Už čtvrtý září nosím kytky místo mámě na stůl mámě na hřbitov.
Už čtvrtý září volá Vendula mně místo jí.
Kromě maminky má dneska jako každý rok narozeniny taky Richard Müller, měly jsme ho rády spolu.Tak všechno nejlepší. Už je to zase rok, loňský post si pamatuju, jako kdyby to bylo teď.
Mám trápení s běháním, což samo o sobě samozřejmě není důvod k fňukání.
Je to ale zvláštní, protože běhám ráda a dokážu se motivovat, přemluvit, i uprostřed cesty umím vypnout a soustředit se jen na sebe, přírodu anebo muziku. Od dubnového maratonu se do toho ale ne a ne dostat. Těžký nohy, těžká hlava, těžký dýchání. Netěší mě to, hrozně se nadřu. Začíná to být trochu otrava.
Celý je to takový divný. Říkám tomu bezpříznakový období. Hluchý. Období nervozního klidu. Cítím se nespokojená na mnoha frontách (což se mimo jiné hlásí bolestí šíje – jak zvláštní, tohle znamení není žádnej lišejník na stromě, to jsou normálně jasný příznaky diskomfortu jak dva proužky na těhotenským testu), ale nejsem s to s tím nic udělat. Asi se to odráží i v tom běhání, jak říká Vlaštovka, všechno je v hlavě. Minulej půlrok byl ve znamení velkýho trápení a otoček o 180 stupňů. Vyšponovaný emoce, potřeba psát, běhat, dělat další věci. Netvrdím, že všechno přešlo; odpouštět jsem se naučila jen malinko a to spíš tak, že to po mně sjede jak po teflonu (pan Petr má pravdu, nic neni tak strašný, jak se zdá, a řadu věcí prostě člověk musí podstoupit, aby věděl, že nekoušou). Ale něco z toho se ve mně uchytí a spousta starýho toho ve mně pořád číhá, hybernuje a já se trochu bojim, kdy to praskne. Doma jsem v zákopu, kde na mě nikdo nemůže, ale kde taky nemůžu na nikoho já. Nebaví mě psát a někdy mě stojí až příliš mnoho sil vyrazit do společnosti, vykládat, jak se mám, a jak se máš ty? Podnikám jen občasné výpady, které se mi líbí. Pár kroků zpátky, někdy se cítím velmi jako dítě. „Dovedeš si ještě na někoho zvyknout? Překvapíš sebe sama něčím?“ ptal se mě na jaře K., když jsme šli po koncertě domů, a ta otázka vůbec nebyla příjemná. Nebyla příjemná, ale ani marná. Doufám, že ano, ale jistá si tím nejsem ani trochu.
Aggressively we all defend the role we play
Regrettably times come to send you on your way
Nový Woody Allen Do Říma s láskou se mi líbil moc; podle mě nejlepší A. film za poslední roky. Dospělej, s jasným tématem a přitom pořád jasně, rozeznatelně neurotickej, tak neurotickej, až by to jednoho otrávilo, kdyby za filmem stál jinej režisér. Až vyjde měsíc je díky hlavnímu dětskýmu herci, lokaci a lehce bizarnímu nádechu taky parádní. Měl by to vidět každej skaut, ti s frčkama hlavně, ale není podmínkou. A konečně Nedoknutelní, taky bezvadný. Těžký téma, dobří herci, žádný patos, vtip, like. Docela náhodou jsem narazila na novou desky Patti Smith Banga. PS jsem začala mít ráda poté, co jsem si přečetla její autobiografii Just Kids. Do té doby jsem ji měla zafixovanou jako mužatku, co sice zpívá fantasticky E Bow The Letter s Michaelem Stipem, ale jinak nic moc. Pozor, změna postavení. Banga je výtečná. Stejně tak kniha Bílí negři od Ingvara Ambjørnsena, kterou mi doporučila slečna od stánku severské literatury na knižním veletrhu. Z krátké předloňské návštěvy mám ráda Norsko, mám ráda, když je to tak akorát drsný, mám ráda, když je hlavní hrdina chytrej kluk, a tady to všechno je. A když už jsme u toho Norska, v Galerii Jaroslava Frágnera je bezvadná a inspirativní výstava současné norské architektury. Za chvíli k ní napíšu pár poznámek na Navýstavu.
A nakonec dobré zprávy. Vlaštovce a Babinskému se minulý týden narodila Žofka, akorát den poté, co jsme byli na Allenovi. Nečekaně trochu dřív. U početí jsem sice, heh, nebyla, ale vezla jsem je do porodnice i z ní, navíc jsme poslední dobou společně trávili hodně času. Takže. Co, takže? Takže: Když jsem jela zpátky z porodnice, říkala jsem si, že existuje pár lidí, kterým dobrý věci fakt ze srdce přejete, protože je máte rádi, jsou to vaši kamarádi bez výhrad. Takže: jsem chtěla říct, že v rádiu hráli Queen Friends Will Be Friends a já jsem měla čistou, už dlouho nepociťovanou radost, že V + B se narodila hezká, zdravá Žofka, že V je úplně fit a že nový život kočky začíná.
Tohle je zajímavý.
Instead, it points to an alternative approach: a „negative path“ to happiness that entails taking a radically different stance towards those things most of us spend our lives trying hard to avoid. This involves learning to enjoy uncertainty, embracing insecurity and becoming familiar with failure. In order to be truly happy, it turns out, we might actually need to be willing to experience more negative emotions – or, at the very least, to stop running quite so hard from them.
Hodiny na přístojový desce ukazovaly 4:00, když jsem řekla, že jsem z toho, co jsme viděli a zažili na festivalu, trochu zklamaná. Na to Ondřej začal mluvil o článku v Guardianu. Bylo to zajímavý, nejvíc zajímavý za celou cestu, ale taky už jsme přijížděli domů a Ondra vystupoval.
Ráno jsem se k tomu vrátila. Velkej článek o tom, že bychom se měli naučit přistupovat ke štěstí z opačnýho směru. Nemít na sebe takový požadavky, nemalovat si věci, neplánovat pořád, že zrovna my sníme tu nejlepší pečínku, ale hlavně neutíkat před chybama, nejistotou a so called neštěstím (fakt, že štěstí přichází zevnitř, nikoliv z venku, je jiná vesnice.)
Pro mě je ten text hodně aktuální záležitost. Je půlka roku 2012 a najednou cejtim, že se věci, který pro mě nebyly k rozlousknutí, lámou. Lámou se samy, bez mýho přičinění, a lámou se tak, jak jsem to nechtěla, ačkoliv se jasně ukazuje, že tenhle „špatnej“ směr byl nevyhnutelnej. Stojím před nima, po kolena zaflákaná bahnem z propršenýho Rock for People, utahaná, smutná, nesoustředěná, poražená (bitva? válka?) s nejasným výhledem do budoucna (a tudíž s bolavou a zatuhlou šíjí).
Mezi těma loužem jsem zahlédla dvě postavy, jak se spolu plouží na druhou stranu, než jsme se ploužili my, jako by nic, jako kdyby vždycky byly cizí, jako kdyby to takhle bylo odjakživa. Tři ročníky Rock for People téměř přesně ohraničují události, kterýma jsem žila, díky kterejm jsem byla šťastná, nešťastná i na vážkách. Ten letošní ukázal, jak se věci pravděpodobně mají a že je opravdu nejvyšší čas všechno to pustit (je to strašná dřina, daleko největší, co jsem za poslední roky zkusila) a podívat se na to takhle:
Failure is everywhere. It’s just that most of the time we’d rather avoid confronting that fact.
A ještě bych k tomu přidala tuhle košickou písničku, kterou si poslechněte, když se vám nebude chtít číst dlouhej text v Guardianu. Je to tu všechno, slovensky, ve třech minutách čtyřiceti
————————
Speciální dík za dva festivalový dny patří Lukášovi, Ille a Cannymu. Hlavně výjezd ve čtvrtek v noci byl fakt super. Zelený skittles.
Právě teď to bylo.
Jsou chvíle, kdy na to i v práci na moment zapomenu, a to se mám pak krásně. Záda lehký jako pírko, hlavá čistá jako…jako vypraný džíny? Mno.
Hlava krásně čistá jako Karviná. Karviná byl zásadní ploužák, říká můj nový kolega Honza.
Takže čau, už v tom zase jedu.
Vždycky, když přijdu od pana Petra, mám chuť provést nějakou rošťárnu. Někoho seřvat. Pořádně poučit. Cvičit prostný. Chovat se podle toho vtipu Roubíček, strčte si ty sáňky do prdele. Pan Petr je super. Na věci se dívá zajímavě, je vtipnej, ani trochu přepíčenej a má spoustu dobrejch minirad. Snad se mi podaří je adaptovat do života. Pomalu, ale jistě.