Život pozpátku.
Seděla jsem v patnáctce a přejížděla Letnou do Dejvic. Zasněžíno. Soundtrack: Netreba sa báť od ŽK, krásná a trošku naivní písnička: "nejradšej mám prvý sneh a v ňom moje prvé ranné stopy."
To bylo tak, Ježíšek mi přinesl Cestu od Cormaca McCarthyho. Zhltla jsem ji, i když začátek – shodli jsme se s pár přáteli – byl mizerně přeloženej. Ale to je teď vedlejší. Knížka, vlastně bezcílný putování apokalyptickou krajinou, kde jde jen o holý přežití, všude deset centimetrů popílku, jako kdyby se odehrávala v tomhle čase na Letný. Vlevo rozestavěná obrovská, nekonečná a beztvará Blanka, vpravo obrovskej, malichernej stadion, kolem sněhem zapadaný jeřáby a auta. Ani bych se nedivila, kdyby dělníci začali plivat do sněhu krev.
Dostala jsem v týhle Knížákovský době chuť podívat se do Veletržního paláce. Takže se hodilo, že tam zrovna vystavujou kresbičky Jana Zrzavýho. Najdete to v "moderně II" (to je jako nějakej předmět na vejšce), krásná, byť malinká výstava jeho skic. Miluju jasnej svět v několika čarách, miluju jeho jasnej svět. Ke kabinetu grafiky se jde skrz samotnou sbírku přelomu 19. a 20. století u nás a ve Francii, je to fakt moc pěkná sbírka, všichni ti Coubinové, Procházkové, Čapkové, Muzikové… Jenom je to s tím Veletržákem celý takový nešťastný, no, líbilo by se mi, kdyby se našel někdo, kdo je schopnej s Knížákem polemizovat a kritizovat ho a tak trošku ho položit na lopatky, ale stejně tak jasně označit, co udělal dobře. Nikdo takovej tady ale, zdá se není. Nebo se mu do toho nechce. Ti ostatní jen mudrujou. No a já tady taky mudruju.
…A pak jsem jela tou patnáctkou přes Letnou do Dejvic…
Na Hradčanský vystoupit, cupity ve sněhu do Koťátka pro hotovou mísu (jestli budete mít někdy cestu do Dejvic, stavte se tam, prima nová nekuřácká a baby friendly kavárna). Nebyl tam Štěpán, ale zato tam seděl Suchoň s milou, tak jsme si povídali a bylo to fajn. Kalifuk má Anežku. Hezký jméno. Status: Completed.
Na hřbitov jsem dojela na běžkách. Skoro na všech hrobech bylo tak půl metru sněhu. V batohu jsem vezla svíčku, sirky a smetáček. Všechno jsem to očistila, vyměnila starou svíčkku za novou a vyhodila zmrzlý růže. Věnečky i větve jsou ještě pořád hezký. Ten sníh tam, ticho, jenom přes zeď jsem viděla, jak se na smyčce otáčí tramvaj. Tady se nežije, ale o pár metrů dál to rovnou cinká. Tahle tenká hranice – ve slabejch chvílích obviňuju nebe, že je to nespravedlnost a bezohlednost – se mi na tom zdá úplně nejhorší. Se vším se nějak srovnat.
Včera jsme byli v Roxy na Longplay/Sporto/OTK. Film o tom, jak je důležitý mát dobrej obal, byl skvělej, oceňuju, že tam mluvili Haloun i Najbrt i Cihlář, důležitý a inspirativní lidi. OTK naživo znám už z gymplu, ale Sporto jsem slyšela poprve. Líbí se mi celá Silver Rocket poetika politika, tohle je tak trochu naředěný zkouřenejma Rychlejma šípama a baví mě to eště o trochu víc.
Pak jsme seděli v La Casa Blů. Blů v názvu není modrá a co to je, to prý ví jen majitel. Nejste někdo majitel?
Poprvé v životě Depešáci live (odškrtávám si). Vyprodaná O2 aréna, pohyblivej živej organismus, tancování, skvělý projekce, fascinace, to mě na tom asi bavilo nejvíc. Se Sašou, kterej je fan, jsme se o tom rozepsali tady.
Potom Ztráty s mistrem Horákem a LN kamarády, docela fajn, jenomže když někam přijdete pozdě, tak už většinou jenom doháníte. Marcel říkal zajímavý věci o svojí práci na Primě. Nasazuje programy tak, aby měly co největší sledovanost. Daniela mi po Ondřejovi poslala desku, o kterou jsem ji prosila před dvěma lety a vlastně jsem ani nedoufala, že ji někdy budu mít v ruce – EBTG Essence and Rare 1982 – 1992. Daniela má za manžela Japonce a ta deska vyšla jenom v Japonsku, ale nikde ji tam moc nemají. No a Katsu ji prý objevil někde na burze. Vzpomněl si, že ji někdo chtěl, a koupil ji. No a já jsem tu desku teď dostala k novýmu roku, zabalenou do růžovýho pytlíčku. Když jsem ho rozlepila a zjistila, co v něm je, udělala se mi fakt veliká radost. No a teď si tady tu desku hraju a mám pořád tu udělanou radost a v duchu si říkám, že je to od nich hrozně hezký a milý. Tyjo, takovej dárek.
Cestou k Rudolfinu, kde na nás čekal taxík, jsem uklouzla, natáhla se a fotky a videa z koncertu DM se rozutekly po nábřeží před Klementinem. Baterku z telefonu naštěstí Marcel našel a telefon dál funguje, což je prima, protože je to pracovní telefon a víte, jaký to jsou starosti, když rozbijete něco pracovního. To jsou ještě větší starosti, než když rozbijete něco svýho.
Poprvé v životě třicátiny live (ne moje). Lukášovy. Lukáš zářil, měl radost, že má hezkej večírek – ve Šmeralově v takový španělský hospodě – a že přišlo spoustu lidí. Bylo to fakt prima, u stolu s FSV Jiřím a Ondřejem a Míšou a Adélou, jak citujou a parodujou a nahrávaj si na smeč a smečujou přesně nebo vedle, je to zábavný.I plus minus ve třiceti.
Byli jsme minulej víkend s oddílem na horách. Trošku boj s živlem, strašně fičelo a sněžilo, hlavně noční cesta z Lánova na Gigantovku stála za to (něco jako tour de ski – skvělej článek o jazykovým nesmyslu tady v Lidovkách), ale super. Jsemvlastně hodně ráda za každej den bez počítače (tady i bez elektřiny a vody), s kamarádama, který mám ráda, se sněhem na horách, s lyžema.
No a protože už bude brzy jaro, koupila jsem si v mým nejoblíbenějším obchodě, v Jackpotu, bezva kytkovaný triko a džíny a v takovým obchodě, kterej moc neznám, košili. Všechno je to modrý, protože modrá se bude letos nosit a já mám modrou moc ráda. Zejtra si tu modrou košili vezmu k šedivejm kalhotám a bude to hezký, si říkám.
Eště nikdy jsem nevymyslela vtip. Až teďkonc na Depešácích, když jsem měla hlavu jinde.
"Víte, proč ajťáci nemůžou chodit s holkama s velkejma prsama? Protože maj svět složenej z nul a jedniček."
V tomhle vypjatým olympijským dni měním písmo i jeho velikost a přidávám jeden tip na celoživotního vítěze. Zdeněk Sýkora.