V tomhletom jsem stará škola.
Hudbu mám v počítači jenom proto, že trychtýřem se do ipodu zatím nacpat nedá. Doma si ale většinou pouštím cédéčka z věžičky, již jsem od rodičů dostala v roce 1998. V den, kdy jsem byla profesorem Klikou, fyzikářem, ohodnocena už druhou pětkou v daném školním roce. (Na svou obhajobu – neučí se a ještě dostane věž – musím dodat, že díky mohutnému jarnímu finiši jsem nakonec doběhla s dvojkou na vysvědčení).
Ale zpátky k muzice. Mám pořád ráda cédéčka. Ráda si je kupuju, občas přepaluju, co kecáš, Hando, poslední rok přetahuješ empétrojky a desky přepaluješ daleko častějš než kupuješ, nojo, to je pravda.
Dřív tomu ale tak nebylo. Třeba EBTG jsem si nepřepálila ani jednou (nebylo vlastně ani od koho), Waitse mám taky přepálený jen dva nebo tři. Je to tak, že opravdový oblíbence si pořád kupuju. Líbí se mi barevný obaly, dneska se hodně muzikantů snaží pojmout je aspoň trošku netradičně, ráda si pročítám povídání v bookletu. Nejvíc se mi líbí věnování a poděkování, to je skoro jako při promoční řeči. U přepálených desek obaly ráda kreslím a popisuju, pro sebe i pro kamarády. A pak si to taky všechno ráda pouštím v autě.
Ale od té doby, co světu vládne vypalovačka, musím čas od času udělat revize uloženého. To pak vytahám všechny nahrávky na postel a znovu si je řadím podle interpretů/česko-cizí provenience/stylu. Kontroluju, jestli je v krabičkách a fóliích příslušný disk (pokaždý tak jeden dva chybí), divím se – a tohle jsem dostala/sehnala kdy a od koho? Jindy si při průzkumu hudebních zásob vzpomenu, s kým jsem se v té době víc přátelila, co mě bavilo. Cédéčka jako otisk doby. A co teprve kazety. Ve stojánku stála zaprášená celá moje puberta.
Dneska ale musely vzpomínky a emoce stranou. Polička neni nafukovací, takže vyřadíš každou desku nebo kazetu, na kterou jsi za poslední rok – dobře, dva – nepomyslela. Kazety do tašky, cédéčka do krabice. Kam s nimi, to ještě nevím. Asi pod postel. Nebo do sklepa. Nebo do jiné krabice. Nebo věnovat? Kdybyste někdo chtěl Polemic nebo Tichou dohodu nebo Presidents of the USA na kazetě, Narvan na cédéčku nebo kuře na smetaně, ozvěte se.
I dnes jsem tedy vytahala celou svou trilobití sbírku na postel. Cédečka sjížděla jedno přes druhé, kazety vytvořily komíny ako dny. Najednou jsem, ostatně jako pokaždé při revizi, nevěděla, co s tím. A kde začít. Vypadalo to asi takhle.
Stála jsem nad tím dobrou čtvrthodinu, pak jsem to vyfotila a když jsem se chtěla jít napít, Čapkova postava mi s nožem v ruce pohrozila: "Jestli to hned neuklidíš, NĚCO uvidíš."
Najednou to šlo.
Nejdřív jsem vytřídila kazety, potom cédéčka. Bylo toho míň, než jsem si mysela. Na druhou stranu, u některých kazet jsem si ani trochu nebyla jistá. Tak třeba ten Malestrom. Tehdá se mi tolik líbil.
Zbylé kazety jsem srovnala podle folkového klíče Redl Plíhal Kalandra s přechodem do bigbítu Vltava PVO Garáž Hudba Praha UJD, do cizího bigbítu Iggy Bowie Beatles Stones U2 Sting, pak do dlouhá řada R.E.M., nakonec oblíbený solo kazety, který bych si ráda zas někdy poslechla, G.Love, Harvey, Stina. Nejjrychleji ze všech se vyrovnala řada latin a jazzu. Cédéčka se seřadila v pořadí nahoře jazz, na stojáka veškerá česká hudba, v dřevěných stojáncích originální sety oblíbenců, vpravo vedle přehrávače Beatles Stones a Doors, dole zbylí, většinou vypálení interpreti.
Vypadá to takhle. 
Tak, a teď už zas vím.