dost bohatým společenským životem.

Už v Roudnici se Kalifukovi rozbila kárka, kterou táhl společně s kontrabasem.
Jenomže to jsme s Nohou nevěděli, neb jsme nestavili, vůbec nikde nestavili a pochodovali směrem k Řípu.
Tudyhle, doleva.

V Roudnici jsme se trošku zamotali, to je pravda.
Ovšem kdyby se nám něco stalo, k dispozici bylo polní zdravotní středisko.

Za chvíli jsme už věděli, že jdeme dobře. Na nohy se nám lepilo jarní bláto – ano, jarní, bylo totiž hodně nad nulou, a na polích vládla špinavá hnědá se špinavou zelenou. Nebe trošku zšedlo a mezi tím vyrostl Říp.

Jenomže každej ví, že nejhezčí pohled na svět je skrzeva šípkové keře.

V Rovné, poslední obcí před Řípem, jsem si přišla jako ve vesnici roku. Klid, úhledno, čisto, jen nevím, esli maj novou kanalizaci. Snědli jsme tam pár kousků štrůdlu a nasadili čepice a rukavice. Cestou k úpatí pěknou alejí děsivě fičelo. Na vrcholku (459 m.) jsme ale byli na-to-ta-ta, jen s malou přestávkou na vyhlídku (vidíš, tady je Milešovka, tady mělnická továrna a tááámhle za mrakama Ještěd).

Rotunda stála tam, kde jsem ji jako skautský děcko viděla naposled.

Na hlavní peloton jsme najeli asi hodinu půl. Ale je pravda, že jsme neopravovali kárku a nevedli za ruku malou Matyldu, papoušek nebo zmrzlina nebo kočička.
Hospoda byla zarezervovaná, ovšem ne pro nás, a tak jsme seděli venku, což nám nevadilo, protože vládlo pseudojaro.
Teda aspoň chvíli, než začalo krápat a fičet na úrovni "neúnosné".
Kluci vybalili svoje břímě, který táhl každej zvlášť, a hráli.

Trošku jsem se bála, ale skupinová fotka se nakonec obešla bez trapného přešlapování a postávání.
Nakonec vyšla hezky dynamicky.
Vyfotil se s námi i cyklista-vedoucí hasičů z Chržína.

Dolů jsme seběhli jako nic, možná, že bychom se mohli i sklouznout. Rychle se smrákalo, v hospodě Mánes jsme si tedy dali jenom rychlý pití. Pan autobusový řidič nás odvezl k vlaku, jako bychom byli zájezd. V Mánesu na nás čekal pan Beneš se skotskou rodinou. "My jsme vstávali v Černošicích v sedm ráno, abychom s vámi v šest odpoledne mohli jet zastávku autobusem a vlakem z Roudnice do Prahy," říká. Nestihli za námi přijít, protože se jim jejich vlak porouchal. A my se smějeme, i když to vlastně moc vtipný neni. Je to spíš smutný. Ale zase ne tolik, to je pravda.
Cestou domů vlakem chlapci taky hráli. A hráli i v noci ve Woodstocku v Nusli,
ještě že jsem nakonec jela,
bylo to pěkný,
říkala jsem si v jednu ráno v posteli.

s lyžema do servisu
s autem pro babičku
s babičkou k doktorovi
s babičkou do lékárny
s babičkou domů
s autem do Tesca
se sebou do kanclu
s Ondřejem na oběd
s autem kolečko-po-třech-hodinách
se sebou do kavárny
s cholesterolem nad čajem
s taškou na nákup
se složenkou na nákup
s autem pro lyže
s lyžema do sklepa
s oblečením do pračky
s těstovinama do hrnce
se špenátem na pánev
s obojím do trouby
se žehličkou nad oblečením
s oblečením do skříně
a najednou je už noc
a to nemám děti

Kdyby aspoň 26. února 2008 bylo 11. března 2005, mohla bych jít večer jako by nic na Wilco.