Archiv autora: boatbehind

a že se mi tam v tu sobotu nechtělo. Čekat na paní hodinu a pak se ještě za 650 korun nudit, to je podle mě lepší jít za stovku do kina a pak se doma zadarmo bavit. A čerpat síly. V neděli jsem totiž vyrazila s Luckou a Darkem na šedesátikilometrový kolový výlet, podél Vltavy a přívozem do Roztok a do koliby na rybí polévku, mńam mňam, dál Tichým údolím do Velkých Přílep(ů) přes vesnici, kde mají monumentální žeznictví a restauraci, na Okoř. Z Okoře přes Tuchoměřice a Horoměřice nahoru a dolů, protože je to hrooozně špatně značený (it´s ganz upgefucked), a pak pršelo a byli jsme od hlavy až k patě zaflákaní, v McDonald´s se na mě divně dívali, ale no – a – co.

Doma jsem hrozně rychle zvláčněla, a tak jsem si šla brzy lehnout. Začetla jsem se do druhý půlky Kritika bez konzervatoře a pustila si k tomu po dlouhý době Antonyho, jenomže to jsem neměla dělat, tak mě celou dobu šimral po patě, že jsem se na četbu vůbec nemohla soustředit. A tak jsem si ho poslechla ještě jednou a do toho asi usnula a zdály se mi hezký sny, to si pamatuju i teď.

Mikuláš je poklad ze všech největší, dneska jsme se cestou od babičky pěkně kočkovali, zpívali jsme mu spoustu písniček a schovávala jsme se za hračky, abych na chlapečka mohla vybafnout, to má rád, a on se smál a všichni jsme byli rádi.

kdy by mě ze židle nezvedlo snad ani další půlnoční šití ve Střešovicích.

Trochu jsem dospávala včerejší večírek, kterej nabyl neočekávanejch, ale o to hezčích rozměrů. Myslela jsem, že po večeři půjdou tančit, ale ono ne, byla to nakonec hrozně členitá noc. Od zběsilýho vaření a příprav až po něčekaně otevřený, ale přesto – nebo právě proto – blízký řeči. Přišli minulí hostitelé, Nezna s Vlaštovkou, Vorvaň a přímo z Ostravy Pejzi, která přinesla celou tašku zmrzliny. Funí zůstala doma. Pomodlili jsme se za Bundáše (Vorvaň: "Já mám odminula tuhle večeři v mobilu označenou jako zádušní."), snědli všechno, co se vešlo z pánviček na talíře a z podnosu do žaludků, a začali s pitím jedna dva tři čtyři pět šesti lahví vína. Až do dvou do tří jsme seděli a povídali, zaujatě, emotivně i úplně kosntruktivně, teda jestli to vůbec jde, o smyslu života. Nikdo z nás se s tím nemůže stopro srovnat, ale všichni na to máme nějakej fígl, možná až na Vlaštovku, která byla včera zvlášť skeptická. Mluvíme taky o sexu a o brzkých manželstvích, která se záhy rozpadají ("já sem to věděl"), do toho usínáme a budíme se jako fenečky. Nechtělo se mi se s ostatními loučit.

A tak mám dnes ve skříni o sukni víc, slevy slevy slevy jsou pasti na myši. Káče jsem dovezla na Petřiny Becka, kterýho mi včera půjčila, a ty vinný lahve jsem donesla na točnu do barevnejch kontejnerů na vinný lahve. Ta bílá přišla do bílýho skla, osatatní do barevnýho. Třídění je vlastně docela zábavná věc, když svítí sluníčko a je po dešti.

Celý den jsem tak trochu zápolila s netečností a s tím souvisel i zápas se Stromovkou. Naplánovala jsem si chytání emocí a podnětů, ale dneska jsem na to vůbec neměla chuť ani oči. Bártu o Blood Sweat and Tears bych ráda viděla, koneckonců i tu paní Kopcovitou, ale… prostě… nějak to neladilo s vnitřkem, nebo co. Nakonec to za mě – (že moc děkuju…) – vyřešil déšť a taky Kdo je tady ředitel?, dávali to ve Světozoru. Ten film si úplně sedl do nálady, takovej netečnej humor a zároveň "vyber si, co chceš a na co máš náladu". A tak jsme všichni vybírali, jen abychom se mohli od refýže k domovním dveřím usmívat a říkat si, že ten život vlastně neni tak úplně blbej, i když kdoví, jakej je jeho smysl.

Z otvíráku v Orientaci mám takovou radost, jako jsem asi ještě nikdy z žádnýho svýho článku neměla.

a zůstaly jeno hvězdy a zima. S panem Bassem a ostatními Návštěvníky Střeláku jsme ovšem seděli zavrtáni v modrých teploučkých flísových dekách, které se k filmu zdarma půjčují. Stačí zaklepat na žlutou maringotku pana promítače. Pan promítač včera promítal Děkujeme, že kouříte. Všichni se smáli a dobře se bavili. I my. Bezva večer.

Kdybych nemusela ráno brzy vstávat, byl by to ještě hezčí večer. Vyrazili jsme s Fotoviktorem do Harrachova a Špindlu na bobovou dráhu a lanové překážky, no velký vzrůšo, nikdy bych si nemyslela, že mi to tak dá zabrat. Největší úlet je ta lanovka přes celej areál, kdy je člověk jenom zavěšenej na karabině. Ufff. Cestou jsme se zastavili v Liberci, kde jsem nikdy před tím nebyla. V Liberci mají perfektní knihovnu, architektonickej skvost, no jako by z New Yorku vypadla.

Unavená, ale běhat nepůjde. Asi si spíš vezme sušenku.

 

a šla si zaběhat ke Džbánu. Vybíhala jsem úplně zničená, přibíhala pěkně červená a odpočinutá. Nechápu, že sem na to nepřišla dřív, a vesměs to všechno léčila postelí.

Jance roste břicho, v Café Therapy jsme to všechno probraly. Život jde dál, i ta zmrzlina ve Světozoru je porád stejná, ovšem jen zdánlivě, protože za víc korunek.

Blážův Košumberk se povedl a my jsme za to rádi, protože jsme mu fandili. V rozvalinách hrál bigboš na plný pecky, lidi se radovali, světla rozehrála na zbytcích hradu bezvadný divadlo, nejlíp to bylo vidět od stánku s pivem. Jen škoda tý holky, Markéty Poulíčkové alias malé černé Markétky alias LBP. Malá, drobná, odbarvená, hlas má jak stokilová černoška, ale je tááááák hrozně sterilní a bez charismatu. Škoda, že charizma se nedá nadrtit, to by jí možná šlo. Až mi z tý její dětský profesionality běžela husí kůže. Na podiu mi ze všeho nejvíc připomínala cvičitelku aerobiku: "A holky, ještě vydržíme, steptáč, tři, dva, jedna, měním, a ještě, no, holky, úsměv, nááádhera, a teď si vydechneme." Hejbala se jako Vondráčková v šedesáti, no bylo mi jí nejvíc ze všeho líto. Vlastně nevím, proč radši nenapíšu, jak bezvadná byla Reskata, a že už je bezvadná dlouho. Tohle je pravá dívčí kapela, a to včetně rytmiky. Pět hezkejch holek s kabelkou, se kterýma se ony tři asexuálně vyzerající polochlapi z Gaia Mesaiah vůbec nemůžou rovnat.
Spali jsme ve stanu na Blážovic louce. Louka byla hrbolatá, dobře do ní zapadaly kolena.

Žehlení. Mám hrozně ráda vůni prádla, který posbírám na balkóně ze sušáku.
Haháá, isn´t it ironing, don´t you thing.

Bob by řekl: Mmm, i mean it is but anyway, they asked me and everytime they ask me I tell them look, wait and we will see, i mean it is important to be blablabla.
Ale jsem ráda, že jsem ho zas po roce viděla, je to hodnej kluk.

říká na Dejvický Pejzi, když jediný dva lidi, kteří nastupují do dvaadváci, jsme my dvě, ale přitom je jasný, že i zbytek nacpaný refí(ý)že chce jet do hotelu Krystal vyspat se po prochozeným dni horkou Prahou. Tyhle tramvaje mimo jízdní řád mám nejradši, je to takový kouzlo lokálního, a tak se vlastně tý skupině nedivím, že se tak trochu ostýchala nastoupit, dyž dvaadváca neni ani dváca, ani šestadváca.

Pejzi přijela na víkend z Ostravy, a tak jsme si daly v Alibi pár deci, vyměnily zážitky z tábora, osvěžily pár známejch a přetrvávajících jmen, Pejzi vyprávěla, jak bylo na Barvách, koho a kde zas potkala a jak stejně nejvíc myslí na Keňana z Koreje a na Rusa z Austrálie. A tak jsme se zasmály, ono je fajn, že se tak dlouho známe a tak dlouho se kamarádíme a hned víme. Po Vokovicích jsem šla s doboru náladou a s klukama od Tweedyho v uších.

Dneska jsem v práci v komu našla zkopírovaný Angels of Light. Vůbec jsem netušila, jak se to tam dostalo, na to, co je to za kapelu a za desku, jsem přišla jen díkyp gůglu a lyrics, no bude to asi od Viziny, ale je mi teda záhadou, kdy jsem si tohle půjčila. Ať je to ale jak chce, dobře se to trefuje do mý nálady poslední doby, hledat nové a nové a nové a nové podněty složený z not, hlasů a emocí.

Z periodik na mě mrká reklama na Music in the Park. Nechtěla jsem, vlastně mě Ms. Lauryn nijak zvlášť nezajímá, ale jestli nebude pršet, asi se vydám. Je to za humny – a koneckonců, nové a nové a nové a nové podněty složené z not, hlasů a emocí.