že teď tomu nevěřim už ani já. Ale přesto se slzama zacpanejma vší silou uvnitř sedím v kuchyni a vykládám uplakanýmu uzlíčku, že jsme si tu kontrolu přeci vydupali, co že bychom chtěli po třech měsících, když jiní se léčí rok, a že mírný zlepšení je přeci taky zlepšení. Lžu sama sobě, abych se ještě vůbec měla o co opřít, z čeho brát a vracet to zpátky do kuchyně, zasranej začarovanej kruh. Je to něco mezi apatií, zoufalstvím a zábleskama naděje, vlastně už jsem si do jistý míry zvykla přijímat špatný zprávy na prvním místě. Docela by mě zajímalo, jak dlouho může člověk doufat, než mu dojde, že je to už úplně zbytečný. Kde je čára mezi nadějí a časem na smíření?
Včerejší koncert se Sopotama na Prádle byl ve stínu zpráv z Homolky (sakra, přeci lepších než horších, ne?), ale nakonec jsem si to hrozně hezky užila i proto, že jsem je nakonec přemluvila, aby přišli. Kluci byli jako vždy neuvěřitelně milí a nám se zpívalo hezky. V porovnání s tím trystním čtvrtkem v Roxy s Kostičkama úplná nádhera, no a taky bezvadnej zvuk, hehe.
Dneska jsem si převrátila jeden pokoj naruby, uvidíme, jak správný to byl krok. Klauzury na UMPRUM jsou zajímavý jako každej rok, ovšem máloco výrazně vybočuje. Jako vždycky je bezvadná grafika + ilustrace a odívání, jako vždycky nerozumím zadání architektury I a jako vždycky se víc těším než nakonec potěším v atelieru písma a knižní úpravy. Babákova designová sekce měla vymyslet komplet hudební produkt, muzikanta, písničku, nahrát to, udělat booklet, promo, klip atd., klobouk dolů tedy, ačkoliv zdá se mi, že pan Babák své koně lehce přecenil.
Malá Miss Sunshine je dobrá sonda, rozesraná rodina odjíždí na cestu, která znamená cíl. Hořkosladká hodina a půl, dobrá trefa.
"Jeden sezamovej s lososem!"
"Coooo?"
"Jeden sezamovej s lososem!"
"S číííím?"
"S lososem!"
vřískají na sebe dvě prodavačky ve Světozoru v cukrárně a my ve frontě na punčák se smějem.
Ale v Alibi se už nesměju, přes Janis Joplin se snažím soustředit na americký studie o vlivu mediovanýho násilí na agresivitu dětí, jenomže mi to zas tak úplně nejde. Červený mě uspává, do toho Pejzi popisuje včerejší historku s hermelínem z Barbaru: "A vypadám snad na to, že bych ho teď, v půl třetí ráno, šla lovit ze sklenice?"
Dávám si jeden hermelín, protože na to vypadám, ale nechutná mi. Jako ostatně tradičně v týhle kavárně. Sice dobře hrajou, ale naložit hermelín, to teda neuměj.
Doma mě čekají další stohy šikany, ach, co jsem si to vymyslela.
Těším se na zítra na pana Basse.