Archiv rubriky: Nezařazené

jsem si to doma udělala popový. Nejdřív šli na řadu Lighthouse Family s pozdním psaním, pak Barry White s mopem, Lucie Bílá s ničím a nakonec Take That se salátem. Je třeba si to někdy zopakovat, aby si pak člověl víc vážil těch dobrejch desek, který má doma. I KDYŽ – Back For Good je u mě jistojistě mezi pěti nej popovejma písničkama, který kdy kdo napsal, na Barryho se pěkně tančí a začátek Lighthouse se taky dá docela dobře snést. No tak có tak cóó tak có.

V určitou hodinu a pod určitým úhlem mám na velkém okně šmouhy. Neumím se jich zbavit. Ale je krásnej podzim, všude kolem zlatá a zelená a do toho ten podzimní duch, Zeitgeist, mohlo by se říct. Zítra na procházku, to je lepší než pucovat šmouhy.

Cestou do Plzně stojí podél dépětky plno stromů, každý jeden je takhle pěkně zlatý nebo jinak strakatý. V Plzni je to docela fajn, všichni se snažíme, koukáme na Bohdanův film a dozvídáme se věci, co jsme nevěděli. Sezení se spolužáky je prý taky dobrý, takový milý a dojemný, prý příští rok zase. Kdo ví, co bude příští rok.

Cestou zpátky padá před Berounem hvězda. Padá hodně pomalu, zdá se mi, a tak ještě zpomaluju, abych ji pozdržela a vymyslela nějaká přání, ale nakonec si ho v duchu myslím asi pozdě.

Tak schválně.

byli kromě nás dvou už jen tři další lidé. Myslím, že to kino brzo zavřou.
Ale v tu chvíli to bylo jedno. Na film jsme šly s mámou z terapeutických důvodů, přijít na jiný myšlenky, rozptýlit, mít zas o čem povídat, nabít se trochu, prostě zahnat chmury.Nevím, jestli Interview je přímo dobrý na zahnání chmurů, chvílema jsem si v duchu rvala vlasy, ale nakonec to dobře dopadlo.

Nejlíp pak bylo v Grossetu. Nacpaný, živý jako vždycky, výborně tam vařej, máma si dala červený víno a ravioly a ještě napůl dolce a všechno to snědla a dokonce mluvila o všech těch starostech, myslím si, že je důležitý o tom mluvit. V Plzni se dohodneme, co a jak dál. Doufám, že to chvíli vydrží.

U Jelínka samý předoperační vyšetření, čtyři lidi rovná se dvě hodiny. Sedimentace mírně zvýšená, fuj, já tak nemám ráda braní krve z žíly, krk úplně v cajku, potvrdila to i paní praktikantka, hehe.

Nojo, ale esli se posunout o tři patra vejš, to jsem se teda ani dneska nerozhodla. I když Záva nevypadá, že by se z toho věšel.

jsem se chtěla projít, po Smíchově, po Malostranský do Kaprovy a zpátky na tramvaj. Venku je příjemně, takovej pravej podzim a tak akorát zima. Ve Vokovicích je zima vždycky větší než dole u řeky.
Jít, nebo zůstat?
Starat se, nebo všechno nechat běžet, jak o běží?
Snažila jsem se něco vymyslet, ale vůbec nic mě nenapadalo, nic, co by v takovejch chvílích bylo důležitý nebo nějak dál rozpracovatelný. Zas všechno nechám na poslední chvíli, rozhodnu se špatně a ukvapeně a jiní budou mít pravdu. Asi jako s PJ Harvey. Cha, kdyby všechno bylo tak jednoduchý jako přiznávat jinou pravdu o PJH.

Honza mi půjčil Jít krást koně. Pak jsem si koupila oba Murakamy (ije?) a začala s Norským dřevem. Obě knihy mě hrozně baví, dialogy, děj, nálada, styl vyprávění. Na čtení je dobrej bejt nemocnej, ale jen v rekonvalescenci. Jako tuhle ráno, nikam nemuset, poslouchat R1, kde zrovna hrajou na téma Forever Young. Joplin, Dylan, Young a Waits, Hold on, vzpomínám, jak jsme seděli v létě 99 ve Svratouchu na stolech kolem magneťáčku, klátili nohama, kolovali jsme ten obal Mule Variations a říkali si, jak je Waits porád super a jak nás baví. Baví i na podzim 2007.

Proč vyhledáváme víc kartářky než psychology a faráře? ptaj se v televizi.
To neni špatná otázka.

 

je jako říjnová revoluce. Vlastně néé. Říjnový Monako je jako červencová Praha, ale s mořem. Koupat se v říjnu v Monaku? Žádný problém. Tak jsem se koupala. Písek v botách. Uličky malejch čtvrtí jako z pohádky O Francouzskoitalským zašpiněným venkovu, se spoustou kytek, dřevěnejch žaluzií a nekonečnejma schodištěma, z nichž je slyšet zvuk příborů pátečního oběda. Mi piace questo. Fakt super. Konečně i ten kongres byl zajímavej, jak je něco o rakovině, tak to polykám i s navijákem a chlebíčkama.

Nahoře v Monte Carlu, tam co je knížecí palác, stál nějakej pán a rozdávak zadarmo poukazy na angínu. Normálně suvenýr z Monaka, někdo si kupuje trika I Love Monte Carlo, někdo si vezme zadáčo poukaz na angínu. Fronta tam nebyla skoro žádná, tak jsem si jedem vzala, a než jsme doletěli domů, už jsem jí měla. Uvidíme, co na to odpoledne pan doktor.
V letadle s náma letěl tak tlustej pán, že mu museli vytřídit dvě sedačky. Přesazovali kvůli tomu pasažéry a moc hezký to teda nebylo.

V sootu dopoledne jsem ještě se sedmatřicítkou a půlkou, Priessnitzem kolem krku, s paralenama uvnitř a s termoskou s čajem v tašce vyrazila na DAMU na zkoušku Tita, cestou domů pak na Hradčanský pro zeleninu a suroviny na nedělní večírek, ale to jsem neměla dělat, protože angínu, tu teda nikdo a nic neošálí, na ni teda žádný tvarohy ani sušenky neplatěj. Nezbývalo než všechno zrušit, nejet na vejlet na Bezděz, nejít na výstavu, znova na designblok, kvůli kterýmu nosím celej týden ten pitomej pásek kolem zápěstí, nejít na rozlučku s Edou, nedělat bramboráky a bejt teda holt nemocná.

Když je člověk nemocnej, má najedou dost času na všechny ty seriály v televizi a na knížky a na povídání a tak, jenomže na to nějak nemá chuť, porád by jen spal. Hledá pozici, ve který se odpočívá nejlíp, všechno ho bolí, je takovej celej otrávenej, ani muzika ho nebaví, no prostě se mu to tak nějak celý nehodí do tempa.
A když je zdravej, tak si někdy řiká, kéž bych moh´ zůstat den dva doma a jen odpočívat, nojo, člověk neni v tomhle směru nikdy úplně spokojenej.

"That´s like anything else", řekl by ten taxikář z Allenova Cokoliv.

Dyk sem to řikala, penicilin jedna tobolka po osmi hodinách.
Kdy jsem měla antibiotika naposledy? Tenhdá na horách v Novým Městě na Moravě s dětma v roce 2001 asi.

zpíval taky dnes večer Dan Bárta do zaplněný Městský knihovny. Publikum ani nedutalo. Za zády měl kouzelný Balzar trio, tónům pomáhal na svět rukou, hubenej, vysokej. charizmatickej. Tak precizně a přesně a přitom tak uvolněně, jako kdyby to bylo nejvíc ze všeho samozřejmý, takhle božsky zpívat. Když jsem zavřela oči, znělo to asi jako v opravdovým nebi, nejvíc z toho, co kdy vůbec mohlo spadat do kolonky nebe. Vlastně nevim, u jaký živý muziky jsem se naposledy úplně odtrhla od všeho, na co se jinak přes den myslí. Bárta s triem Roberta Balzara, to je neprůstřelná sestava, metoda první volby, jednička bez nul, slunce nad Petřínem, tepá voda s pěnou ve vaně. Cestou domů povídal taxikář, jak vezl před osmi lety v půl čtvrtý ráno domů do Velvarský opilou Stelinku Zázvorkovou. Přejeli, protože Stelinka ten barák na první pohled nepoznala, a cestou ke dveřím se na namrzlý zemi, byla totiž zima, málem dvakrát skácela. "Já jsem totiž trochu ožralá, víte?" vysvětlovala pak panu taxikáři u domovních vrat. Těším se na moře a na palmy, už zítra. Jo, a moc děkuju dnům, měsícům i rokům za toho Bártu. I fall in love so fast.