Archiv rubriky: Nezařazené

Ještě před tím, než se Michael Stipe odebere z hotelu Tribeca Grand do svého tři bloky vzdáleného bytu, udělá jednu věc. Vejde na toaletu a za chvíli se objeví s neotevřenou rolí toaletního papíru. Nacpe si ji pod bundu. Q významně pozvedne obočí. "Žádnej doma nemám", pokrčí rameny Michael.

Hehehe.
Michael mi připomíná starou Krimlákovou, bláznivou a jednoduchou ženskou, která bydlela naproti babičce v Libině. Do vany se jí propadl strop a všechny stromy ze zahrady spálila v kamnech. Manžel uhořel, když se nahříval u vařiče, a syn-vpodotýkám, vyučenej šikovnej zedník, strávil mládí v pasťáku. Pak si do domů nastěhoval mladou cikánku i s celou rodinou. Krimláčka, ještě než umřela ve třiapadesáti na infarkt, chodila po dědině s prutem. Prý aby ji nenapadli psi. A v restaurace Na Růžku nikdy nevyrovnala útratu. Naporoučela si spoustu chodů, pak bouchla pěstí do stolu a řekla: "A platit nebudu."Jednou ji uklízečka našla zamknutou na záchodě, jak na prsou mačkala tašku naditou toaletním papírem. "Nechte mě, já jsem to koupila v konzumu u Hrubé," bránila se tehdá Krimláčka. Dostávala podporu. Říkávala, co bych chodila dělat, když dostanu na podpoře víc?

Q, koupila jsem si ho na Malpenze, totiž udělalo bezva speciál o mejch milejch REM. Rozhovory se všema třema členama včetně Michaela s toaleťákem, a taky recenze novýho alba Accelerate (to jsem tedy zvědavá, prý čtyři michelinský hvězdy). Pořád se tam tak hovořilo o tom, jak byla poslední dessa Around the Sun blbá. Moc dlouhá, přeprodukovaná, monotónní a bez pelu, píše se v Q recenzi.
Poslouchám tyhle dny postupně všechny REM desky. Za sebou už mám Around the Sun, Up, Reveal, Best of, Fables of the Reconstruction, New Adventures in Hi-FI, Out of Time a Monster. Jako jednoznačně nejhorší mi přijde Up (v recenzi: moc dlouhá, a to je pravda, a ještě ke všemu nudná.) Ani Reveal mě neba (v recenzi: monotónní, přeprodukovaná – a moc dlouhá). Ač politická, Around the Sun mě bavila. Nevím přesně čím, ale vracím se k ní ráda. Má pro mě lákavou atmosféru. Úplně nejvíc mě ale z těch novějších desek baví New Adventures in Hi-Fi, je taková sexy, ale ani Monster neni špatná deska. Atmosféra soustružení v obleku. Těším se, až někde vyhrabu Green a Murmur a Dead Letter Office, a ono to v tom kazeťáčku bude šustit jako ve druháku na gymplu.

Any Question Answered?
Jsem sedmadvacetiletý fanda do muziky. Kolik jsem tak za život moh´slyšet písniček?
Během života jsi slyšel asi 800 tisíc skladeb a jejich poslechem jsi strávil celých pět let. Špatná zpráva je, že šest týdnu z toho jsi poslouchal Celine Dion.

Smile.

Když jsem dnes večer parkovala před Ikeou, říkala jsem si nahlas: jedeš si pro stoleček a zapékací mísu, šupšup, nandáš to do vozejčku a už jsi doma. A jak to samozřejmě dopadlo? Domů jsem kromě stolku a zapékací mísy (dárek pro Roberta a Evu ke svatbě) přivezla spoustu napínáků na boty, chňapky, kartáče, krabice a krabičky, košík, novou velkouz pánev, tři nože a voňavý malý svíčky akorát do stojánku (zelený!). Achjo.
Teď si montuju ten stolek a mám radost, jak mi to jde od ruky. Hraje mi tu k tomu Kid Loco, hudba tak akorát lazy.
Cestou na Zličín jsem se nestačila divit, jak to všechno pánubohu kvete pod rukama. Ve Střešovicích se střídá nádherná bohatá bílá a žlutá barva, stromy – hanácký saláty už maj taky nakročeno. Těším se na ty nejsytější dny z roku.

V sobotu jsme na Prádle oslavili pět let. Bylo plno, dokonce říkali, že na sedačky je vyprodáno, jenomže sedačky jsme nechali z většiny oddělat, a tak se ještě vešli další. Nainstalovali jsme Tomášovy plakáty, promítli videa, zahráli finskou písničku, představili kvarteto a slvělýho basáka Josku a bubeníka Cyrila. Zahráli jsme What´s Up – Doubravánek všichni na kytary, tak nějak dojemný to celý bylo, většina holek klečela na kolenou a vypadalo to, jako kdyby hrály u hrobu padlejch válečnejch hrdinů, a najedou bylo všechno pryč, aniž bych si to zvlášť užila. I publikum, z velký části pro mě vlastně úplně cizí, tak nějak folkově sedělo, prej ho to bavilo, ale zdálo se mi, že nic z toho se na podium nedoneslo. Trochu jsem si přála, aby tenhle večer pršelo, a ono jen tak ukáplo, jen tak trochu.
Po koncertě jsme seděli s Nohou a s Pejzi a to bylo fajn, nocí jsme šli na Malostranskou, od fontány príjemně válo chladom.

So here we are in Italy
With a sun hat and a dictionary.
The air is warm, the sky is bright,
Your arms are brown you’re sleeping well at night.
(So why does England call?)

V devět večer jsme se odlepili od Malpensy a z Milána za chvíli zbyly jenom žhnoucí uhlíky.

Dobrý den, může jít jaro ven? Jasně, ale jenom na chvíli, volali na sebe chaoticky milánští kluci, holky a jejich rodiče. Podle toho to ve městě vypadalo. Výlohy plný barevnjech bot od žlutý do fialový a všude kolem hroznej ruch a shon a tak trošku binec, jako v Berlíně. Ale v elegantnější podobě.
Líbí se mi, když holky jezdí ve svátečním na skútrech a kluci ve svátečním na kolech. Mám ráda dřevěný okenice, omítku sto let starou a balkony plný kytek.Tichý místa, na který svět už zapomněl, jenom bláznivá stará paní si tam otevřela obchod s těma nejhezčíma sešítkama a tužkama. Soukromý krásný maličký galerie, ale kdo si tam asi co koupí? Kočky se protahujou na kočičích hlavách, jsou trochu líný, a najednou je tady výtvarná akademie Di Brera, dechberoucí barokní palác. Pustí mě tam i se zmrzlinou, pistáciovou a latté. Taková je oblast za La Scalou, nejhezčí zážitek z celýho Milána.
V cebtru jsem našla japonskej obchod MUJI, kterej jsem objevila v Anglii a oblíbila si ho. Mikuláš dostane MUJI psa. Ten pes je takovej mazlící, představuju si ho jako adepta na školky v přírodě.
Hrajeme si na roztok, kolik urologů a novinářů naředí milánskou populaci? Poznáváme se podle hnědejch tašek 23rd Annual EAU Congress. Fotěj si Duom a La Scalu.
Vždycky přemýšlím, jestli bych v tom městě, kde zrovna jsem, chtěla studovat nebo prostě jen tak žít. A jíst mořaký plody, mňam, to byly dobroty.

Chtěla, aspoň chvíli.

Obrázkovej Milán

Dóm na náměstí

Akademie di Brera

I tady studenti shání bydlení, práci a modely

Odtud mám dva odznaky, ale odnesla bych si půl krámu, kdyby to nějak šlo

Balkony, kytky, okenice

Tady parkujou kola, vespy a motorky, jasný?

Jasný

V muzeu současnýho italskýho designu se nesmělo fotit, ale na to jsem se zeptala až potom. Rozhodla jsem se, že tu vyzkouším italštinu. Dyk proč by se to člověk jinak učil, žejo. Nadechla jsem se a pěkně pomalu řekla větu, kterou jsem si připravovala už od metra. Avete i biglietti per i giornalisti? Máte lístky pro novináře? A ono to vyšlo, paní mi rozuměla. Ono to vůbec nebylo jasný, před třema rokama jsem tady totiž zkoušela doptat se na La Scalu a nerozuměl mi vůbec nikdo.

Pěkně mi k tomu ladily sešity, který jsem si koupila v jednom z řady nádhernejch papíráku.
Tři odznaky jsou z museum shopu, dva spodní z barevnýho obchodu.

Miláno je celý barevný, když zrovna neni rozkopaný a šedivý

Výlet k Lago Maggiore a na přilehlý ostrovy, to je nádhera bez přívlastku. Je to tam jako v pohádce.

La Isola Bella, nomen omen

Na kongresu to ale taky nebylo špatný,

uzavřela jsem třeba fotografický přátelství s práškem od Pfizeru. Byl zelenej a hrozně milej.

Chodíme po doktorech a sbíráme razítka, podpisy a úsměvy. Zvládli jsme první kontrolu, kde se razítkujou kosti. Jsme na začátku, ale i kosti se počítaj, sakra počítaj. Mám radost.

Canny, jak bych ráda bejvala viděla The Whtest Boy Alive. Je super, že se vám to líbilo, z něj jde taková rošťácká energie, žejo?

Oggi vado
a Milano

Těším se,
jen kdybych tam třeba mohla nechat všechny ty těžký pytle s pískem.

Dnes na Boží hod by člověk měl dělat nějaký vznešený věci, třeba jít na výlet, a rozhodně nepracovat.
Nedělám vznešený věci a pracuju, to abych mohla v úterý odjet do Itálie.
V Lidovkách udělali velikonoční stránku fakt moc hezky a zajímavě, se všema těma důležitejma obrazama.
Osm dní, které otřásly světem.

V pátek mi sice ještě nebylo úplně dobře, ale vyrazily jsme s Ditou u příležitosti všech těch novinek, co se jí v životě staly: narozeniny, operace, život bez Iva, sakra. Sraz jsme měly v Dušní, takže zase jsem mohla jít zadem kolem hřbitova a kolem všech těch hezkejch výloh a kaváren typu Colonial ala Francie. Je to pro mě vždycky docela svátek, moc se tam jinak nedostanu.
La Casa Blů narvaná až po střechu, v Týnský naopak nikdo neseděl. Byl to večer z lepších. Zas jsme všechno zrekapitulovaly, jako kdyby si to někdo nahrával na diktafon. Je ale pravda, že výsledky m trochu děsí, ono před diktafonem se máloco zatají, hehehe. Dita se ještě chystá na Kafku Na Pobřeží, tak jsem ji varovala před koncem ala Alchymista. Najednou nás nabrala stoprocentně stejná vlna a smály jsme se asi půl hodiny – Alchymista a Racek od Bacha byly přeci úplně ty nejhorší knížky, který jsme kdy v životě přečetly! Asi už jim sotva co bude konkurovat…
…když pominu poslední Rock a Pop. Koupila jsem si ho po letech kvůli milým REM, ale trošku se teď bojím ten článek dočíst. Překvapilo mě, že časopis vede spolužák Peter Sládeček – v tom případě totiž nechápu, jak může pustit takový texty? Malí kluci staví jako fakta prapodivný domněnky a svět staví do latě. Brrrr.

Včera v noci jsem jela pro rodiče na letiště, vrátili se z Paříže. Byli tam úspěšní a spokojení, měla jsem z toho hrozně velkou radost. Kdyby to měla bejt třeba poslední taková cesta, je skvělý, že si to pěkně užili.
Víc nám k tomu řeknou všechna potřebná vyšetření k novýmu léku.
Začínáme v úterý a strach si sundavá kabát.

Zdá se, že nejlepší je být chytrá a spokojená ryba.