zpíval taky dnes večer Dan Bárta do zaplněný Městský knihovny. Publikum ani nedutalo. Za zády měl kouzelný Balzar trio, tónům pomáhal na svět rukou, hubenej, vysokej. charizmatickej. Tak precizně a přesně a přitom tak uvolněně, jako kdyby to bylo nejvíc ze všeho samozřejmý, takhle božsky zpívat. Když jsem zavřela oči, znělo to asi jako v opravdovým nebi, nejvíc z toho, co kdy vůbec mohlo spadat do kolonky nebe. Vlastně nevim, u jaký živý muziky jsem se naposledy úplně odtrhla od všeho, na co se jinak přes den myslí. Bárta s triem Roberta Balzara, to je neprůstřelná sestava, metoda první volby, jednička bez nul, slunce nad Petřínem, tepá voda s pěnou ve vaně. Cestou domů povídal taxikář, jak vezl před osmi lety v půl čtvrtý ráno domů do Velvarský opilou Stelinku Zázvorkovou. Přejeli, protože Stelinka ten barák na první pohled nepoznala, a cestou ke dveřím se na namrzlý zemi, byla totiž zima, málem dvakrát skácela. "Já jsem totiž trochu ožralá, víte?" vysvětlovala pak panu taxikáři u domovních vrat. Těším se na moře a na palmy, už zítra. Jo, a moc děkuju dnům, měsícům i rokům za toho Bártu. I fall in love so fast.