Archiv rubriky: Konzultační hodiny

Za každým zlým dnom robíš hrubé čáry
je to hromosvod na všetko, čo sa nepodarí
život si za sebou maže všetky stopy
a nechá len signály, ktoré nepochopíš

Dnes vyšla nová deska Kolowratu. Produkoval ji Erik z Noisecut a zní jinak než předchozí dvě. Spousta různejch ruchů a zvuků, stopově odlesky elektroniky, velice funkční. Větší pop, ale hardcore a spodní proud zůstává. A hlavní hrdina ani tentokrát nedostává žádnou šanci. Je to smrtící kombinace, moment, kdy z hrůzy roste krása. Fantastická kombinace. Nemůžu se od toho odtrhnout.

Dneska po třičtvrtě roce u Petra. Preventivně, raději, pro pár rad, pro chytrej úhel pohledu, pro pár definicí, který spojujou záda, hlavu a srdce. Léto se mi ztrácí někde za obzorem, zbývají jen emoce, který se přetavily do jedniček, nul a melodií. Sezení se chýlilo ke konci, když mi s podšitou grimasou rošťáka ze sousedovic dvora prozradil svůj osobní mimoterapeutickej fígl: jsou v životě situace, že když nevíš, tak spíš jo. A když nic, tak se holt nedá nic dělat. Rozešli jsme se ve smíchu, we are united by trickery.

Podzim mi vygeneroval dvě radosti. Kateřinskou zahradu, kudy teď chodím, co to jde, často večer dolů a někdy i ráno nahoru. Je tam ticho, klid a jiný barvy. Taky pravoslavnej kostel, rozhraní mezi městem a světem za zrcadlem. Myslím při tom občas na Sedmikostelí od Miloše Urbana. Dneska jsme tam natáčeli listopadovej rozhovor s Wabim; zahrál nám ji.

Kavárnu Muzeum. Je světlá, veselá, nabízí fantastický namazaný chleby a pusinky za šest korun. Dá se tam sedět na vysoký židli i v lavici. Ráda si tam sama se sebou chodím dělit den vedví a přijímám legrační esemesky. Nojo. Důležitý je kontakt.

Tam dole je to všetko čisté, rovné a presné
ale to my nie sme

A pak jsou tu tenhle podzim taky moc hezký výstavy. Zkuste Jiřího Sopka, Cenu Stanislava Libenského a Bonusovu kurátorskou výstavku knižních obálek Zdenka Seydla.

Myslím, že tenhle post budu mít jednou ráda.

Ta druhá sezóna je tu, když

– musím začít přitápět v autě
– si peřinu tahám k bradě i pod zavřeným oknem
– v práci ráno místo vody do kalíšku čepuju čaj do hrnku
– prší a tma je dřív, než stačím po práci vyběhnout do lesa

Ta druhá sezóna je tu. Probíhá výměna stráží/sukní ve skříni, do botníku se místo barevnejch balerín /BB/ stěhujou barevný conversky /BC/, vymýšlím, jakej odznáček na jakou bundu, reviduju, jestli mě ještě baví červený punčocháče, a z krabice pod stropem vytahuju šátky/šály. Stejně budu nosit zas jenom tu černou.

Jeden z posledních letošních teplých víkendů byl ten minulej. Moc hezkej. Sobota: Po  nákupech s Vlaštovkou, zakončeno na Smetanově nábřeží, který bylo prvně zavřený pro auta. Potkaly jsme spoustu kamarádů, povídali si, jedli dobrý cupcakes a dýňovou polívku a měli se dobře. (Cyril, můj kamarád, vyrábí cider. Koupila jsem si od něj šípkovou – šťávu jako vzpomínku na moji milou mámu, která mi jako malý holce každý zimní ráno přelívala horkej šípkovej čaj z jednoho hrnku do druhýho, abych si před odchodem do školky nespálila jazyk.) 

Neděle: Se Silvou, Kubou a Olinkou, která se plnou parou chystala ne včerejší hezkej křest v Akropoli, jsme se vydali vlakem krásnou tratí do Ústí nad Labem na půlmaraton. Nad Vysokým Ostrým vařil Krakonoš mlhu a okýnka našeho vozu  bičovaly kapky, ale závod nakonec proběhl městem bez deště a krátký triko a kalhoty se vyplatily. Čas parádní (po pražský desítce 0:52:53 další osobáček 1:58:05), zážitek parádní, všechno dobrý, až na bolavý koleno. Ale ani to už nebolí. Večer rovnou na festival do Stromovky. Kieslowski byli krásní, Kittchen údernej, Bonus měl smutnej set a ještě smutnější projekce.

Ale: už od ledna mám pocit, že tenhle rok by mohl skončit docela hezky.

(…)

 

 

Tenhle post se skloňuje podle vzoru the best things come from nowhere.

Už několik dní marně dumám, jak nejlíp (a jestli vůbec) zaznamenat to, co se mi poslední měsíc děje. Na konci července jsem si tak trochu stěžovala na hluchý a němý odobí bez inspirace. Ale stačilo chvíli netahat za nitky, nic si nemyslet, o nic nestát a přišlo pár vzkazů a všechno se otočilo.

Jasně. Stejně to nakonec dopadne tak, že ze srpna 2013 mi kromě fotek z bezva výletu do Budapešti/Szigetu a taky na Sněžku zbydou jenom ty tři písničky, účet na soundcloudu,  nejlepší kamarád magic music box a nový čísla v mobilu, ale: je třeba připočítat ještě ten ohromnej a intenzivní proud inspirací a radosti z vymýšlení, z toho, že nápady ke mně najednou přicházely tak, jako by celej život číhaly tadyhle za rohem. Z toho, že i léto v Praze může bejt vlasně docela skvělý.

Lesní běhání. Hodně různejch (hehe) filmů. Hrad. Náplavky. Kuráž od Báry. Šílená už-to-nikdy-neudělám zkušenost s kartářkou ve Strašnicích, vyvážená nemáš-co-ztratit vzkazem. Následovalo nic a pak několik nejvtipnějších mikrokonverzací letošní sezóny. Narychlo se v noci sejít a chodit tam a zpátky po tichejch ulicích a sedm kilometrů mluvit a poslouchat, takový věci v mým světě ještě existujou?

Pak se vrátit zpátky ke starým zlozvykům a nesnesitelnostem (který jen na chvilku provětralo offline houbaření/borůvky/whist v Huti). Jenomže co je to víkend oproti pěti pracovním dnům, vždyť 2:5 je poměr, kterej ani nejde pokrátit! I v tom nepříznivým zlomku ale zkusím zase na chvíli netahat za nitky, nic si nemyslet a o nic nestát; ostatně srpnový skóre je na mě už tak nečekaně vysoký, že žádný další body se mi teď do hlavy nevlezou. Teď je zase třeba upouštět.

Jako pokaždý, když si postavím něco, co má vratký základy.

 

You can tell everyone I´ve got your number, son

Máme starosti s babičkou a krom toho procházím hluchým a němým obdobím bez nadšení a inspirace. Tuhle jsem zas úplně vyndaná z práce mířila někam na spíš zbytečný večírek a nazdařbůh mačkala písničky v iPodu. Nechala jsem hrát She & Him, to je takovej pop od hérečky pro veselý holky, a pěkně mi to zdvihlo náladu.

Odbočka: Cestou z jednoho z těch večírků vezli V + B v kočáře Žofku a jak jsme povídali a dávali pozor na dítě, nevšimli jsme si, že jsme na Strašnický zapomněli Funí, to je pes. Když se pro ni B. metrem vrátil, bufetila kolem zastávky a vzorně čekala. Je to dobrej pes, ta Funí.

Dva hezký hudební zážitky: Elektrická deska Pet Shop Boys a koncert Depeche Mode v Edenu. Vzor inspirativního stárnutí, sympatický práce s energií a udržování se fit. Martin Gore z DM měl v den koncertu dvaapadesátiny, a když celej stadion při jeho akustickým bloku zvedl na domluvenej povel áčtyřky s nápisem Happy B-Day, Martin, bylo mu v orámovanejch očích vidět, jak ho to dojalo.

V očích Neila Tennanta z PSB takhle přes YouTube nevidím nic, ale tady pro Telegraph o tý nový desce mluví moc hezky.

Lukáš a Verunka se vzali. V pátek, to bylo v Grébovce a asi i všude jinde strašný vedro, je oddal děsně sympatickej a vtipnej unitariánskej farář, Verunka měla krásný šaty a náhrdelník od Zoryi a Lukáš měl krásný boty, oblek jako James Bond a kmital v kolenou, jako kdyby stál na půlicí čáře a chystal se zpívat s nároďákem hymnu. A přitom jen dal svý ženě prstýnek, pusu a bylo, hezký, dojemný, napořád.