Možná,

že rekapitulovat rok 27. prosince je trochu rouhání. Ale ať, tady se přeci na zaříkávání nevěří, díky za to, Canny. Vlastně ani není nutný rekapitulovat, to jenom já mám ráda pořádek ve všem, i v myšlenkách. Tak tedy, tenhle rok

- jsem měla hroznej strach o blízký – a mít ho budu (snad, asi nebo radší trochu míň?) i ten příští
- jsem strávila spoustu času na Karláku, abych poznala, že v tom nejsme sami
- jsem zažila spoustu hezkejch chvil…
- …s kamarádama
- na koncertech plnejch emocí
- radost z písniček Doubravánku
- na výstavách
- s Titem a Damákama
- s panem Bassem, který ostatně leccos rozlouskly
- večery s Kalifukem, který otřásly nocí, ale nikoliv životem
- skvělý nejen tenisový večery s Petrem a Blážou, za tyhle dva kluky moc děkuju, a taky s príííma Ilonou a Terezou
- … jsem se rozhodla změnit redakci, ale stále nepřekročila stín
- přestat pít sladkou limonádu a jíst čokoládu
- jsem vedla marnej vnitřní boj s vypočítavostí a přetvářkou sekretářek a hloupostí těch, kdo na to skočili
- se ke mě, z nějakých pořád nejasných důvodů, obrátil zády kdysi oblíbený kolega mailfriend, jenomže jak beží čas, ukazuje se, že to zapadá jako puzzle, když si vzpomenu, jak tehdá Káča mluvila o Loukově a jak vykládala tajnou šifru, která z mediálně veselýho ksichtu a povrchovejch debat samozřejmě není poznat
- si poprvé v životě objednala na základě recenze desku z ciziny přes vydavatelství, Birdpaula přišla dnes. Obyč obal, obyč booklet, obyč, až moc obyč slova, který ale v písničkách docela hezky fungujou. Je to pop čtvero ročních období, úplně mi teď sedí do holčičí nálady
- se setkala s Jirkou, zrovna před chvílí, a bylo to hrozně milý, jako vždycky pevný
- byla ve skvělým Dánsku, Švédsku, Maďarsku, Tunisku, Monaku, Berlíně a ve Vídni
- zapomněla na starosti, když tu je bezva malej Mikuláš
- zažila Vánoce v kalupu, nějak jinak, než bych si představovala, i když na všechno bylo dost času a všichni jsme se nakonec sešli u jednoho stolu
a byli za to rádi
a věřili, že se příští rok sejdeme všichni zase
i s novým Zuzčiným a Honzovým miminkem
kéž by to tak mohlo být
prosím.

Pátek 21. prosince

Včerejší oběd s Kalifukem nevyšel, ale to byl jenom začátek.

Aspoň jsme v ateliéru mohli v klidu aranžovat našich pět budoucích nekuřáků do LN seriálu. Byla s nima sranda, jsou milí a nakonec jsme z nich dostali parádní kreace. S prací jsem překvapivě skončila brzy, a tak jsem ještě stihla potkat Říhovy a nechat doma auto. A už jsem supěla zimou do hanspaulskýho kopce na naši milou vánoční schůzku. Letošní sezení s lavicema uprostřed a samoobslužným čajem bylo skvělý, lidí tak akorát, zpívání, povídání, vtípky, žádnej batikovanej humor, tak nějak jak to mám ráda to vyšlo. Děkuju.

Večírek Lidovek v Klasu (nikdy bych nevěřila, že mám tolik kolegů, bylo legrační, jak se všichno družili zas podle oddělení) po desátý nevypadal nijak zvlášť zajímavě. Mrzelo mě třeba, že jsem nestihla Darka a že nedorazil Honza. Na druhou stranu jsem si dala domluvený pivo se scanner Robertem. Přes hodinu jsme povídali o lidech a o životě, bylo to hrozně příjemný a řekla bych, že stejnovlnný.

Stejnovlnný je to pokaždý i s Michalem, vždycky ho ráda vidím. "Hledám něco jako Wilco, nevíš?" ptám se ho, protože Wilco je poklad, šunková rolka, která se nepřejí, kýbl barevnejch emocí. "Nojo, ale ono nic jako Wilco není," odpovídá mi v zápětí, jako kdyby věděl, na co myslím. Oba vyznáváme lásku chraplavému hlasu a magicky ošuňtělý kytaře. Dává mi pár tipů, který je třeba ozkoušet. Povídáme si taky o tom, jak to bude v LN s muzikou po Petrovi, a že to třeba ona náhradní slečna zvládne dobře, když už to nemůže dobře zvládnout Michal.

Do třetice milý a dost nečekaný povídání s Adamem o Silver Rocket, muzice a Lidovkách, opět se shodujeme, že noviny jsou blbý a samy proti sobě, když nechají odejít takový Petry. Adam je hrozně milej člověk, přijde mi jako roztomilý malý zvíře z paseky u lesa – a přitom má dva metry a je to chlap jak hora. Za chvíli si přisedá ještě ožralej Koláč a rozkládá svoje hospodářský řeči, Adam mu chápavě přikyvuje, já už bych ho dávno poslala do háje. Adam nám oběma nakonec dal novou desku Gnu Epochál, hodně mě to překvapilo, ale samozřejmě i potěšilo. Z raketkový stáje jsem měla vždycky nejradši OTK, a tak se těším, až se k tý desce dostanu a srovnám Adama-šéfa s Adamem-textařem a Adamem-emocí. Randál je to ale tak jako tak. I když…

Najednou byly dvě pryč a čas na cestu domů, akorát jela noční tramvaj. Na Újezdě krásně navazovala další, paráda, říkám si, z Hradčanský už dobře dojedu, a tak se usmívám a pouštím si do uší Tweedyho, když tu mi na Malostranský refýž strčila pod nos Kalifuka. Stačilo vypnout ajpoda, ale úsměv zůstal zachován, protože to celý bylo k úsměvu – náhoda v pravej/nepravej čas, ale co, vždyť to vlastně ani náhoda bejt nemůže!, zdá se mi po těch letech.

Jeho bráchovi se včera narodila Emilka Malina, tak ji byli v Týnský zapít.
Na Hradčanský jsem se proměnila v maturantku model 1999 s osm let starší hlavou, o to to bylo jednodušší a zároveň stejně zábavný jako tehdá. Vlastně ještě o dost víc. Najednou ani nebylo třeba nic vyprávět, složitě rozkládat a rozhazovat rukama, do pěti jsme seděli u čaje a toniku U Kraba – kdy jsem tam byla naposled? a jen jsme si tak nahrávali a vytahovali esička z rukávu. Jsou nabídky, který se nedomítaj, a pak jsou takový, který maj, ehm, morální rantl. Pro mě byl vždycky hodně vysokej a zdálo se mi, že je to dobře. Snižuje se, napadlo mě na jedný z těch ošuntělejch pohovek, už je hrozně nízkej, najednou ho raz dva dokážu přelézt přeskočit nepodlézt. A to mi vadí. A dost, poměrně. Nerozumím věcem, který se kolem nás těch devět let dějou, neumím je odehnat a i kdyby, stejně by to asi dost dobře nešlo. Vím jen, že tady nechci tahat za nitky.

Doma jsme vstali v jedenáct, posnídali jogurt s dobrejma čokocornflakes z MS, vypili čaj a vypravili se na tramvaj. Sjížděli jsme do Dejvic a čím blíž Kulaťáku, tím hloubš jsme se potápěli do svejch opravdickejch a platnejch životů, daleko, daleko, celejch sedm stanic tramvají.

Dnes je první zimní den a za dva dny přiletí komínem Ježíšek. Všem přeju hezký a klidný Vánoce s blízkejma, protože je to potřeba.

… instant soup doesn´t really grab me

Today I need something more sub-sub-sub-substantial
A can of beans
or blackeyed peas
some nescafe and ice
A candy bar, a falling star…

…nebo třeba ananas, třešně bez pecek, pusinky z trouby, kukuřičnej klas, uherák, šunkový rolky anebo čtrnáct dní v Portugalsku.
Ježišmarjá, já mám tak strašný práce.

R.E.M. jsou skvělí, jsou čím dál lepší a víc křupou, jsou víc sexy, hloubš se zarejvaj a smejvaj všechno ostatní s malejma a slabejma nožičkama. Ve walkmanu jsem je sjížděla v sedmý na lyžáku, dnes už je jen poslouchám v ipodu a doma.

Robím to pro seba a robím dost dobre.

Von je takovej eklektik,

říká jakýsi mládenec, zřejmě Rodriguez, na Radiu 1 o jednom ze zrovna hrajících umělců. A tak si říkám, proč se to slovo vlastně nepoužívá častějc?
Nojo, vona je taková hloupoučká, ale zase umí vařit a je to hodná holka.
Nojo, von sice neuživí rodinu, ale zase je to takovej eklektik.

V těchhle dnech se, sotva vlezu do auta, dívám na displej, jestli je venku nad nulou, nebo pod nulou. Jestli sukně a tenisky mohly bejt odůvodněný plusem, nebo jestli už je to blbost, protože je zima a mínus a maj se nosit kozačky. Je to stejný očekávání, jako když si člověk měří teplotu a během zastrčenýho teploměru v podpaží si řiká: třeba nemám děvětatřicítku, třeba se mi jenom zdálo, že se celej klepu.

Včera jsem si procházela barevnej zápisník z dob před Anglií, je hrozně pěknej a našla jsem tam spoustu maličkostí, na který jsem už dávno zapomněla. Jenomže právě tyhle maličkosti dělaly tu dobu tak hezkou. Kde jej jim konec a kde je konec těm písničkám? Všechno jsem si to promítala ještě dlouho do noci.
V pondělí jsem do noci myslela na Tita-Kubu a na jeho tatínka, který si v sobotu vzal život. Myslela jsem na spoustu věcí, nejen na to, že v žalu je každý sám, ale taky na to, jak rychle se radost mění v smutek a jak je všechno kolem tak hrozně nezakotvený, neovlivnitelný, stačí prstem popostrčit a fííí, všechno je pryč. Je mi to hrozně líto.