Boat Behind.

jsem se na vodě cvakla (nebo udělala?). Pod Rožmberkem, na tom jistě nejjednodušším sjezdu, co jich na Vltavě je. Fííí a už to bylo. Pozitivní ovšem je, že barely to ustály a my taky, nic se nikomu nestalo. Stáli jsme s Vladanem na břehu na kamenech, loď po okraj plná vody, koukali jsme na sebe a přišli si jako postavičky z nějakýho kreslenýho seriálu, na kterej si všichni kolem honem přepli. Nakonec aspoň jsou nějaký vzpomínky. Jenom škoda toho Revolver Revue utopenýho trika. Prý na dotrhání… ale kdo by neznal citová pouta.

S Vladanem na lodi to byly převtipný a přezábavný tři dny, který jinak propršely až do Krumlova. V Krumově lusk – a začalo svítit sluníčku. Ale to už si pan Čap-ek odvážel svých osm loďěk, 16 barelů, vestiček a vesel do Budějek a my poslušeně capkali k tradičním Dwoum Maryím. Jenomže tam už skoro nikdo neměl v bříšku místo, to bychom se totiž celý ty tři dny nesměli porád jen cpát. Škoda, že nám ani nezbylo víc času, hrozně ráda bych se po tom krásným městě prošla jako loni. Letos jsme jen pobíhali od čerta k ďáblu, abychom stihli autobus. Taková bojovka, jako bývaly Mikulášský závody před patnácti lety. Cesta domů byla vodácká, nacpanej autobus a psí kusy na zadním sedadle, pomalý usínání s ipodem a spousta malebnejch jihočeskejch vesniček za oknem.

Teď už jen zítřek s chemo a focením do Tomášova cyklu a už se těším na sever. Bude pršet, ale čert (nebo ďábel?) to vem.

znějí, jako by si David Byrne sundal z hlavy igelitku, anebo do ní aspoň udělal malý otvor pro lepší dýchání. Nechávám se unášet na vlnách atmosféry melodií a slov unylomelancholických chlápků z Texasu.

Ta nová kavárna ve Skleňáku neni kavárna, ale bar a sushiárna, na víno se tam chodit asi nehodí. A tak jsme se s Ditou raději sešly v Kabinetu. Zase jsme to všechno důkladně probraly, oprášily, zanalyzovaly. Jak se probouzí starý pocity a přesvědčení a jak je dobrý naslouchat vnitřku. Vlahé večery na šestce trvají, doufám, že moc nezmoknou.

Ať se jim na tom maďarským festiválku pro 400 lidí dobře daří
První smajl je vždycky těžkej!

-konečně nalezena
-odnesena
-vyjmuta z krabičky
-poslechnuta
-poslechnuta znova
-nacpaná do ipoda
-uložena zpět do krabičky
-připravena představit se dalším

Náhody existují, stejně jako existuje být v pravý čas na pravém místě. Thanx to Pumpa a námořník Michal.
Ach!!!

se mi do diářku přes růžově označenou práci skoro ani nevešla dvě oblíbená slova Madla Party, která značí, že v Suchdole se bude sedět pod konzolou na zahrádce, mlsat něco dobrýho a povídat do noci. Přišla jsem pozdě, ale nějaký sýr na rakletování – prvně v životě jsem rakletovala – ještě zbyl. Neskutečná dobrota spolu s masem a bramborama a zeleninou a žampiónama. Přivítali jsme Petru, která se z Washingtonu vrátila porodit holčičku Johanku. Bude to sestra Honzíka. Jan a Johana, to je dobrá kombinace. Petra vytvořila dvojici s Makulou, který se v lednu narodí Karolína nebo Ondřej nebo Klára nebo cojávim. Vzpomněla jsem si na Magdiný slova, že se máme připravit na mateřský řeči. Normálně mi nevadí, ba naopak, jen teď se mi fáááákt nechtělo. náladu jsem asi nechala někde v práci pod klávesnicí nebo na točně stosedmdesátčtyřky. Anebo mi ji vzali ssebou na venkov, to spíš. Byl nádherně vlahej večer,a tak jsem se v noci ještě prošla po Kulaťáku.

V pátek ten růžovej pracovní běs pokračoval. Usnula jsem už v autě s Viktorem na cestě do kavárny v Jílovém, oči se klížily i ve dvacce. Na Veleslavíně si vysával auto Petr s Terezkou, na zmrzku jsem chuť neměla, na něco slanýho jo. Tak jsem dostala krabičku slanejch tyčinek, který teď odpočívaj ve skříni. Večer jsem vyrazila do Ztrát na dánský kurz od Terezy, bylo to docela dobrý a podnětný. Vlahé večery pokračují a nálada je porád na venkově.

Na sobotu jsem přislíbila taxislužbu do Kerska, kde tata zahajoval výstavu paní Lesařové. Po letech jsem se viděla s Janou, která má anglickýho manžela a malýho Nicolase a Amálku v břiše. Seděli jsme na terase, povídali si, popíjeli a nakonec přijela i Dita s Ivem, to bylo príma. Večer jsem si sbalila baťůžek s compem a šla do Alibi psát, dva články hotový, plním plán na 100 %. Stavila se Pejzi, která šla s Korejcema na Kajetánku. Ten večer hráli p ř í š e r n ě, jakýsi rádio asi.

V neděli dopoledne opět psaní. Odpoledne s babičkou koukám na formule a nechám si vysvětlovat ten Alonzův manévr. Trochu snad při tom zapomene na zoufalou existenci. Nejhezčí zážitek byla výstava čtyř španělských malířů v Husovce, přecházela jsem od jednoho plátna k druhýmu a zpátky, nemohla jsem se od toho odtrhnout, Hopper, nová věcnost a talent, barvy, imaginace a myšlenky dohromady, skvělá výstava. Nálada by se měla vrátit co nevidět z venkova.

zdá se mi. Prý o tom ještě dnes budeme mluvit. Pravda ale je, že nám to tam občas pěkně padalo, bylo to fajn, zajít zas po týdnech na Cibulku a pinkat míčem a smát se u toho, vždyť jde hlavně o ty lidi, žejo. Hermelín sice naložili ráno, ale byl s k v ě l e j, prostě Sedlčany, seděli jsme na terásce, koukali na prvorepublikový vily a Madla s Klukama povídala o filmu a snažili se přijít na to, kdo byl z těch starších héreček klasa kus. S tím jsem jim nepomohla, protože žádbý hérečky moc neznám, ale Petr se zajíkal a Bláža s ním, když si vzpomněli na něco, co já sem neviděla ani z osmnáctky, ale ono je fajn chvíli mlčet, obzvlášť když je člověk tak upovídanej jako já, no ano, kvantita drtí kvalitu, a tak jsem měla pocit, že to byl hezky vyváženej večer a tak.

Sedím v práci, kolem mě halda práce, ale nějak nemám síly z tím pohnout. A to jsem byla ráno na parádní masáži, škoda, že to nevydrží dýl.

A hele, on už je srpen. Docela se začínám těšit na ten dánskošvédský výlet.