hlásá ten bezva odznáček, co ho teď už taky mám, a je to asi pravda. Prý je kolem nás, všude. Tenhle týden je rozhodně v Karíně, v Thámově ulici, v Superstudiu, no tam, kde byly Suškovy Rusty Flowers, a je fakt super.
Včelí hnízdo, kopečková zmrzlina, křižovatka, liščí nora, nablyštěný zrcadlo, mraveniště, dětský pískoviště, bar, třešně na dortu, špína za prstama, atletický ovál, hudební klub, (ne)útulnej obývák a cojávímještě. To všechno je barenej designblok v bývalý tovární hale, místo neuvěřitelný inspirace, i když pro někoho možná trochu instatntní. Superstudio bylo pro mě dneska balzám, nadšení, radost, nápady, odhodlání.
Učím se doma pracovat s photoshopem. Vybírat písma, barvy, upravovat a tak. Hledám, zkouším. Baví mě to. Na DESIGN-BLOK to sice eště neni, ale na BLOG, to teda jo. Teda-možná.
S úctou jsem se rozloučila jak s kolama, tak s Petynkou. V bazénu byla v sobotu pekelně ledová voda, jen v tom místě, kde zacházel slunce, plynuly teploučký proudy. V pondělí svítily podzimní paprsky na Vokovice, na Petřín i na Smíchov. Ranní Petřín byl skoro prázdnej, na ovocný stromy padal opar a z něj se nořily obrysy všech těch heykejch i míň hezkejch pražskejch budov. Vesměs taková nádhera. Cestou zpátky jsme si s Luckou sedly na lavičku a povídaly o věcech a životě a integritě a přitažlivosti až do soumraku. Domů jsem dojela za tmy a cestou se stavila u Vietnamců pro ovoce.
Mistrovství Evropy v basketu holek sleduju u babičky s pomocí jejího set top boxu. Babička je latentní sporťačka, má nervy, ještě že bere ten Stilnox. Ale já těm holkám docela věřim, i když jim to jde letos ztuha.
No vida, kam jsem to mohla dotáhnout,
kdybych víc skákala
a míň četla knížky.