Archiv rubriky: Nezařazené

Hrozně ráda chodím do IKEA. Záminka se vždycky najde, třeba když si jdu vedle do Datartu nechat potvrdit záručák od televize. Nebo když mi do schránky přijde katalog. Beru si ho pokaždý druhý den ráno do tramvaje místo Reflexu třeba a kochám se praktickým Antoniem, pohodlnám Sultanem nebo šik Ädel, kteru si jednou, až mi doběhne stavební spoření, asi koupim. Pak jsem naštvaná, že nemůžu najít místo k parkování a že IKEA počítá s tím, že najednou tam na nákupy vyrazí spoustu vozíčkářů. Nechce se mi stát frontu na porci kuliček nebo lososa, na který jsem se těšila, štvou mě rodiny s dětma, který si z IKEA dělaj sobotní vycházkovou dráhu, v prvním patře se obvykle ztratím, abych nakonec v přízemí koupila to samý balení ubrousků, jaký už doma mám z minula anebo skříňky, který se mi nevejdou pod stůl.
Antonius? mrkne asistentka na obrázek košů na kolečkách, na kterej ukazuju, něco podobnýho bych totiž ráda do koupelny. Tak ten najdete v první řadě, police 15 a 16, zkontrolujte si kódy na krabici, vysype ze sebe asi tak během tří vteřin. Dost dobře nechápu, jak si může pamatovat, kde je ustájenej zrovna Antonius, ale zkouším to a on tam opravdu je. Juraj mi to potom v Pumpě u Hoegardena vysvětloval; pracoval dlouho ve velkým obchodě s cédéčkama a po nějaké době prý přesně věděl, kde jaké cédéčko leží, a už se tam tím směrem ani nedíval, když po něm šahal. Zákazníky si i po měsících pamatoval podle poslední koupě. S některými se tak spřátelil a dodnes se vídají nebo si navzájem doporučují bratislavské koncerty.
Nemyslím si, že by si mě ta asistentka příště pamatovala skrze Antonia, ale můj obdiv pro danou chvíli měla, to tedy ano. Já bych si nepamatovala ani to, jestli je Antonius ze Švédska, Číny, Řecka nebo Říma. Spolu s Antoniem jsem si z IKEA samosebou odvezla i celou řadu drobností, které jsem původně nechtěla ani nepotřebovala, například jeden bezva polštář. V "návodu na použití" mě zaujalo tohle:

Aby polštář rychleji uschnul a byl po praní zase nadýchaný, vložte do sušičky několik tenisových míčků. Míčky by samozřejmě měly být stálobarevné.
Tyjo! Zkoušeli jste někdy sušit polštář s Prince míčkama? Já tedy ne. Ráda bych to zkusila, ale nejsem si jistá, jestli jsou stálobarevné.

Trošku mi to připomíná větu ze španělské konverzace, kterou měl kdysi Jása na táboře: Až se oheň rozhoří, nakrájíme sýr na kostičky.
Anebo větu z Lonelyplanet průvodce o estonských vlacích (v tom průvodci byla oden pana překladatele spousta kulišáren, nacházeli jsme je tehdy jako dobře schovaný houby, o to víc nás pak potěšily): A když je vám cestou na sever ve vlaku zima? Tak se k sobě přitulte.

Dneska jsem běhala na Prince. Little red corvette/baby you’re much too fast
Ale ani ne.
Už se stmívalo, v Šárce osaměle pes a jeho pán. Na skále silueta cyklisty, kdyby se spustil ze srázu, ani bych nemohla zavolat záchranku, protože mobil si na běhání neberu. Krásnej západ slunce, protahovala jsem se a vzpomínala na Ukrajinu a na Runu a taky na Estonsko, jak jsme byli s Vojtou v Tallinu, seděli jsme na zídce a pili víno, to byly dva nejhezčí západy slunce, co jsem kdy v životě viděla. V Šárce je ticho, vlaho, jde tam opar a voní les a louka, stejně jako večer nebo brzo ráno na táboře. Mám to ráda. Vracím se k běhání, dělá mi to nezvykle dobře. V neděli jsem si do kapes od běhacích tepláků nastrkala svíčku, sirky, dvě stovky a nožík a běžela jsem tradiční okruh s odbočkou na hřbitov. Mámě by v neděli bylo 61, kytky jako vždycky, povídání, slzy, pokaždý tam přijdu s tím, že si budem jenom povídat a žýdný brečení, pokaždý odejdu se slzama, je to asi normální. Běžela jsem zpátky po Evropský a vzpomínala, jak už loni o dušičkách na tom bylo máme špatně a nemohli jsme jít společně na hřbitov, tak jsem tam vyrazila sama, šla jsem ty tři zastávky pěšky, byla tma a lezavo a smog a celou cestu jsem probrečela, protože jsme věděla, že příští rok tam půjdu zase sama, ale už za mámou.
Moc by se jí líbila výstava Karla Teigeho – typografa U Prstenu. Je to skvěle udělaná a objemná výstava, přitom se člověk ani chvíli nenudí. Teige byl neskutečně produktivní, umřel v necelejch 51 letech, z toho několik let nesměl dělat, a tolik toho po něm zůstalo. Staromákem procházel průvod k výstavě o Golemovi (taky tam půjdu), tady ale příliš mnoho historického tance = jednotek nudy.
Podzim bývá tradičně velmi dobrý, co se výstav týče, chystá se Čapek na Hradě, bude dobrý Rudolfinum, Uměleckoprůmyslový muzeum… Těším se, těším, začíná mi sezóna.
Uvidíme, jak mi zítra dopadne sezóna v Mělníce, nějak se sama sobě nezdám, tak se na to bude muset podívat paní doktorka Péťa, trošku se bojím, co na to řekne.
Za chvíli přijde čas na Piráty na vlnách, dostala jsem je od Martina vypálený na dvd, já se na dvd moc nekoukám, radši si čtu nebo tak, ale to je chyba, protože když ten přehrávač doma mám, a navíc mám krásnou novou televizi(! – dostala jsem na ni slevu, protože už neměli zabalenou, tak mi dali tu, na kterou tam koukaj prodavači a zákazníci). Takže šup se koukat na dvd!
Ale ještě před tím sešroubovat novou ikea poličku, škoda, že se na ní nic nedělá vrtačkou, začínám milovat práci s vrtačkou, báječně mi jde, asi s ní uzavřu registrované partnerství. Tuhle jsem v koupelně vrtala tři díry na všechny ty svoje náhrdelníky a kdesi cosi, co skoro nenosím, ale mám toho dva košíčky, neb hodně toho zbylo po mámě, která to taky nenosila, a krásně mi to šlo. Přišla jsem si jako horník ve druhým patře.
Střih.
Včera Blur, Tender, s Doubravánkem. Bude to legrační projekt na Kouli, schválně, pak se na to podívejte. A přihrávejte sóla, scratche, kytary, klávesy, cokoliv.
Střih.
Kings of Convenience 3. října, WILCO 17. listopadu v Eindhovenu. Letenky, lístky, těším se jak malá holka. Malá holka uvidí naživo Wilco a eště stráví pár dní s Honzou a Zuzkou a dětma, hezkej plán na nehezkej kus měsíce.
Střih.
Poslední dny posílám příliš mnoho mailů na jednu adresu, což mě baví, ale jako kdybych nevěděla, že to vede jen po tu dýlku, která dělí dvě schránky. Keep on making the same mistake, nepoučí se a nepoučí se a pak se diví, že život běží ve vedlejší dráze. "Klidní Wilco jako by mluvili o životní představě, kterou lze doplňovat průběžně." Přesně tak to cejtim, ale nikdy bych to takhle hezky nedokázala formulovat. "Pomocný" myšlenky, který do těch mailů neverbalizuju, se mi za pár minut vrací poskládaný přesně tak, jak jsem je měla v hlavě. Zdá se mi, že to snad ani neni možný, tolik náhod na třech patrech, ještě, že máme v kanclu třicet fatboyů do soutěže Evropy 2, mám na co padat, když se mi z toho točí hlava. Zase uvidíme.
Takže teď sešroubovat tu poličku.
Ji a abych nezapomněla, Klenot od Fixy je super. V tašce má jenom jedno pivo.

Všechno smazat, odzálohovat, restartovat a znovu neukládat.

Jinak dneska jsem poprvé v životě viděla čokoládovou fontánu. Namáčeli jsme si v ní jablka a banány a broskve a hrozno a jahody a piškoty, trošku jsme si pomlaskávali a přišli si jako vosy v kofole. Nebo aspoň na cukrátku.
Cukrátko je dobrý slovo, a dobrý je třeba taky slovo "úpolový".
Příliš mnoho vína a internetu poslední dny, kdyby zejtra nepršelo, půjdu se přihlásit na beachvolejbalovej turnaj. Volejbal neumím, ale to neva, míčový hry jako míčový hry a basket jsem hrála šest nebo sedm let nebo kolik pořád. Tolik času jako jsem kdysi věnovala basketu, jsem od tý doby nikdy žádnýmu hobby nevěnovala, vida. Nic to ale neznamená. Je to jen míra povolená. Taky bych si šla zaběhat, pondělní Šárka byla bezvadná. Tak jo, tak jdi. Tak jo. Taky nějaká výstava, Suchý, Šlitr, Lebeda. Todleho Bůh vocení. Tojo. V sobotu večer Macy Gray v SaSaZu, to bude chtít šaty a lehce unuděnej pohled, do tý VIP lóže.

Dneska ještě jednou, protože je to potřeba.
Lepší psát někam na papírek nebo do blogu než ukvapený maily.
Dnešní Cirque Trotolla byl jako masová konzerva. Nebo lečo v krabičce, čokoláda, který nejdřív chutná a pak zjistíš, že už ji dál nemůžeš, protože se nevejdeš do kalhot. Anebo jako jedna situace z takový starý knížky, kterou jsem měla jako malá ráda, holčičce se rozcházeli rodiče a ona to pořád nějak nechtěla přijmout, až ji jednou tatínek potkal z nenadání na ulici a všechno jí to najednou a nečekaně řekl.
—–
Akrobati jsou to úžasní, vtipní a milí a jejich představení chvílema bralo dech, chvílema bylo jen na přemýšlení. Těsně před vchodem jsem zjistila, že jsem ztratila druhej lístek, tak jsme běžela k pokladně a tam vysvětluju, že mediální partnerství a kdesi cosi, popel na hlavu a pak tu hlavu skloním a vidím, že můj lístek leží pod pokladnou, přesně tam, kde jsem si myslela, že jsem ho před půl hodinou vytrousila, když jsem se pokladních na cosi ptala.
Představení jsme s Helčou dokoukaly v poloneklidu, protože jsme seděly na zkosený lavici.
Na pivo jsem už jít nechtěla, ale nakonec jedno malý nebo víno, proč ne, a tak jdeme pomalou chůzí k baru, povídáme (moje třiaomsdesátiletá babička vypěstovala asi za čtyři týdny obrovskou kytku marihuany, protože si před tím myslela, že jí to pomůže proti bolesti halvy, ale kdeže, bohužel, a tak jí zbyl jen sušenej pytlíček a tenhle obrovskej šlahoun, kterej jsem tedy otrhala a donesla odběratelům v práci).
—–
Ale zpárky k Letný. V baru sedí oni čtyři a jedna z nich, zezadu to není vidět, se za chvíli rozdvojí, bude mít kluka nebo holku (asi kluka, myslela bych si), ale když jsme se o tom v červnu bavili, tak mi to neřekl, ačkoliv jsem se na to ptala.
A teď je to zčistajasna logický a jasný, zabolelo to jenom trošku, protože hodně, to jsem si zakázala,
no jako kdybych ho potkala někde znenadání na ulici a všechno mi to najednou a nečekaně řekl.
Takže tak, mínus deset let bych to viděla.

Co jsem přijela z ráje, jsem pořád děsně utahaná. Asi jsem se moc tahala s křížem a pánbůh vám zaplať, teď mi to oplácí.
Na Ukrajině to bylo nádherný. Jiný tempo, jinej rytmus, nádherná příroda, žádný maily a jídlo z ešáku. Taky levno je tam. A nádherný západy slunce. A nemusíš se tam malovat a vybírat sukně, co se hoděj k tričku a botám. No vždyť říkam, detašovaný pracoviště ráje.
Fotky jsou tady.

Dnes večer podruhé na Letní Letnou. Volňásky na Cirque Trottola, těším se, bude to asi v kulatém stanu. Minulí Francouzi byli ve "skleníku". Krátký, ale výživný.
Na MS ve Whistu se těším, na chalupu ani ne. Na houby a na borůvky se těším, na pavouky ani ne.

Září za dveřma, to máme zase půlrok zimy a zatažena a deště a tmy od pěti do sedmi. Ale zase se začnou dít různý věci, hodně zajímavejch věcí máme s Doubravánkem. A taky kamarádi a narozeniny a koncerty a večírky a nálezy ve Ztrátách a tak, život v živůtku, u krku pěkne zašněrovanej. A než bys řekl švec, bude jaro.

Takhle to tam bylo hezký.