Návraty jsou lepší nežli loučení. Tak to alespoň zpívá jeden pán. Kdyby se mě třeba na ulici někdo zeptal, jestli si myslím, že má pravdu, řekla bych : "jo" nebo "ano" nebo tak nějak. V tomhle případě to ovšem nevidím nijak emotivně nebo dramaticky, a to je největší posun od začátku pobytu v TADY. Jsem za něj moc ráda.
Zítra ještě ne, ale pozítří už ano. Jestli se tedy nebudu moje tělo válet někde v kanálu či v Německu a duše v pekle, v nebi nebo na půl cesty (to všechno v případě, že by letadlo neudrželo rovnováhu), budu pozítří touhle dobou v opravdovém doma. Těším se. Na druhou stranu… Jsem tady, v malém UK městě, sama svým pánem. Vstávám, kdy chci, dělám, co chci, myslím, na co chci, do knihovny chodím, kdy chci, plavu, kdy chci a komunikuju, s kým chci. Ještě chvíli by mě asi bavilo žít takovým jemně sobeckým životem, ale… Praha má sice víc povinností, ale taky lákadel. A na lákadla já slyším ze všeho nejvíc. V kombinaci s lákadlama jsou i povinnosti a stereotypy někdy docela milé.
Co tedy ještě do toho úterka z b ý v á?
Zhruba 26 hodin. Něco zabalit, něco vyhodit. Napsat pár slov/vět/stran – to asi ne – diplomky. Vyluxovat. Uvařit rovnítko k tomuhle úkáčkovýmu pobytu – polévky pórkovou a brokolicovou. Slíbila jsem je spolustudující Tereze, která zůstává o pár týdnů déle a píše dále svých sedm stránek diplomky denně. Jestli jí to takhle půjde dál, napíše jich tady ještě 176. Polévkové vaření proběhne přes den. Večer se peče losos (ten vyměněný) s bramborama a posledním rajčátkem. Zve se na něj místní Gemma. Je třeba též se kouknout znova na zápisky z The Home. To je totiž legrace, poslední esej mě čeká na stole ve školní tělocvičně pět hodin před odletem letadla. Stroje, ke kterému se ale ještě musí jet 20 minut autobusem. A k tadydlectomu asutobusu dalším autobusem. A oba jezdí jen dvakrát do hodiny.
Ale já mám plán. Eseje z The Home si stůj co stůj musím rozvrhnout tak, abych je obě stihla do 14:45. Žádný ______ (sprosté slovo) s tím. Kdo ví proč, ale čtvrt hodiny před vypršením limitu – a tedy před tím odporným klaksonem jak z parníku – se totiž z tělocvičny nesmí odcházet. Já to ale stihnout musím, jinak bych nestihla doběhnout do pseusodomů pro zavazadla a už by se to se mnou táhlo. Autobus v 15:36 do centra fuč, autobus v 15:55 na letisko taky fuč. Samý fuč.
A potom? Potom bych pozítří touhle dobou nebyla DOMA. Fuč.
I haven´t been thinking about PLAN B yet.