Jsou písničky,

o kterých vůbec netuším, jak znějí. Nikdy jsem je neslyšela v rádiu, neměla je na desce, kazetě ani cédéčku, nezpívala si je na koncertě s davem, protože na takovým koncertě, kdy by se to hodilo, jsem nikdy nebyla. Jsou to většinou písničky táborový, letní.
Tak na ty jsem si vzpomněla dneska večer. Vracela jsem se ze Smíchova, podél Evropský lehce nabarvený javory, vlahej vzduch, kdyby bylo o deset stupňů víc, je ideální babí léto.

Když babí léto přichází,
svou tvář mi odvrací
jedna z mých posledních lásek,
čas náhle karty otočí,
bicí srdce úročí
skryté city na požár.

Až ze sna vyjde ze rtů vzdech
a deštěm prorezaví plech
u závor poblíž nádraží.
Pošlu telegram bez adresy,
i když nevím, kdepak jsi,
tak ti píšu veršů pár.

Setři si szly z očí
dá-li bůh se cesty potkají
Vezme náš život kočí
nitě a vlákna ty se protkají
do sítí
kam z nich nachytáme prach
co nám ze souhvězdí Vah
napadá.

Až oheň zvolna dohoří
uletí za pohoří
v noci tiše další čáp
Tiše rozezní se varhany
co roztříští i balvany
mých smutků napořád.

Kdybych tenhle Kamelot neměla spojenej s tak hezkým místem a lidma, který mám ráda, skoro bych se před sebou styděla. Že se mi tahle písnička pokaždý už bůhvíkoliklet po sobě zaručeně jako první vloudí pod prsty, když hraju doma, v létě dětem i kamarádům. Že si ji často broukám, že ji pokaždý chci slyšet u ohně. Že je to stálice. Everegreen. Můj hit. Numero Uno ve folkhitparádě. Pět nejlepších písniček o lásce a zároveň tak trošku song do sekce Písně, kterým nerozumíme. Ale to vůbec neva.

Hmmm, když babí léto přichází.

No dobře, ještě by tu byl Rituál.

Ale to je to samý
ve žlutý, zelený a oranžovočervený.

V posledním Reflexu

je zajímavej článek o výtvarníkovi Marcelu Duchampovi. Jeden z jeho citátů: Rád bych velmi jednoduše řekl, že umění může být dobré, špatné nebo indiferentní, ale my mu musíme říkat umění, ať už s jakýmkoliv přívlastkem. Špatné umění je pořád umění, stejně jako špatný pocit vždycky zůstane pocitem.

Hm.

Už dlouho přemýšlím, vždycky když čtu stesky mladých umělců, že umění se dnes tedy rozhodně nekupuje, co vlastně to umění podle nich je. A jestli se náhodou slova umění a špatné nevylučují, stejně tak jestli tihle výtvarníci mají vlastně co nabídnout. Protože není podle mě všechno umění, co se vystaví.

Slovo umění je od slova umět, ale také rozumět. Ovšem umět co? Techniku malby/kresby/sochařství? Umět se prezentovat a prodat? Umět vymyslet nový styl, překopat zajeté estetické standardy, donutit lidi zamyslet se? Jen aby tomu ale rozuměli. Umět se líbit, tedy trefit se do vkusu? Umět být vtipný?

Nevím, není pravděpodobně objektivního měřítka. Asi všechno dohromady. Právě proto se kupujou, kupovaly a budou kupovat spíš věci, který v tomhle smyslu člověka nějak vnitřně posouvají.

Pro mě jako potenciálního kupce – anebo prostě jen pro aktivního návštěvníka galerie – je určitě důležitá divácká zkušenost, schopnost srovnat s už dřív viděným. Roli hraje ale určitě i vzdělání, společnost, ve který člověk žije, blízký i vzdálený vlivy, emoce, zážitky. Čím víc, tím líp. Nikdy bych si nemyslela, že výkaly před Národní galerií jsou umění, stejně tak mi jako umění nepřijdou ani videoinstalace Barbory Klímové, která za ně dostala cenu Jindřicha Chalupeckého. Zdá se mi, že šlo o myšlenkovou kopii něčeho, co mělo přesah/smysl/vtip/šmrnc v 60. letech, ale ne teď, kdy se každý může natočit a pověsit na internet a nikdo si ho za to nebude všímat.

Vnímám umění jako nůši, ve který je možný najít různý stupně kvality, ale jen od nuly doprava. Jako něco, co třeba nemusí být úplně přelomový, ale co posouvá člověka/společnost/emoce/mozek aspoň o kousek dál.

Ježčí sezóna začala

V úterý v 00:20 to začalo. Ježčí sezóna je tady a s ní i podzim. Předloni jsem jednomu ježkovi u Evropský sáhla na bodlinu, abych zjistila, jestli si mám pořídit ježčí houni na dlouhé cesty za volantem. Nepořídím si nic, píchá víc, než jsem myslela.Teď mě napadlo, snad tohodle nebožáka ostatní ježci mezi sebe znovu přijali, když na něj sahá kdejaká holka z Vokovic (nebo taky jenom já, ale to se moc neví).

Zatímco ježčí sezóna je vždycky spíš milá, sezóna malých mušek je odporná. Jak se vůbec takový miniorganismy můžou tak mazaně pohybovat? Jsou všude, v kytkách, u koše, na hroznovým víně v tunisský misce a hlavně na zrcadle! Jenomže jak je plácat, když pak na tom zrcadle zůstanou otisky? Že by radši žádný násilí? Masovostí za rekordy? Ehm, ať už vás tady nevidim!

Jeden by si myslel, že když už jsou tu ježci a mušky, není místa pro komáry. Ale kdeže! Jeden (dost možná, že vyjímka/výjimka – Adámku, prosím tě, až se vrátíš z Holky s Harfou, řekneš mi, jak je to správně? potvrzuje pravidlo) dnes pěkně znepříjemňoval spaní. Jak jen může tušit, kde je postel? říkala jsem si, když jsem nad sebou postoosmýnazdařbůh mávala rukou.

Škoda, že jsem si při přírodopisu vždycky spíš četla.

 

Kozí sýr,

óda na kozí sýr, kozí sýr mladý, kozí sýr měkký, s medem, s bagetkou na pánvičce, s červeným, s bílým, kozí sýr na kila, s kozím sýrem životem, kozí sýr doma i s Adbarem v Bokovce. V Bokovce poprvé, ale ne naposled, líbí se mi, je to starofrancouzský look a až bude venku sněžit a že už to nebude dlouho trvat, navátý vločky vytvoří u vchodu půlkruh, jako by se tam někdo chystal hrát petanque.

V Huti jsme u Slípků poslouchali na DVD koncert Prokopa k "60"., naprosto dokonalý, ještě lepší než tehdá live, a to už tehdá live to bylo super. Zdálo se, že všechno bude v pořádku, ráno houby a klidný odjezd, jenomže to by nesměly být litry vína a šampusu na stole, fuj fuj fuj, už to nikdy nechci znova zažít, nezamhouřit oka v noci a čekat, kde co spadne.