ech ech, ale já jsem nejela do jižních Beskyd!
Hutnik měl půl hodiny zpoždění. Vítkovický nádraží je jako z nějakýho industriálního filmu, když z něj vylezeš, stojíš na obrovským betonovým prostoru mezi sídlištěm a tramkolejema. Pejzi pro mě přijela autem, a už míříme do jejího bytu na Fifejdách. Odložit batoh, šup šup, a nastupujeme do trolejbusu. Jedeme dvě zastávky. Ostrava překvapuje, hezkej park, sympa pěší zóna, malebný náměstí. Je půl desáté, ale nikde nikdo. Ani v KFC. V Tančírně jsme hnedle. Hned u vchodu potkáváme Bálika s nástrojema a aparátem, jak volá do výtahu Kubu, jestli už jede. Nahoře Juraj s čepičkou, všichni se smějou a to je dobře. Koncert se nakonec sice přiliš nepovedl, hroznej zvuk a vůbec tak trochu mimo formu, ale večer to byl vynikající, spousta povídání a usmívání se. Do hotelu nejedu a dělám dobře.
Do Stodolní, poprvé v životě, dorážím za Pejzi někdy v půl třetí ráno. Tak trochu bizarní podívaná. Liduprázdná Ostrava, všcihni tančí a pijou na Stodolní. Utahaná jako kotě, jeden gin s tonikem a jdeme domů.
Ráno nás čeká výlet do Beskyd. Těším se. Jede s námi i Pejzin spolubydlící Honza. Autem, potom lanovkou na Pustevny, polívka a koláč, krásná cesta k Radegastu a potom nahoru na Radhošť.
V kostele zpívá gospelovej soubor z Orlové. Legrační angličtina, takova kratka-ostravska. Před kostelem se zrovna chystá outdoor svatba. Nevěsta má hezký modrý kostkovaný šaty od Hudyho a stejně modrý sandály, ženich je v černém. Zůstáváme na "obřad", tleskáme, jsme dojatí a rádi bychom koláček, ale neodvážíme se. Sníme tedy vlastní frgál. Sestupujeme dolů do údolí, trvá to skoro hodinu. Hážeme Honzu na vlak a pokračujeme do Rožnova do skanzenu. Chce se mi hrozně spát, celý je to jako by v mlze, ale za chvíli se nahazuju a procházku po skanzenu si stopro užívám.
Hodně zajímavý budovy a všechny ty věci, do toho hraje dechovka. Všechno přebíjí nádhernej podzim. Večer si dáme těstoviny s pestem a vyrážíme do Stodolní za Pejzinejma kamarádama ze všech možných zemí. Vydržíme ale jen na jedno pití a šupky dupky spát, je to po dvou náročných dnech velmi příjemné. Ráno přichází na řadu Ostrava.
Radnice je kvůli hasičům zavřená, ale to nevadí, z Pelikána je také pěkný výhled. Zavřená je i galerie moderního umění, kdo by to byl řekl? Město je ale i takhle v podzimním sluníčku nečekaně pěkný, minimálně některý jeho části.
Vyrážíme do Vítkovic, do dělnický čtvrti.
Dejavu, duch studií v Anglii, tovární domky se vrací a já myslím na podzim v Leicestershiru v roce 2005. Je to smutně nádherná čtvrť, tyhle Vítovice, procházíme ji skrznaskrz a nemůžem se jí nabažit. Ale už je čas, z hlavního nádraží vyráží za vhíli rychlík do Prahy. Spánek střídá Filter a Shakespearovy tragédie, které načítám na včerejší Shakespyré na Lodi Tajemství. Na představení jsme vyrazily s Madlou. Ani jedna v náladě na divadlo, přesto jsem si to docela užily. Skvělý prostory (pro mě poprvé) a atmosféra. Představení, který do Prahy přivezla brněnská Husana Provascu, se řadí mezi oddechovky, žádná předchozí znalost mistra divadla nebyla třeba. Přesto – ponořit se do knihy a louskat zvláštní slovosled a netradiční spojení byl milej a potřebnej bonus. Za hodinu a půl už jsme dobíhaly dvanáctku a vezly se na Malostranskou, dvacítkou na Dejvickou a jedničkou pak domů do Vokovic. Cestou z Dejvické do Vokovic ponořená do Ofélie, co se učí plavat, to je další oddechovka, ale nesmírně vtipná a zábavná. Není špatný vést oddechovej život. Číst oddechový knížky, péct štrůdl, žehlit a přesazovat kytky.
Jé, Hanko, ty Vítkovice jsou úžasný! Můj tatínek tam leta jezdil do nějaký elektrárny z Prahy, něco se tam stavělo a on na to dohlížel. Tak to mám spojený s dětstvím, jak jsem ho provázela na vlak. A nikdy mi neřek, že tam jsou takové architektonické skvosty, to asi proto, že to byla součást jeho života, žádná historie:-) Musím někdy taky do Ostravy.
Nojo, Vítkovice pro mě byly taky obrovský překvapení!