Boat Behind.

(Částo bejvám hrozně popisná, wiky po ruce
Jenže víc než fakta mě vždycky lákaly emoce
Jistě už se necejtím ani ve svý wordpressový šabloně
Něco do ní napíšu a z druhý strany přijde ne
Prý tě to zajímá tam, kde začínají chyby
Tak to bych se ti jednou možná mohla líbit.)

Věci plynou, a když už si člověk myslí, že může přepnout na autopilota a jen odškrtávat z kalendáře, objeví se zdviženej prst.

Předminulej pátek jsem chtěla jít rozdávat koláčky na svatbu kamarádů z nejmilejších B + V, jenomže brzy ráno telefon, že babička spadla a nemůže se zvednout. Babiččin malíček pravý ruky svíral se zbytkem dlaně úhel devadesát stupňů, něco takovýho jsem viděla naposledy v televizi při fotbale, když obránce útočníkovi prokopl koleno, až se protočilo na druhou stranu. Zbytek dne jsme strávili na chirurgii ve Střešovicích. Teď ten malíček svírá sádra a babičku bude ještě pár dní svírat prostředí rehabilitačního pokoje.

Na svatbu jsem procházkou přes Šárku  dorazila alespoň večer, dala si výbornej dort a poveselila se s ostatními. Zajímavost: B + V dostali darem hada. Pro tyhle situace máme v oddílový diskusi vyčlenění vínový tag písně, kterým nerozumíme, což se dá pro účely svatby přejmenovat na rubriku dárky, kterým nerozumíme.

Zatímco ostatní vyspávali svatbu, se Zdendou a Bětkou jsme ráno vyrazili na Kosáč. Srdcový eso, doba, kdy všechno bývalo výborný, tři nejkrásnější týdny v roce; v tom kraji se konstantně dojímám, to už pravděpodobně jiný nebude. Jen škoda, že z kamarádů-souputníků letos v tomhle termínu skoro nidko nedorazil. Když jsem v půl jedenáctý odpadla úplně uondaná od velkýho ohně a chtěla Líbu, Zuba a spol. poslouchat ze spacáku, přeřvala je omladina vedle z týpka. Druhý den přišlo kázeňské řízení. Ale dělejte si něco z páprdů, když je vám patnáct.

V Praze je teplo a večer se dá sedět doma na balkoně a radovat se z barev

anebo se dá taky sedět v oblíbenejch dejvickejch kavárnách

a povídat si o věcech. Od stolků před Café Calma, kdybyste tam někdy zabloudili, se kouká na náměstí, kovový koně a gejzíry vody. Jí se k tomu rozpečený kozí sýr na rukole, připíjí se karafou bílého a celkově se u toho člověk cítí výborně. V Alibi se pak popíjí jahodová limonáda a cítí se u toho neméně dobře.

Dobře jsem se cítila i ve vlaku na Colours of Ostrava, sice nefungovala klimatizace, ale zase se mi podařilo brzy usnout. Probudila jsem se až kousek před Ústím nad Orlicí, podle mě musím být na krajinu podél Bezpráví a všechny ty fantastický přilehlý meandry nějak naprogramovaná. Babičce jsem slíbila, že si brzy přečtu knížku, kterou mi dala. Jmenuje se Životy Evy L. a je to příběh ještě žijící paní z židovský rodiny, která prožila neuvěřitelný věci. Mezi Zábřehem a Ostravou jsem zchroustala skoro půlku.

V Zábřehu jsem se zase trochu dojala, protože jsem tam roky jezdila za babičkou a dědou. Děda prožil leccos z toho, co Eva L., babička teď leží s rukou v sádře. V Ostravě už však nebyl na dojímá čas, neb bylo třeba soustředit se na tramvaj a všechno, co se s mými prvními (!) a velmi impultivně zařízenými Colours pojilo. Sraz s Renatou, potkávání dalších kamarádů a večer krásný koncerty Asafa Avidana (pro mě číslo jedna letošní sezony) a Woodkida. K tomu všechny ty ocelářský kulisy, se už nedivím, že se tu kapelám tak líbí. ŽK tu sice letos nehráli, ale na tuhle písničku jsem si mezi vysokejma pecema několikrát vzpomněla.

Eště sme neležali v úžase na dne konca
nevideli ocel za horúca
ked sa do nej udrie ozaj
kladivami srdca

Vlak zpátky jel ve 3:51, trochu peklíčko, ale co, pani, dneska neni peklíčko.

Peklíčko byl totiž i dnešní běh dolů k Vltavě, od Baby to svítilo, jako kdyby se měla v Praze 6 podávat k večeři ugrilovaná Handa. Ve Šlechtovce jsem si koupila malinovku a zmrzlinu a v Dejvicích v japonským obchodě slaný mořský řasy, to je pochoutka, a balík skleněnejch nudlí.

Dnešek končí se statusem všechno v pořádku, ale zítra je zase třeba trpělivosti, přesnosti a rychlosti, odbavit naťuknutý auto v servisu, vyřešit spoustu práce a hlavně transfer rentgenů z jedný nemocnice do druhý. Na jednoho člověka byrokracie až nad petřínskou rozhlednu.

 

 

Minulý týden se to všechno asi tak třikrát otočilo. Jednodenní výlet na RfP s Lukášem byl jednoznačně spíš cesta než cíl; z Amandy Palmer jsme vydrželi jen kousek. Jako když vám po hlavě skáče rozdováděná cirkusová opička, dávkovaná energie z desky naživo nějak zvlčila. Set Borise Carloffa se mi naopak líbil moc, pokaždý mě překvapí, jak  atypicky, ale jistě zpívá. Bloc Party až na zvukový výpadky taky docela super.

Na 30 Seconds to Mars jsme zůstali venku (letos totiž organizátoři, prý kvůli bezpečnosti, postavili místo druhý stage velký polootevřený stan) a koukali na velkoplošnou obrazovku. Jako když sleduješ na Staromáku hokej, rozumíš. Tahle skupina je ale na rozdíl od Plekyho a spol. učebnicovej midkult; velký gesta, ještě větší a prázdnější slova a k tomu velký svaly. Vždycky, když něco takovýho vidím, vzpomenu si, jak je to s výrazně hezkejma klukama; většinou s nima bejvá dost nuda anebo jsou výrazně nesnesitelní. Alespoň jsme se ale dostali brzo domů a navíc jsme měli víc času na sdílení, hodně jsme si povídali a abych nezapomněla, cestou jsme na silnici potkali hořící auto. Hořelo si ale tak nějak v klidu a zdálo se, že nikomu se naštěstí nic moc nestalo. (Dým byl vidět už z dálky. Pořád jsem chtěla věřit, že někdo pálí podzimní listí, ale kdepak; paradise happens, zázraky však ne. Tedy alespoň v Královéhradeckém kraji ne.)

I v pátek se rozednilo, to už jsme však s Irenou ujížděly do Varů. Před Thermal jsme přišly v osm; slunce pálilo, město ale ještě vyspávalo včerejší večíky. Nikde nikdo, jen v bageterii si ožralej chlápek v uválený košili objednával další pivo. Když ho dostal, podivil se a s elegancí osoby s jazykem zamčeným na osm jamesonů, se prodavači snažil vysvětlit, že chtěl čaj. Můžu dosvědčit, že nechtěl.

Od Hanky jsem měla grátis bydlení plus lístky na všechno, co jsem si vybrala, a Jirka mě večer protáhl na Revival. Takhle se o mě naposledy pečovalo, když mi bylo sedm neděl. (Kdybyste narazili na filmy jménem Gloria, Adria Blues a Pole v Anglii, určitě jděte; hlavně poslední jmenovaný snímek, nakonec oceněný, je bizarní černobílá řezničina, něco mezi Monty Pythons, střílečkou v Dajngovi a surreálnou povídkou. V neděli jsem pak měla koupený lístky na pražskou Pěnu dní, ta mi tedy přišla navzdory kritikám výborná od začátku do konce, ale co chcete od holky, která strká lidem do ruky Srdcerváče dřív, než jim podá svojí ruku.)

Večírek u vody s divadelníkama od Ireninýho manžela a stranou všeho festivalovýho ryku byl výbornej, myslím, že tolik Becherovek (3) jsem nevypila nikdy v životě, a to ani ve zlatém fernetovém období (v roce 1999). Zase jsem si říkala, jak je bezva, že i v dospělém věku můžu narazit na skupinu lidí, jejichž humor a poetika jsou zcela kompatibilní. (To zní trochu jako z autoservisu, co.). Cestou do Thermalu ještě obhlídka okolních večírků; kdybych byla věřící, tak takhle si představuju hřích. Boschovo pojetí pekla to taky dobře vystihuje.

Snídani jsem si dala s Petrem a to bylo milý. Celý Vary byly milý, povedený a zábavný, díky za to; vlastně poprvé od roku 2000 jsem tu byla na noc, poprvé jsem nemusela pít jen vodu, protože jsem nemusela řídit, a navíc všechny ty lístky… tyjo, prostě super dva dny.

Druhý den v poledne už pádím podél řeky na chalupu, ó, jak mám tuhle cestu ráda. (Taky to tak vnímáte, že nějaká část republiky je vaše a k jiný zase nemáte žádnej extra vztah? Já to takhle mám se západem Čech.) Posekat trávu, to jsou vám ale eskamotérský kousky se šňůrou, na houby, skoro nic neroste (to málo, co jsem našla, pak babička vyhodila, protože mi nevěřila, že jsem ji přínesla masáky a nikoliv houby jedové), ale klid, klid je tu, pani, božskej, to zas jo. Možná, že by ho od naší vesnice mohly odkupovat nemocnice, protože se po něm spí stejně dobře jako po anestezii.

 

 

 

Tramvaj natřískaná a jediný místo vedle dospívajícího kluka, který nahlas telefonoval. Sedla jsem si a otevřela knížku. Brzy se ukázalo, že je to kluk s lehkou autistickou poruchou. Když dotelefonoval, zaujaly ho moje punčocháče; zlehka se zvědavostí dítěte mi sahal na nohu, aby se přesvědčil, jestli to teda punčocháče dovopravdy jsou. Díval se na mě a ptal se, proč pan řidič nehlásí správně zastávky. Neumím s takovýma situacema zacházet, a tak jsem docela s radostí přenechala místo starší paní, která nastoupila na Bořislavce. Neměla silonky, zato kopec trpělivosti. Jste v důchodu? No jo, jsem. Máte vnoučata? To víš, že mám. A taky jim vaříte? To víš, že vařim. A vaříte i řízky? Kuřecí, nebo vepřový? Mouka, vajíčko, strouhanka? A guláš taky? To víš, že jo. A vy tady někde bydlíte? Proč ta tramvaj nehlásí zastávky správně? Pak jsme obě vystoupily, paní se mile usmívala. Asi je od vnoučat vycvičená.

Jsou to někdy zvláštní setkání. Jako třeba tuhle při běhání v Šárce. Na louce bych čekala tři srnky, srnek a zajíců je náš les plný. Ale kdepak, místo srnek se na louce pohybovali tři pánové s detektory kovů. Hledali poklad nebo nevím, co tam hledali. Hehe, možná tam někdo z nich ztratil při běhání klíče.

Tři hezký zážitky z poslední doby. Zaprvé Silver Rocket Točník. Výlet! S Lucií, která byla po dlouhý době v pohodě, jsme vyrazily na sobotní program, sluníčko svítilo a v Žebráku jsme si daly skvělou zmrzlinu. Hazká procházka od parkoviště nahoru k hradu a hned za branami jsem potkala Lucku, Petra a jejich holky, moc milý setkání po dlouhý době. (To je zvláštní, jak někdo dokáže bejt zcela přirozeně milej pořád. Vždy a za každý okolnosti. Třeba tadyhle Petr s Luckou). Prolezly jsme hrad (krásný světlo, krásný výhledy) a střídaly stage Konírna se stagí Nádvoří. Všechno šlapalo jak hodinky a ačkoliv hrály kapely, který mají do klidu daleko, večer plynul klidně, bezproblémově, radostně. Po setmění kluci rozdělali oheň a při závěrečným koncertu Paramount Styles jsem si přišla skoro jak na táboře; Paramount Styles byli něco jako velkej vůz.

 

Naopak na pětadvacetinách Tata Bojs sluníčko nesvítilo. Chvíli po povodních, Vltava napuchlá po okraj a ve Žlutých lázních to tak tak stačili uklidit. Ale kluci byli natěšení a za žádnou cenu se ani to nechtěli vzdát. Už od půl pátý jsme s D. zvučili, nakonec se ukázalo, že slyšet nebudeme, ani kdybychom si k hlasivkám přidělali mikrofonky. Aspoň z nás spadl stres. Když pak na nás při C.V.A.N.a Pěšácích přišla řada, dali jsme to docela v pohodě a jako bonus jsme prý i byli trochu slyšet. Jinak samotnej koncert byl podlě mě úplně skvělej, tata to dobře šlapalo a všude kolem lítala energie. Když se pak před desátou s lidma loučili pozdravem jako se loučíval Vinnetou se svým bratrem v krvi, bylo to dojemný.  Pro mě je na tom nejcennější to pětadvacetiletý klučičí přátelství bez výhrad, kromě Tomáše s Vladanem asi žádný takový kámoše neznám. Po koncertě jsme se všichni potkali na afterparty, kde se podávaly mé oblíbené kousky zeleniny s dipem; vždycky si říkám, že takovej řapíkatej celer rozsekanej na proužky je za málo peněz hodně muziky. Výborný bílý víno v kombinaci s gintonicem způsobilo, že jsem se ráno probudila s hlavou na řetízkovým kolotoči.

Píšu tady, že (klučičí) přátelství je někdy víc než savec. Další takoví kamarády má ale vlastně taky Petr, který slavil na terase pětatřicátiny. Na terase je to úplně báječný, vidíte na celý Nusle a ještě dál, koukáte lidem do oken a počítáte vinohradský antény, zkrátka na terasu chodím pokaždý moc ráda.

Letos jsem se na terase potkala třeba s Lenkou s klukama, taky moc milý, dlouho jsme se neviděly a jejich Tondu jsem vlastně znala jen z fotek. Markétu, která vyprávěla o Aljašce, jsem takdy dlouho neviděla, a druhou Markétou jsem potkala poprvé v životě. Ale zjistila jsem, že má za muže muzikanta, a tak jsme tam tak seděly a pily a jedly a povídaly si o muzice a dětech a lyžích a škole a čas příjemně plynul. K tomu jsem se z Petrova ipadu snažila vydolovat nějakej party playlist, ale co já jsem za dýdžeje, to jsme se ukázali už na Pétině květnové oslavě na jihu Čech, žejo. Pak jsme se všichni přesunuli na pavlač – celá ta kancelář je úplně fantastickej prostor s velkým oknem do vnitrobloku – a pili víc a víc bílýho rumu a coly, až to všechno začalo bejt trochu rozmazaný, přesto pořád hodně zábavný. A jak jsem v týhle společnosti, která se zná od gymplu, vlastně jen na návštěvu, tak to bylo taky příjemně jiný. Smáli jsme se, jak jednomu spolužákovi vyšlo v přijímačkovým testu, že vlak má minus čtyři žluté vagonky. Poslouchali jsme Rolling Stones. A pak jsem najednou měla místo hlavy a těla jedno velký cuba libre, všechno se zdálo docela jednoduchý a já na sebe ze shora koukám, jak přešlapuju čáru. Po dlouhý době jsem si připomněla, jaký to je, když jedete v protisměru a k tomu víc než stotřicítkou.  Pokorně čekám n na zpětnou vazbu; až to na mě vybafne a dá mi to přes prsty.

Ráno a dopoledne a vlastně celej den byl náročnej úměrně k vypitému, ale teď je zase noc a já se už začínám těšit na nový týden. Pojedu na muziku a na filmy a na skok na chatu a to všechno by mohlo být bezva. Po skoro patnácti letech čtu znova Pěnu dní od Viana a úplně se tetelím blahem, jak je to pořád neskutečně fantastický.