Archiv rubriky: Nezařazené

Od země se odlepíme ve 22:40,
k zemi se přilepíme ve 01:10.
Mucholapka Praha – Lisabon je, doufám, připravena k odletu.
Těším se, hodně se těším.
Na Lisabon, na slunce, na kachlíky, na ryby, na moře, na Porto, na jinou kulturu, na jiný města, na to, co chci už leta vidět.
Těším se, hodně se těším.

Bytem voní koláč
bytem v Praze 6
Když přišel, měl na sobě kabát s knoflíkama ze švestek
a hnědožlutej svetr s vypečeným rantlíkem kolem krku.
Teď leží v troubě, je trochu apatickej.
Podívá se na něj ale až ráno,

sníme ho v pátek.

Rozčiluje se, když se překlepne při zadávání adresy do vyhledávače. Nic! Copak počítač neví, že se chce podívat právě sem? Neví.

Ve zlatnictví jí k náušnici přitaví ulomenou nožičku. To je dobrá zpráva!
Na kole Nerudovou ulicí a Úvozem nahoru až ke Keplerce. Nejdřív svižně, záhy jako leklá ryba. Líný kapr s bolavým břichem. Baťoh plný tvarohů, vajec a másla. Nic se nerozbilo, i když domů dojela s baťohem úplně rozepnutým.
Navečer krotila u rodičů dvanáctihlavou saň. Zkrotila a uložila zpátky do tašky. Krásně odmaštěná kuchyňská linka, čistý spáry mezi kachlíkama. Založila si ruce po dobře odvedené práci.

Všechno dnes dělá tak nějak automaticky, diví se, že u toho ještě neusnula.
Unavený kapr, v břiše mu běhá tisíc malých permoníků, kopou tady a zas jinde, než je čas jít spát.

Středoproudý víkend.
Nene, silnoproudý.
Nene, silnej odliv.
Hm, to spíš.
Únava, spěch, rozhánění mraků, pokus o soustředění se.

Takže. Viděli jsme ten film, Mamma Mia. Dobrovolně bych na něj nešla, ale v rámci rozhánění mraků nad třetím patrem jsme vyjeli autem do Tesca. Film barevnej, hodně barevnej, rozjuchanej, estetickej. Písničky jsou dobrý, zábavně přezpívaný, jen škoda, že autoři někde neubrali na délce. U Winner Takes It All bych se aspoň nemusela červenat a dělat si podbradek, ještě že je v sále tma. Jinak ale dobrý a vtipný obrazy, dobrej překlad. Škatulka Sex ve městě a Ďáběl nosí Pradu, = BZJS (barevnej zábavnej jinej svět).
Cvičila jsem power jógu, abych o ní mohla něco napsat. Je to dřina, i když se to nezdá (cvičení, nikoliv psaní).
Šla jsem procházkou na Hrad na Biedermeier. Nečekaně dobře udělaná výstava. Historickej kontext všechno velmi dobře vysvětluje, konečně si pamatuju, kdy žil Antonín Mánes a všechny ty rodinný vztahy. Architektonicky výborně řešený, maximálně obohacující. Na Dejvický pak sraz s Pejzi, venkovní kavárna s vínem a čajem a cheescakem a zkaženejma olivama. Líná huba…., a tak jsem se ozvala. Proč taky ne, když byly zkažený. Plánujeme Ostravu a výlet do Beskyd, snad by to v září mohlo vyjít.
Do toho píchám obrovský puchýře a nohu obvazuju obvazem, odvážím k doktorovi na převaz prst popíchanej rezavejma nůžkama, vařím rýži basmati s jablkem a hořkou čokoládou, kupuju suchý krekry a zase se bojím.
Ztráty s holkama, se kterejma jsem hrála basket. Deset let jsem je takhle dohromady neviděla. Trošku jsem se bála. Poznám je všechny? Budem si mít ještě o čem povídat? Nakonec to tak trošku bylo. Jana přinesla starý deníky a materiály z tréninků, takže nad tím jsme se jako babičky nad fotkama z devítiletky smály. Pak A co děláš ty? aha. A ty? Aha, to je dobrý. Hraješ ještě? Ne. A vy?My jo. Aha. Společný leta chybí, takže si nakonec nejdýl povídám se Zuzkou, kterou jsem na Aritmě zažila jen krátce, ale teď nedávno jsme se potkaly na jedný oslavě narozenin. Některý holky hrozně ztloustly (Martinu jsem nepoznala), Karolína čeká dítě a zhubla. Skoro žádná nešla nakonec na vejšku. Všechny mají džíny, sportovní boty a ty, co nečekaj děti, kouřej. Pointa? Žádná. Zvláštní setkání, i když nemůžu říct, že nebylo plus minus milý. V osmnáctce jsem potom potkala Tita, měl žlutou mikunu a svítil. Brzy budou mít děťátko, a tak si na inzerát našli byt kousek ode mě, vzadu ve Vokovicích u basketový Aritmy. Sobotní kruh se uzavřel.
Na Gutter Twins jsme šli s Davidem, protože jinak by s ním Juraj dva dny nemluvil, nebo jak to bylo. Akropole nacpaná klukama (a trochu holkama), co vědí. My jsmě věděli jen stopově. Tak, jak jsme stačili naposlouchat Saturnalii. Smíšený zboží, smíšený pocity. Lanegan nám přišel jako statista. David si myslí, že si ho takhle najímaj i další kapely. Postaví ho jako zmrzlinu pro vosy na pódium za mikrofon, a když přijde čas, píchnou ho tyčkou: Marku, probuď se a zabasuj.
No já nevim, no. Asi tak napůj až na třetinu.

Přijela z hor. Nechce se jí. Je utahaná, ale možná, že by si dala ještě noc ve stanu. Odvykla blogování. Prohrála v kartách a Odvykla blogování by spolu mohly jet turné. Ale nechce se jim.

Tak tedy.
Účastníci Jása, Jožka, Kořen, Bábí, Šťopka, Nezna, Vlaštovka a jejich pes Funí. Moc hodnej pes.
Rychlík Šírava byl rychlý, čistý a bezpečný. Jel dvanáct hodin a o nic dýl.
V Humenném hrozně pršelo. Šedý nebe, hnědá voda, barevná nálada. Při nástupu do hor jsme zmokli na kost. Přes jépéčka, přes ponča, teklo i do bot za tisíce. Provazy deště a tma.

"Přestane pršet mezi desátou a jedenáctou večer, vydržte," píše David aka meteorolog. Přestalo v půl jedenáctý. Pak už bylo jenom vedro.
Vihorlat pěknej, zalesněnej. Poloniny nejkrásnější. Rozlehlý louky (z lesů to vonííí).

Vesnice s šumperákama, starejma kostelíkama a babičkama, co metelej do obchodu pro objednanej chleba. Oblečeny do tepláků, kytkovaný zástěry a zabalený do šátku. Obličej plnej vrstevnic, kolik jim asi je?
Stoupáme na Slovensku, svačíme v Polsku, čůráme na Ukrajině. Trojmezí = Kremeniec. Shengen neshengen.

Bieszczady hezký jako Poloniny. Velká Rawka a zevlení čtyři hodiny, vítr, spálený nohy. Kopec smrti se dá zvládnout hravě s ipodem v uších.
Rozpadlý pohory na provázkách. Botana Provascu.

Dobrý ohně a chutný pokrmy. Nezdá se to? Ale byly, fakt.

Do toho přišel den svatý Šťopky, spousta milejch esemesek. Díky za ně, moc moc.
Odpočinek, jinej život.
Dobrý.
Za týden ráno v Humenném zase prší. Deja vu. Rozkopaný opilec na peronu, voláme nechte toho, nechce toho. Policie je otylá a líná. Nechce se jí.
Další fotky z puťáku jsou tady.

Ani na R.E.M. se mi nechtělo. Dvanáct hodin v Šíravě, budím se s každou Žilinou a Vsetínem. V sedm ráno čekáme na Dejvický na tramvaj a ranní opar už je spíš podzimní. Celý den nespim, večer s Markem do Edenu.
Tyjo, dobrý, jako minule i jindy.
Stipe je sexy (a ne že neni), oblek a košile mu maximálně slušej. Stipova hlasová smyčka se stahuje nad stadionem. Oblizuje mi nejdřív konečky prstů, za chvíli jde rovnou do ledvin. Po setmění nahodil řetěz, vyrovnal nejistotu v hlase a spolu s ostatníma chytrejma klukama spustil show. Punkovou a lišáckou zároveň. Let Me In, který se na desce Monster táhne jako elektrickej med, tu zahráli kolem ohně jako by pro sebe, akusticky. Don´t Go Back to Rockville, nikdy mě nenapadlo, že tuhle skvělou prastarou písničku dají, zpíval místo Stipa Mills. Na hlavě kovbojskej klobouk, hlas, jako kdyby mu někdo stál na noze. Tleskejte, nabádal Stipe. A tak jsme tleskali, coby ne. Příště si koupím lístek do první řady, abych si s ním mohla plácnout. Jsem přeci fanynka.

Holahola/zítra jedu/na týden/chodit po Poloninách.

To je úplně na východě Slovenska. Těším se. Na přírodu, na pohyb, na volno. Moc se těším.
Svezeme se nočním rychlíkem. Asi se obalíme pytlíkama, abychom v něm nedostali žkoutenku. Cesta trvá dvanáct hodin. Vyspíme se na lůžku.

Ale před tím musím ještě udělat todle
a támlecto
dopsat články
jít na návštěvy
sbalit si veci
(robia to vsetci)
koupit vločky a chleba a koření
nabrousit si nůž
a najít baterku.

Dobrodružství.