Archiv autora: boatbehind

Rekapituluju ve fotkách a dobrých pocitech a zjišťuju, že tohle byl jeden z mých loňských nejoblíbenějších. Co pro mě asi znamená? Doma, běh (tzn. klid/smíření/odpočinek anebo aspoň pokus o to), konstantu, na kterou je spoleh, a lokální zvláštnost alias melancholického zajíčka v své jamce. Mám ho pětkrát v různém stádiu sezóny: skokanský můstek na Džbánu.

Žádný důležitý věci v mým životě nezačaly 1. ledna, snad jenom život bez mámy, ale ten jsem si nevybrala. Ani tenhle rok to neni jiný, jen jsem si při novoročním běhu někde uprostřed Tichého údolí uvědomila, v jaký stále-ještě-skvělý výchozí pozici jsem, kolik mám možností a že spousta věcí záleží jen na mně a na mým rozhodnutí, kterýho se musím přestat bát.

Tak to bych si letos fakt přála.
Víc číst,
míň si stěžovat
a míň žít životy těch druhých.
Zkusit dodělat písničky
a hlavně se toho všeho nebát.

Hezký nový rok všem.

Je to tak.
Je to věčná rešerše, strouhání tužek, denní práce a noční vycházky do slepých ramen. Předevčírem mě prostřelily narozeniny a nemám pocit, že by to s věkem bylo lepší. Zatvrzele cpu energii do věcí, který nemají cenu, plýtvám časem a kloužu se tam a zpátky po vyjetejch kolejích. Projíždím cizí příběhy, místo abych se soustředila na ten svůj. Málo se vídám s těma, se kterejema bych se vidět chtěla, a když už je vidím, nemluvim o věcech, který jsou důležitý.

A pak se zničeho nic stane, že na koncertě, na kterým mi záleží jako na maturitě, sedí u vedlejšího stolu milej, ale úplně cizí člověk. V noci jsme už známí, ráno kamarádi a za měsíc blízcí. Že věci nevycházejí podle toho, jak bych si přála, na to už jsem si zvykla. Ale tady je happyend jinde, totiž že n a j e d n o u a z n i č e h o n i c vím, že uměle pěstovaná emoce, o který si člověk myslí, že je aktuálně nepřekonatelná, je v reálným životě – v tom z kyslíku a dusíku, nikoliv z jedniček a nul – překonatelná úplně jednoduše. Stačí lusknout. Usmát se. Cejtit ten humor. Humor, debile. Nemuset nic moc vysvětlovat. Voilá, jde to!  A je to samozřejmě daleko milejší (a nebojme se to říct: úlevné), sedět na schodech a normálně si povídat, poznávat se za živého pochodu.

Poslala mi Zuzka vtip:
Přijde pán do hospody v Olomouci a ptá se: „Máte kolo?“
„Ne, kolo fakt nemáme.“
„Tak si dám fanto.“

Tím chci říct, že se mám někdy i fakt dobře. Pořád běhám, tisíc letos padlo o měsíc dřív než loni. S babickými jsme opejkali buřty v Senohrabech na závěrečném závodě sezony. Slyšela jsem b e z v a, i když krátký, koncert Craft Spells, vypadají jako indiáni, co si odskočili surfovat a zároveň do komparzu k filmu Občanský průkaz. Hráli dobře a vlastně mě to celý bavilo víc než v říjnu krátce, ale intenzivně milovaný Blackbird Blackbird. Viděla jsem několik hezkých výstav, jednoho průměrnýho Fučíka ve Studiu Hrdinů a jednu docela dobrou vostopětku v krásným novým prostoru Jatka 78. Povedly se mi dva rozhovory: s Mňágou a Michalem Pavlíčkem. Poznala jsem Cafe Raskolnikow v Drážďanech a poprvé doma uvařila svařák. Zřítila se mi ma domácím bazaru knihovna a nikomu se nic jako zázrakem nestalo ani se nic nerozbilo. Konečně jsem se odhodlala nechat si nainstalovat stálý rovnátka. Na Vánoce sice trochu utíkám do Luxu, ale vím o tom a zkusím o tom konečně normálně mluvit.

Je to důležitý, je to důležitý. Mluvic o věcech, co jsou důležitý (#insight). A nezasírat si karmu záští, i když je třeba jenom „z legrace“, aby se nám to v hlavě  profiltrovalo.

Chtěla bych zase začít kresli. Víc-zas-číst. A dotáhnout všechny ty písničky, co se mi od minulýho léta udělaly, líbil by se mi takový krok novým směrem. Zkusit si konečně za něčím stoprocentně stát. Slevit z nesmyslnejch nároků a nestydět se, protože na to jsme už MOC STARÝ. Da-jí li temný síly, třeba to do konce roku vyjde.

Mezi hlavou a volnočasovým psaním je čím dál větší časová prodleva, všímám si. Což nemusí být nutně špatně, jen změna kanálu; místo psaní teď všechnno filtruju přes bezvadný písničky, kterých objevuju letos rekordní počet (souvislost se změnou hudební krve naprosto prokazatelná).

Filtry z nejoblíbenějších: Přes SoundCloud jsem před pár měsíci objevila Blackbird Blackbird, jenž úplně nečekaně přijede do Prahy v pondělí. Ve stejnou dobu jsem přes stejný SoundCloud objevila Craft Spells, kteří úplně nečekaně přijedou do Prahy v listopadu. Kdyby se takový blbosti jako je radost z koncertů dalo říkat výhra, tak si myslím, že je to omyl, protože já nevyhrávám, ani když soutěžím.

It´s a War, písnička, co ji dokážu poslouchat třeba hodinu v kuse, je písnička s tématem čekání a to téma je teď aktuální. Z dob máminých špitálů vím, že čekání je nejhorší ze všeho, a proto se s ním snažím aspoň trochu cosi dělat. Rozpohybovat ho, rozmělnit, dát věcem konkrétnější obrysy, víc si za nima jít. Jenže smůla. Posílám dopisy lidem, kteří žádný životopisy nečekají, energii pořád vkládám do černejch děr, místo jedný dráhy jich zabírám asi tak pět, a když se na to všechno večer podívám seshora, vidím všechny ty faily jako na dlani.

Ale jasněže bejvají i bezvadný dny. Říjen a listopad je čas fajn koncertů. A podzim je sám o sobě taky hezkej! Zjišťuju, že z písniček, co ukazuju ostatním, mají tihle ostatní radost.

Těším se na pár výstav. Zvláštní poznánka: Byla jsem na milý návštěvě. O víkendu s holkama na fantastickým výletě z Mariánských Lázní na Kosáč a dál do Olbramova.

Ve vlaku první pořádný setkání s horoskopem, který mi skrzeva všechny ascendenty potvrzuje, že je dobrý zpomalit, ubrat a ještě jednou si zkusit nakreslit, co je důležitý.

Aspoň to zkusit.

Rok uplynul a je ZASE po pouti.
Čas, kdy se na cosi čeká, utíká za normálních okolností pomalu, tenhle od léta – do léta rok ale utekl dost rychle, a i když se mi teď zdá, že byl pasivní – nebyl. Byl zajímavej a leccos vyjevil, minimálně v plný kráse to, že starý slepý cesty, zídky a koleje mě pořád táhnou. Cesty na dlouhou trať, který za mě nezavře ani nejlepší terapeut, pozavírat si je musim sama.

Srpen jako přestupní stanice. Ještě to nemám úplně zpracovaný, ale asi to tak bude. Posouvám se pomalu a pořád trochu vyhlížím, co přijde, i když už míň pozorně. Což je dobře, únava je taky znamení.

Rok uplynul a je zase po pouti. Uzavřel ho krásnej vysněnej výlet do kraje Ústí nad Orlicí. Dva a půl plnýho dne s kamarádama, konec léta vs. trochu podzimní vzduch, povídání, klid, nečekaně krásnej kraj. Houby, maliny, borůvky, švestky, spousta plodů. Oheň a písničky, samozřejmě, že i tahle, dvakrát.

Být u moře je lepší než nebýt u moře. V Rijece a okolí bylo bezvadně a klidně bych tam strávila 14 dní v kuse. Plán na příští rok: mít 14 dní volna dohromady.

Být na Pet Shop Boys je zrhuba stejně dobrý jako jet na výlet do kraje Ústí nad Orlicí.
Dream koncert, který kopíroval emoce letošního roku. A nakonec s těšením se to má jako s cestou a cílem. #insight (peklíčko)

Být v Huti je letos klíčová věc, těžko popsatelná emoce a zvláštní kombinace nostalgie, smutku a práce s pamětí. Mám i ráda cestu tam po dé pětce, hodina dvacet, kdy na mě nikdo nemůže. Často si pouštím hudbu, na kterou za celý rok nedojde a kterou mám z dávna ráda: Prince, Tracey Thorn a naposledy Manics, zpívám si nahlas a mám radost. Práce i odpočinek na zahradě, kamna, šišky, nekonečně zanesený okapy, nutnost pořídit nový špalek na štípání dřeva a zavolat pánovi, aby přijel spravit kohoutky. Vynášení pavouků pořád dokola. Klid jiného druhu, aspoň trochu zásyp na aktuální tíhu v ramenou, způsobenou psaným i viděným slovem (a tím vším). Achjo. Bejt za roletou je někdy fakt otrava. Ale vostopětka na Letný dobrá!

Vím, že stačí mlčet
Ale mluvit taky neni špatný
Dávat tvary věcem
Co dřív bývaly jen matný

Dnes ráno šla Emma poprvé do školy, a když jsem vstávala, abych ji šla doprovodit, nečekaně hrála z rádia tahle milá písnička. Nejmilejší byla loni před Vánocema.