Archiv rubriky: Nezařazené

Tak už.
Dvacátého druhé června 1999 jsem šla poprvé na Nohaband. Tehdy jsem pár měsíců milovala Beatles revival, kde bubnoval Vojta, znali jsme se půl roku a chodili jsme na ně to jaro co čtrnáct dní. Jeho táta band jsem nikdy předtím naživo neslyšela, jenom z desek a z ohňů, a vlastně jsem se na něj dlouho chystala (jak jen se osmnáctiletá holka může chystat). Takže se to všechno tehdy tak sešlo. Bylo čerstvě po maturitě, takový ty klidný časy po víc nebo míň úspěšnejch přijímačkách na vejšku. Chodili jsme na Beatles na Rychtu, pili Svijany jedenáctku a tancovali. Takže Nohaband. Ten koncert byl tehdy dobrej, pamatuju si Valčík s Matildou a taky docela pěknej zvuk. Kolem stolu seděli všichni ti lidi, se kterýma mi bylo dobře, a pak jsme jeli domů a cestou nahoru Chotkovými sady jsem zjistila, že z toho teatrálního chlapce s legrační blonďatou patkou a paprsky na bradě si asi už nebudu dělat legraci, protože je to s ním docela fajn.
Za těch deset let se toho událo samozřejmě spousta. Radost i slzy, to se rozumí, chlapec shodil patku, ale paprsky si nechal, taky nějaký lži by se tam našly, holčičí trucování a výčitky, smích a noci prochozený po Praze, dopisy (dopisy!) a telefonáty z budky (budky!) a pak taky z mobilu (he), pojedeš spát ke mě? a měj se hezky a pak taky vztek a cesty kolem knihovny, pak dlouho nic a úplně jiný životy po jinejch cestách.
Dvacátého druhého června 2009 je o deset let později, to je dneska. Jsem starší a líp dokážu odlišit, do čeho se položit a co nechat plavat. Nedaří se mi to pokaždý, někdy se zbytečně vzdávám předem, jindy neodhadnu čas. Za deset jsem toho zažila, co někoho nepotká celej život. Stal se ze mě cynik-dorostenka, zato k mnoha věcem bych se měla stavit daleko víc čelem.
Věci se pohybujou v kruzích, v elipsách, to mi nikdo nevymluví. Dvacátej druhej červen devatenát set devadesát devět se ke mně ale vrátil jako šikovně hozenej bumerang. Zrovna teď ho držím v ruce. Když si ho nechám, nic dobrýho mi nepřinese, to je jasná věc. Nikdy nepřinesl. Akorát zabere místo na disku, takovej multimediální bumerang.
Je na čase zkusit ho zase poslat do vzduchu, zatáhnout za šňůrku a disk pročisti.
A co seš shrbenej? Co to taháš? Jak si myslíš, že tohle může dopadnout?
Nijak, jasná věc.
Dřív by to byly slzy, teď je to ipod v uších, monolog, sedm zastávek tramvají (a slzy až potom).

********

Letošní United Islands se moc povedly. Nejdřív DVA jako sympatičtí foukači bublin z bublifuku. Potom bláznivej Peťo Tázok a Karaoke Tundra jako předvoj WWW. Konečně naživo. Jejich poetika je mi blízká, napětí a obrazy v textech, jenom kdyby se mi nechtělo tak spát. V sobotu Lanugo ještě z rádia, protože venku pršelo a Koule potřebovala nakrmit. Osmnáctka zastavila u divadla, to už nad Vltavou svítilo sluníčko. Andy Sunflower Caravan je hrozně hubenej, ale svoje klávesy krotí nadmíru dobře. The Prostitutes mě baví den ode dne víc, vlastně bych mohla roztrhat část jednoho z minulých postů, kdy jsem si je hodnotila jako frajery v rozvázaných kanadách na zamrzlým rybníku. Ale proč bych to dělala, žejo. Trhat internet, vy jste se snad zbláznili. V mezičasech si povídám se sopotíma kamarádama ze City Bike, na Janáčkově návřeží měli stánek s městskejma kolama. Martin vykládal, jak Destroyera pamatuje jako patnáctiletýho kluka z legrační punkový kapely Broučkovo nádraží u nich na gymplu v Říčanech. Směje se a nabádá mě, abych to na ně zavolala. Jenomže holčičky tohle nedělaj, to je jasný, trošku se styděj, a tak si jenom podupávám a fotím. Místo aristokrata Havelky pak volím nadšení Jazzdocku a Sofa Jazz, Veronika Diamant nejdřív zjebe zvukaře a pak se tváří tak, jako kdyby byla radši někde úplně jinde. Na to je venku moc hezky, poslechnu si pár písniček a jdu pryč. Když se jdu podívat na Cannyho a Jirku na open mike, slyším ze Střeláku Havelku, jak heleká skáj iz réééd, zní to dobře, škoda, příště, třeba až dodělaj novou desku. Canny svých pět písniček odehraje s přehledem, Jirka je svým vlastním introvypravěčem a tošku se klepe. Osmnáctkou dojedu na Umprumku na diplomky. Letos hezkej špetrk a kov. Na Malostranský se chvíli ohlížím a pak nalepím jednu nálepku koule na sloup (fuj, jak to nemám ráda) a jedu domů, celá ucabrtaná, s odškrtaným ostrovním plánem.

No a dneska je dvacátýho druhýho června. Na chodbě nám omdlel kolega Mišák s měkkým i. Hrozně kouří a má vysokej cholesterol. Sanitka ho odvezla do nemocnice, tak snad bude brzy v pořádku.
Koupila jsem si dvě letenky. Jednu do Milána za dětma a Honzou a Zuzkou na Lago Magiore, druhou do Řecka do Athén. Svoje cestovatelský plány si plním na 100 %, to tedy ano. Proč ne.

Od tramvaje můžete jít buď podél silnice, nebo horem, pod lipami.
Ano, raději pod lipami.
Nádherně voní, mají těžké větve a najednou se z nich stala schovka, bunkr
voňavej bunkr
moc vöňavej bunkr
jako takovej domeček, že by se tam chtěl jeden na chvíli zastavit a schovat se a zhluboka dýchat a v duchu vařit čaj
jako pod lípou v Libině u Čepoňáka
…ale už musí jít dál, protože mu začíná téct z nosu i z očí,
jestli ono to to nemá nějakou souvislost (asi má)
jestli ono není lepší chodit domů podél silnice (tam jsou zase ježci)
není.
Až zas na podzim.

Dny běží skoro jako krajina podél Bezpráví, když jedete ícéčkem z Prahy do Zábřeha nebo do Olomouce, to podle toho, kam pro vás přijede děda. Hrozně rychle běží, maj dlouhý nohy a asi kvalitní podrážky, i když to se tak úplně neví.
Ráno jedete autobouskem do koule, tam celej den něco řešíte a najednou je večer a jedete posledním autobouskem domů nebo někam a takhle to jde pořád dokola, ani jsem si skoro nevšimla, že už bude léto.
Všímám si ale dobře namíchaný vody ve vaně. To se nestane pokaždý, abyste si napustili vodu přesně tak akorát. Vždycky mě rozčiluje, když si vanu napustim moc horkou, to je pak spíš taková lázeňská koupel, ze který mi neni dobře. No a teď poslední týdny se mi daří napustit vanu dycky akorát teplou vodou, pak je tam jako v pokojíčku pod peřinou a než bys řek švec, zavíraj se oči, ale to ví každé malé dítě, že na hrušky, švestky a třešně nikdy vodu nepijte a taky že nesmíte usnout ve vaně, protože byste se utopili. Takže tak.
S Koulí jsme byli minulej víkend na teambuildingu v Krkonoších. Koule je malá a karty jsou rozdaný, takže vlastně nebyla tak úplně co stavět, protože sme docela kamarádi. Do noci jsme hráli aktivity, jenomže protože jsem v nich vycvičená z Doubravánku, kde to každýmu pálí, hrozně mě rozčilovalo, že můj vylosovanej tým neuhádl veřejné mínění a leteckou linku. Tak jsem se mračila a ostatní mi řikali, že nemam bejt tak soutěživá, jenomže nebuďte soutěživí, když se vedlejší tým raduje z toho, že uhodl pantomimou předvedenýho vozíčkáře. No a tak jsme seděli do čtvrt na pět s Luborem a s Lukášem, systematicky na sebe něco omylem vylejvali a nakonec jsme tu místnost uklidili, aby s tím ten laskavej pan vrchní, co vypadal jako Oldřich Nový a smutnej vekslák dohromady, neměl starost. Ráno jsme vstali a vyjeli jsme lanovkou na Pláně a obkroužili vrcholky přes Výrovku zase zpátky dolů do Špindlu. Najednou začalo hrozně prše a Krakonoš vařil mlhu, tak jsme se navečeřeli, chvíli jsme hráli nějaký další hry a šli spát.

V neděli večer jsem šla do nádhernýho Jazzdocku na křest desky kapely Lanugo, to je jazzhravá kapela podle mě nejlepší naší mladý zpěvačky Markéty Foukalové. Bylo to super, úplně jak dobrá knížka, nějakej román rozsekanej do akorát tak dlouhejch a plnejch a s citem vyváženejch kapitol, sedneš ai a řekneš: tak a eště jednu a eště jednu a najednou jsi na konci a musíš jít spát, tak zavřeš knížku, zhasneš a nasedneš do dvacítky a jedeš domů a říkáš si, panejo, to byl ale zážitek, ti teda dobře hrajou (a přitom ani trochu nemachrujou). A jak je to baví, a tak to baví i nás. Mojito za 136 korun, panejo. Ale mňam, řekla by máma.
Dneska ještě chvíli držím stráž nad on-line reportem z Votvíráku. Dorazili jsme tam brzo. Slyšeli jsme ŽLutýho psa, pořád jim to skvěle šlape a Hejma dobře zpívá, a pak Buty moje milovaný, který už sice nejsou, co bejvali, ale zase mají Tramtáryji a ta je super sama o sobě. A protože se nám tam nějak nechytal reportážní mobil, nějak to tak vyšlo, že přepisuju smsky, který píše naše redaktorka, a tak vím, že Vilda Čok zrovna běhá po podiu s obřím prakem a maskou prasete. Tak snad mu to pánbůh neoplatí na dětech.
Na detech… Za poslední tydny dalsi prirustky. Chronologicky: Iva se Sasou maji Leu, Jana s Petrem Ondru, Pavla s Markem Rozu a Adam se Simonou Krystofa. Aha, už nepíšu report na Kouli, mohu tedy používat diakritiku. Opravovat to ale nebudu.
Svůj neúspěch na poli matečním si kompenzuju kresbou svatebního oznámení pro Ditu a Lukáše (ti ještě dítě nečekají, zato se chystají na dva roky do Mongolska). Oznámení, kterému vévodí jejich kocour Anděl, se snad povedlo, tak hlavně ať se jim teďko povede ten společnej život. Byla jsem taky na vernisáži veliký výstavy Jiřího Anderleho, naěeho rodinnýho kamaráda.U Kamennýho zvonu jsem byla mezi prvníma, protože nesnáším vláčky před obrazama. Půl hodiny před vernisáží jsem po sálech chodila skoro sama a pěkně si to všechno okoukla, nový věci jsem neznala a překvapilo mě, jak jsou barevný a ještě víc chaotický, když Jiří radši nikam moc nechodí a porád sedí doma a kreslí a poslouchá jazz. Tak asi proto, taková představa života venku. Na diplomkách na VŠUP super jako vždy ateliéry designu, skla a keramiky a ilustrace, taky tam měli nejvíc návštěvníků, tak mi neříkejte, že je to tak špatný, že ba umělecký škole nikoho nezajímá forma a porád se jen mluví o obsahu, kterej ale ve většině případů zmizí v podobě zrnění v nějakým prapodivným videu. Ale máloco z těch věcí, na který když zakřičíš, tak zmizej, je tolik hloupejch a blbejch jako Případ nevěrné Kláry, na to,rosím vás, nechoďte ani za nic, ani za padesát korun. Naopak na Domeček pro buzničky od Divadla Letí klidně běžte, stejně tak na další jejich představení, protože jim to jde. A eště u toho dobře vypadaj.

jsme měli na Kouli rekord, 6159 platících diváků, tedy čtenářů, unikátních a jedinečných lidí, kteří si na nás klikli. Děkujeme a přijďte zas.
Dneska to bylo sice o trochu míň, ale ne o moc. Takže i vy přijďte zas.

V neděli půlka dne zabitá, protože se hrál s Damákama vtipnejma Titus Andronicus dvoják v Akropoli. Termín zabitá se proto v této souvislosti velmi dobře hodí. Na první důchodcovské představení od pěti nepřišel skoro nikdo, na večerní kus se zase musely nastavovat židle, to znamená, že publikum sedělo i v ochozu. Ale abyste si nemysleli, že bylo vyprodáno, naopak. Hlediště zcela prázdné, všechno včetně publika se totiž odehrávalo na jevišti. Zvláštní scéna. Tfuj tfuj, zlomvaz, Marek zahrál prsten z Arabely a ještě před tím jsme si všichni zazpívali Buď můj salám a Perfect Day, v Akropoli nádherná akustika, běhali jsme v těch bílejch kostýmech po prázdným sále, zpívali a říkali si, co kdybychom to zrušili a hodinu si tady zpívali po svém?
To by z nás měli malou radost.
Takhle ji asi taky měli, tu malou radost, když jim prášek – krev z Tita zaneřádil světla (a tak).

Dneska jsme se s Pejzi usadily do hlubokých křesel v Alibi, objednaly si lahev šardoné a olivy a slané chipsy a vedly holčičí řeči. Pěknej večer nastal.

Nyní se těším na teambuilding do Špindlu. Vylezu na Sněžku, na to se těším asi nejvíc, taky Aktivity hrát budeme (společenská místnost s Tesla televizí?) a Krkonoše z jara budou jistě hezké, i když bude zima.
Nyní je čas na výměnu soutěžní otázky.
Soutěžte s Koulí, určitě to uhádnete.

Skoro půlnoc už dávno byla. Za oknem se sbíhaly tramvaje a listy svítily, jako když prší. Lilo jako z konvičky. Jako ze šlauchu. Nechali jsme si pustit novýho Iggyho the chanson s elegantním přechodem Tater směr stanice Košice Kolowrat. Pan inženýr architekt Vrchní zpola zatáhl rolety a na stolcích vystavěl důmyslnou pyramidu ze židlí. Zasedl k počítání tržby a nechal nás dopít vína, co jsme si objednali do zásoby. (To není jako U Kavalíra, odkud jsme museli odejít, protože tam nikdo nebyl, a tak se rozhodli, že v jedenáct zavřou, a ani nás nenechali dopít. Tak jakej je tohle Kavalír?).
Alibi bylo naše.
Moc jsme nemluvili, spíš jsme poslouchali a dívali se. Na sebe, kolem, doblba.
Apendix
slepá ulička
magnet na lednici
spodní proud a pak jez
ležatá osma a mimoběžky

láska?
Něco se děje
(kéž by to jednou bylo jinak, než se mi zdá)

Rozevřeme deštníky a mezi loužemi proskáčeme kousek vedle, tam, co se stahují všichni, kdo ještě nespí. Starší opilá paní a střídmý úředník (vědec, učitel, prodavač, řidič, třeba). Kadilak obsazen, žůbox nefunguje. Sofa potažená nonstopovou kvalitou potahů, to tedy ano. Sedám si zády k ošklivému obličeji vyvedenému něčím černým na zdi. Pořád se něco děje, pořád úplně nevím, co. Jen si myslím, myslím, že vím.
Nechaj to plynúť, říká Pejzi a má pravdu. Obyč pravdu.
Nechám.
Domů jsme šli ve tři.
Vizitky budou v červnu.
Doubravánek – poslední koncert v plném Carpe Diem se docela vyvedl. Trošku saunička a trošku kratší bysme mohli bejt, ale jak by řekla máma: Řekla bych, že dobrý.
Harmasan ve středu na Slamníku patří o několik odstavců výš.
Třídní sraz po deseti letech. Deset let od maturity. Chvíli jenom, ale fajn, fajn, jako každej jinej rok. Všechny jsem poznala, protože se ještě pořád občas vídáme, a ty, které nevídáme, jsou porád stejné. Max. jiný vlasy, jiný kila, jiný šaty. Nový děti.
David Koller a jeho band v Meat Factory s u p e r. David Koller, idol posledních týdnů, to umí. Je sexy a za sebou má dobrou kapelu. Koncert pojatý jako best of Lucie sleduji s Jiřím, co jsme se viděli naposled někdy loni na podzim. Stačili jsme si říct jen suterén, nástavba někdy příště, doufám.
Sobota a s ní Kolowrat na Sedmičce. Skvělý zlatý kolowrat na sedmičce, přijeli z Košic a hráli hodinu, ale i hodina je dost na to, aby jeden ocenil atmosféru a poetiku. Spí osm hodin na horním lůžku v coupé. Promne si oči, uvidí beton, pocítí strach a touhu. Zanotuje to čo ťa drží ťa drží, lebo to sám nevieš pustiť/ale nie každá nitka musí ku teba ústit/ty sa len bojíš, že dotkneš sa ludí/že zhoria ti plány, budeš naveky blúdit. Párkrát píchne do spolucestujících, zkusí, esli se nepřemůžou a nezkusí praštit do svých hloupých bločků – ale kdeže, toto nevyhráš, je jedno aký si běžec. A tak se sebere, sedne zase na vlak a vrací se domů.
Děti mezi tím odchází přes Petřín domů, každý si hledí svých myšlenek, aby je pak společně pohoupaly na velké dřevěné houpačce pod věží.

Koule a koule jsou dvě koule, to ví každé malé dítě, tak se k nám, prosím, choďte na ta písmenka a obrázky a noty koukat.

Jsem zvědavá, jak teď věci půjdou.
Zvědavá (se taky trochu bojí).