Druhá sezóna
Ta druhá sezóna je tu, když
– musím začít přitápět v autě
– si peřinu tahám k bradě i pod zavřeným oknem
– v práci ráno místo vody do kalíšku čepuju čaj do hrnku
– prší a tma je dřív, než stačím po práci vyběhnout do lesa
Ta druhá sezóna je tu. Probíhá výměna stráží/sukní ve skříni, do botníku se místo barevnejch balerín /BB/ stěhujou barevný conversky /BC/, vymýšlím, jakej odznáček na jakou bundu, reviduju, jestli mě ještě baví červený punčocháče, a z krabice pod stropem vytahuju šátky/šály. Stejně budu nosit zas jenom tu černou.
Jeden z posledních letošních teplých víkendů byl ten minulej. Moc hezkej. Sobota: Po nákupech s Vlaštovkou, zakončeno na Smetanově nábřeží, který bylo prvně zavřený pro auta. Potkaly jsme spoustu kamarádů, povídali si, jedli dobrý cupcakes a dýňovou polívku a měli se dobře. (Cyril, můj kamarád, vyrábí cider. Koupila jsem si od něj šípkovou – šťávu jako vzpomínku na moji milou mámu, která mi jako malý holce každý zimní ráno přelívala horkej šípkovej čaj z jednoho hrnku do druhýho, abych si před odchodem do školky nespálila jazyk.) 
Neděle: Se Silvou, Kubou a Olinkou, která se plnou parou chystala ne včerejší hezkej křest v Akropoli, jsme se vydali vlakem krásnou tratí do Ústí nad Labem na půlmaraton. Nad Vysokým Ostrým vařil Krakonoš mlhu a okýnka našeho vozu bičovaly kapky, ale závod nakonec proběhl městem bez deště a krátký triko a kalhoty se vyplatily. Čas parádní (po pražský desítce 0:52:53 další osobáček 1:58:05), zážitek parádní, všechno dobrý, až na bolavý koleno. Ale ani to už nebolí. Večer rovnou na festival do Stromovky. Kieslowski byli krásní, Kittchen údernej, Bonus měl smutnej set a ještě smutnější projekce.
Ale: už od ledna mám pocit, že tenhle rok by mohl skončit docela hezky.
(…)
First time caller, long time listener
Vypěstovala jsem si solidní závislost na nové desce White Lies Big TV, je to takový popíček s odkazem na doby, kdy všichni kluci s hlubokým hlasem a s kapelama s datem narození po roce 2005 poslouchali Joy Division a New Order.
She said I was a first time caller
But a long time listener
Tohle je pro mě písnička letošního léta
ďábel je v detailu, tady ho vidím/slyším v tý drobný pauze v čase 2:24.
17. listopadu budu poskakovat v Lucerna Music Baru.
Od půlnoci do dvou
Tenhle post se skloňuje podle vzoru the best things come from nowhere.
Už několik dní marně dumám, jak nejlíp (a jestli vůbec) zaznamenat to, co se mi poslední měsíc děje. Na konci července jsem si tak trochu stěžovala na hluchý a němý odobí bez inspirace. Ale stačilo chvíli netahat za nitky, nic si nemyslet, o nic nestát a přišlo pár vzkazů a všechno se otočilo.
Jasně. Stejně to nakonec dopadne tak, že ze srpna 2013 mi kromě fotek z bezva výletu do Budapešti/Szigetu a taky na Sněžku zbydou jenom ty tři písničky, účet na soundcloudu, nejlepší kamarád magic music box a nový čísla v mobilu, ale: je třeba připočítat ještě ten ohromnej a intenzivní proud inspirací a radosti z vymýšlení, z toho, že nápady ke mně najednou přicházely tak, jako by celej život číhaly tadyhle za rohem. Z toho, že i léto v Praze může bejt vlasně docela skvělý.
Lesní běhání. Hodně různejch (hehe) filmů. Hrad. Náplavky. Kuráž od Báry. Šílená už-to-nikdy-neudělám zkušenost s kartářkou ve Strašnicích, vyvážená nemáš-co-ztratit vzkazem. Následovalo nic a pak několik nejvtipnějších mikrokonverzací letošní sezóny. Narychlo se v noci sejít a chodit tam a zpátky po tichejch ulicích a sedm kilometrů mluvit a poslouchat, takový věci v mým světě ještě existujou?
Pak se vrátit zpátky ke starým zlozvykům a nesnesitelnostem (který jen na chvilku provětralo offline houbaření/borůvky/whist v Huti). Jenomže co je to víkend oproti pěti pracovním dnům, vždyť 2:5 je poměr, kterej ani nejde pokrátit! I v tom nepříznivým zlomku ale zkusím zase na chvíli netahat za nitky, nic si nemyslet a o nic nestát; ostatně srpnový skóre je na mě už tak nečekaně vysoký, že žádný další body se mi teď do hlavy nevlezou. Teď je zase třeba upouštět.
Jako pokaždý, když si postavím něco, co má vratký základy.
Ahoj
Někdy mám pocit, že bych hory potřebovala dostávat intravenózně. A tak i když se v noci ženili všichni čerti i jejich nadřízení, vyrazila jsem za VBMP na otočku do Jizerek. Cesta rychle ubíhala, nebe se vyjasňovalo a než bys řekl karl nese asi čaj, už jsem od bytovek v Jodole uháněla směr Kristiánov. Potkali jsme se nahoře u přehrady a společně obkroužili krásnej vejlet. Na Nový Louce jsme chvíli nadávali na tloušťku úměrnou ignoranci (a místo ovocnejch knedlíků uvnitř si dali venku klobásu, která se na první pohled jevila sympatičtěji, než co pak nadělala v břiše). Je tak hezký, že hory v létě vypadají úplně jinak než hory v zimě.
Cestou do Prahy pak úřadovala průtrž mračen, zhruba taková, jaká se stahuje teď, a z Mladý Boleslavi jsem až do Prahy jela po dálnici čtyřicet kilometrů v hodině. Klobása mi taky nedala nic zadarmo.
