Je to tak.
Je to věčná rešerše, strouhání tužek, denní práce a noční vycházky do slepých ramen. Předevčírem mě prostřelily narozeniny a nemám pocit, že by to s věkem bylo lepší. Zatvrzele cpu energii do věcí, který nemají cenu, plýtvám časem a kloužu se tam a zpátky po vyjetejch kolejích. Projíždím cizí příběhy, místo abych se soustředila na ten svůj. Málo se vídám s těma, se kterejema bych se vidět chtěla, a když už je vidím, nemluvim o věcech, který jsou důležitý.
A pak se zničeho nic stane, že na koncertě, na kterým mi záleží jako na maturitě, sedí u vedlejšího stolu milej, ale úplně cizí člověk. V noci jsme už známí, ráno kamarádi a za měsíc blízcí. Že věci nevycházejí podle toho, jak bych si přála, na to už jsem si zvykla. Ale tady je happyend jinde, totiž že n a j e d n o u a z n i č e h o n i c vím, že uměle pěstovaná emoce, o který si člověk myslí, že je aktuálně nepřekonatelná, je v reálným životě – v tom z kyslíku a dusíku, nikoliv z jedniček a nul – překonatelná úplně jednoduše. Stačí lusknout. Usmát se. Cejtit ten humor. Humor, debile. Nemuset nic moc vysvětlovat. Voilá, jde to! A je to samozřejmě daleko milejší (a nebojme se to říct: úlevné), sedět na schodech a normálně si povídat, poznávat se za živého pochodu.
Poslala mi Zuzka vtip:
Přijde pán do hospody v Olomouci a ptá se: „Máte kolo?“
„Ne, kolo fakt nemáme.“
„Tak si dám fanto.“
Tím chci říct, že se mám někdy i fakt dobře. Pořád běhám, tisíc letos padlo o měsíc dřív než loni. S babickými jsme opejkali buřty v Senohrabech na závěrečném závodě sezony. Slyšela jsem b e z v a, i když krátký, koncert Craft Spells, vypadají jako indiáni, co si odskočili surfovat a zároveň do komparzu k filmu Občanský průkaz. Hráli dobře a vlastně mě to celý bavilo víc než v říjnu krátce, ale intenzivně milovaný Blackbird Blackbird. Viděla jsem několik hezkých výstav, jednoho průměrnýho Fučíka ve Studiu Hrdinů a jednu docela dobrou vostopětku v krásným novým prostoru Jatka 78. Povedly se mi dva rozhovory: s Mňágou a Michalem Pavlíčkem. Poznala jsem Cafe Raskolnikow v Drážďanech a poprvé doma uvařila svařák. Zřítila se mi ma domácím bazaru knihovna a nikomu se nic jako zázrakem nestalo ani se nic nerozbilo. Konečně jsem se odhodlala nechat si nainstalovat stálý rovnátka. Na Vánoce sice trochu utíkám do Luxu, ale vím o tom a zkusím o tom konečně normálně mluvit.
Je to důležitý, je to důležitý. Mluvic o věcech, co jsou důležitý (#insight). A nezasírat si karmu záští, i když je třeba jenom „z legrace“, aby se nám to v hlavě profiltrovalo.
Chtěla bych zase začít kresli. Víc-zas-číst. A dotáhnout všechny ty písničky, co se mi od minulýho léta udělaly, líbil by se mi takový krok novým směrem. Zkusit si konečně za něčím stoprocentně stát. Slevit z nesmyslnejch nároků a nestydět se, protože na to jsme už MOC STARÝ. Da-jí li temný síly, třeba to do konce roku vyjde.