Archiv rubriky: Nezařazené

před nevěř nikomu nad třicet (začátek období nikoho):

Víc konat, míň psát.
Neni tohle nádherný?

Už je to tu zas.
(Nejradši mám první sníh a v něm moje první ranní stopy.) Tentokrát večerní.

Netřeba se bát.

Ve středu pořádal bandzone v Roxy showcase, takovou přehlídku mladejch kapel, který by to hypoteticky mohly někam dotáhnout. Byla jsem pozvaná, tak jsem se stavila, ale moc jsem se tam necejtila a vydržela asi půlhodinu; obě kapely, který jsem zastihla, hrály hrozně nahlas, tý druhý, nejvíc metalový se naštěstí /fuj, já vim/ hned na začátku něco porouchalo, a tak jsem zase šla.
Od pondělka jsem zvažovala, jestli Slamník jo, nebo ne, nakonec jo, protože netreba sa bát. Dvacetšestka z Revoluční jela až za deset minut a na nějaký čekání (zlatá čepice!) byla venku moc velká zima. Vyrazila jsem proto pěšky, suchou nohou přes Vltavu, nahoru na Letnou a přes technický muzeum a Korunovační až ke Slamníku, sluchátka v uších, srdce v kapse.

Trvalo to 25 minut, 2,27 km a 140 kcal, říká runkeeper.

Na Slamníku narváno. Kvůli Roxy jsem přišla pozdě a slyšela jenom 1,5 Konvrzka, škoda, škoda. Sken publika. Srdce zpátky na místo, vzadu Martin a Suchoň, vedle nahrává Vojta, bezva. Volba padá na čaj s rumem, čišník v druhým lokálu nemá co dělat, tak se ani necuká. Vrz mezi tím skončil, tak si přisedáme ke K. Neviděli jsme se od léta, ale to je úplně jedno, sakra, neměla bych hrát aspoň v reklamě na zmar? Nazdar, hraju v reklamě na zmar, nebo tak nějak. Nejsem ale v dotazníkový formě (jako kdybych někdy byla, to je fakt), nic moc mi nejde, o to víc se divím, že si celej večer až do jedný povídáme, snažím se kličkovat a nebejt patetická, ale kdeže, vy jste si mysleli, že když není patetická holka, tak ani kluk není? Pche.
Byl pes jsem ještě live nikdy neslyšela, neslyšela jsem ani předchozí variantu s Montym, nikdy jsem ten název nechápala, ale K. mi to všecko vysvětlil, takže: On = Pičus měl psa, kterej se jmenoval Monty a všichni pravděpodobně měli rádi Phytony. Monty umřel, takže teď už jen Byl pes. Aha. Docela dobrý, none?
Takže na tenhle koncert jsme si všichni sedli dozadu na lavici, něco jako cesta ikarem z Košic do Užhorodu tehdy v létě. Horko, žízeň, tlačenice. V hlavě se mi udělal takovej ten pás, co maj v továrnách, a na něm kolovaly různý vzpomínky a myšlenky, škoda, že jsem s sebou zrovna neměla kapesní čtečku myšlenek, zaměřila bych ji na souseda po pravé ruce, vsadím se, že bychom se v určitých bodech protli, on bude strana á, jak to tak bejvává. Anebo aspoň ukazovátko – do not touch, ach jo, aimant. Několik hezkejch písniček, několik, no. Ale veskrze hezkej zážitek z nový kapely. A stejnej zážitek ze starých situací.

Eště kouříš?
(roll another one)
Jak se má holčička?
(ještě nechodí)
Jak se máš ty?
(nějak v tom neumím chodit)
Nedělej, že si to nepamatuješ
(Ale pamatuju, to bylo přece teprv před jedenácti lety)
Nedívej se tak na mě
(proč ne? no. 2567)

Domů jsem se pak v noci dostala rychlejš, než jsem si myslela.

Dál jen kousek.
Předvánoční Vídeň je hezká. Svítí, co není vkusný, má aspoň nějakou formu. Řada výstav, o kterých než napíšu na navystavu, tak skončej, gluhwein weiss (v Praze od tý doby dvakrát a super), milí Kundřejovi, zastávka v Mikulově jako z nějakýho filmu; tma, vítr, jedinej otevřenej podnik vinárna na náměstí, kde jsme si koupilo božolé, johohó.
Sunflower Caravan pokřtili desku a bylo to bezva, líbí se nám, jak do toho jdou.
Šli jsme do toho i my, na mikulášský, totálně bizarní tancovačce v Sokole na Hanspaulce. Při polce i valčíku se cítím jako ty srážecí autíčka na pouti.
A nakonec do toho šla i Vltava, která hrála na večírku Lupy, kde se vyhlašujou nejlepší weby. Večírek s on-line lidma, jak jsem si to pro sebe pojmenovala, byl v Arše, pozval mě na něj Adámek a chudáky profíky Vltavu jsme nakonec poslouchali vlastně jen my a ještě Petr s Hankou, no a protože umím všechny slova, Nebřenský se usmál a ukázal na mě, jako že dobrá a díky, dáme jí jedničku. Bylo to asi o sto procent lepší než tehdy na jaře v Plzni, sehráli se a humor nechávají spíš na Nebřenským, dobře dělají. Víno bylo dobré, což jsem zjistila druhý den, kdy jsem sice byla pekelně unavená, ale hlava mě nebolela.
Film o Facebooku taky nebolí a je dobrej, další z těch, který vyžadujou alespoň drobný dostudování ex post, ani já, ani Jana jsme si nebyly úplně jistý, co kdo komu udělal.

Vánoční atmosféra ve Vokovicích. Rozkopaný chodníky a silnice, padá sníh. Doma váza a v ní větve, na nich starý ozdobičky po babi, rohlíčky a linecký též podle prastarých babiččiných receptů z kouzelný šedivý knihy, vše naskládané v úhledných komíncích v krabici, zastrčené pod stolem, adventní věnec na něm, ale i nad dveřma,
prostě
buď připraven, nevíš, co se může stát, co kdyby přišly Vánoce letos dřív.

A nakonec zprávy ze sportu:
za čtyři dny mi bude třicet.

Tak trošku se spí, i když se samozřejmě jede; jede se občas na volnoběh, občas na autopilota, což je vlastně to samý, někdy se jede i na motor a někdy se stane, že server rozumí rozkazu, ale odmítá ho splnit.
Zpracovávám jablka od rodičů mý švagrový, dostala jsem jich celou přepravku. Třetí koláč, druhej štrůdl. To vám povím, kde bych byla, kdybych nesbírala ty fantastický recepty z Ona Dnes?
Zařizuju oslavu nový mladosti, boha jeho, první věk, kterej mě fakt rozptyluje, ale co, někde vzadu cikán našeptává/nic nic nic není ztracený. Před 22 lety jsem byla na prvním koncertě v životě, Panika na Chmelnici. Na youtube je jenom jedno video s kompilací, uprostřed který se zmíní jméno mýho táty, chápete to? Nějaká paní/holka se domáhá toho, aby ho v TKM nebo kde ještě nechali mluvit, ale oni už pouštěj Paniku. A než bys řekl švec, píše mi Lubor přes jabber, že má pro mě předčasnej dárek, ať se kouknu na naše O//. A co byste řekli, že tam je? To LP Paniky přetažený do mp3, někdo si s tím dal tu práci a Lubor to během mžiku našel a stáhl, jen co si přečetl můj fcb post. Hrozně milý a úplně skvělá deska, která mi připomněla, že Panika měla i písničku Ještě jsme tady, to je úplně jiná poloha než třeba Tak ať, ale fantastický jsou obě, celá deska je taková, dneska už žádná holčičí kapela takhle neskládá.

Dva dobrý koncerty, jeden křest Severu Obří broskve, takový energický a nadšený to bylo a Sever má bezva zvuk, zatím asi nejlepší deska, co můžu posoudit. Domů přes Hrad tou cestou, kterou jsem nespočetněkrát šla s K., tak hrozně přítomný to bylo, až to bylo nepříjemný, jenomže zažeňte nepříjemný pocity, když jste rádi, že jdete.
Ještě před tím Xind X a křest Praxe relativity v Roxy. Xindl sám je podle mě dost monotónní, s kapelou ale najednou dostal spoustu rozměrů a vlastně až na chvíle, kdy jsme s Irenou jedly chlebíčky na pohovce a dívaly se na Davida Kollera, mě to celý dost bavilo. Tedy ne že by mě nebavilo sedět na pohovce, povídat si s Irenou, jíst chlebíčky a koukat na Davida Kollera, ba naopak, ale zase mi utíkal ten Xindl; neviděla jsem ho, a tak se mi nemohl líbit. Takže tak. Vtipná kmotra Dana Hábová by to pravděpodobně utáhla sama, ale její koncert to nebyl, žejo, žádnej Allen se netlumočil, i když skoro.

Začíná bejt takový to lezavo, během kterýho začnu mít permanentí rýmu a státá se, že se chci vysmrkat, tak se vysmrkam, ale začne mi hrozně téct z nosu krev, což se za chvilinku spraví, protože už na to mám takový tampónkový triky, ale v tu chvíli je to hloupý, jednou se mi to takhle stalo v ordinaci u babiččinýho psychiatra, vysvětloval mi, jak má babi brát léky, moc se na mě nedíval, tak jsem mu musela říct, že teď bych potřebovala chvilinku přestat mluvit a vyřešit ten nos a on jen tak prohodil, ať si dojdu do lékárny pro askorutin, pozdravuju babičku a nashledanou.

Takže nashledanou.

S počítačem moc neumím, takže mám štěstí, že existuje wordpress.com. Díky němu teď funguje takovej novej blog o výstavách. Jmenuje se Na výstavu a chystám se do něj psát všechny ty galerijní a muzejní a design zážitky, co jich za týdny, měsíce a celý rok posbírám, přečtu a zaslechnu. Protože jestli mě něco fakt baví, tak jsou to výstavy a ty útržky, co mi po nich pak v hlavě zbejvaj.
Začala jsem tátou. Jednak je to táta, a pak náš společnej vejlet do Rakovníka byl první společnej vejlet asi tak po roce.
Takže Na výstavu.
Dík.

Dík fík.

A tak jsem ty dvě krabičky s torecanem vzala a odnesla je na Karlák do lékárny. Hoďte je tady do tý krabice ke dveřím, říká mi magistra. Tak poděkuju a jdu ke krabici, jenomže na krabici je nápis „prošlé léky zde“. Vracím se k magistře a říkám, že ty moje léky prošlý nejsou. Oni že je ale brát nemůžou; to jen ošetřující lékař nebo obvoďák nebo tak. Chvilinku se rozmýšlím, ale jen zlomek vteřiny. Nadechnu se a vyrazím do druhýho patra. Schody stejný, dveře stejný, cedule tady. Tý upravený čekárny jsme si užili už jen chvíli. Vlezu tam, moc se nerozhlížím, i tak ale poznám, kdo má paruku, kdo je uprostřed léčby a kdo jde jenom na kontrolu. Strkám známé tváři dvě krabičky torecanovejch čípků, že jsme je nevyužili. Sestřička si je bere, prý je použijou na lůžkovém. Ano, tak nějak jsen si to představovala. Použijte naše staré torecanové čípky na lůžkovém.

Přečtěte si rozhovor s Annou K v posledním Týdnu, zbytečně se nestresujte a hlavně choďte na preventivní prohlídky, ať pak vaši blízcí nemusí vracet torecanový čípky.
Je to hrozně smutný.