Archiv autora: boatbehind

30. prosince.
11:11.
Ticho.
Slunce svítí, dláždí cestu do nebe. Je to tak. Otevírám okno.
Před jedenáctou jsem odešla, že si rychle něco vyřídím v práci. Bála jsem se. že je to naposled. Proto jsem přišla ráno dřív. Všechno, všechno jsem jí řekla. Spala, ale určitě rozuměla. Pak přišel táta, byli jsme tam oba. Odcházím tak na hodinu, maximálně. Za čtvrt hodiny na Plzeňský telefon. Otáčím auto a vracím se na Strahov.
Nehrklo ve mně, nebrečím. Teď ještě ne. Jedu opatrně a pomalui. Je to přirozenej konec týhle strastiplný a těžký cesty, kterou jsme chtěli vysekat, očistit, vrátit na ni kachlíky. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nestačili jsme na to. Na Strahov se vracím ve chvíli, kdy sestřička odnáší infuze. Nejmilejší paní doktorka podává ruku. Všichni jsme to dlouho věděli, ještě včera nám říkali, co se všechno zhoršilo. Pár dní zbývalo. A teď je konec.
Nepopsatelnej tupej pocit.
V pokoji s maminkou sedíme ještě hodinu. Voláme kamarádům. Nechce se mi pryč. Hladím tělo, teď už bez duše. Smutek, beznaděj a zároveň vědomí nevyhnutelnosti. Jako bychom to nejhorší už dávno měli za sebou, tohle je jenom pokračování přívalu špatnejch zpráv.
Vzpomínáme na všechny malý i velký radosti, smutky a chvíle, kdy jsme si mysleli, že jsme spolu naposledy. Před jedenácti lety Karlák, před pěti lety bouračka, před dvěma lety zase Karlák. Celá řada čekáren. výsledků.
Celej tenhle poslední měsíc a taky celej podzim, ty bezesný noci na matraci napůl vzhůru, podepřený cesty krz dveře, žádná důstojnost. Smutek, bezradnost, nic s tím nemůžeš dělat.
Říkáš si, proč? Ani ne. Bylo toho tolik, že už se soustředíš jenom na následující kroky.
Teď už není nic.
Jenom obrovská díra, která nezmizí.
Hrozně moc hezkýho, pohlazení, úspornej smysl pro humor, úsměv, dobroty, rovnováha, tým, rada, radost, slunce, máma.
Teď už jenom fotky, vzpomínky a my. Děti jsou radost, je skvělý, že je Honza se Zuzkou mají.
Srovnat se s tím musíme sami. Jak to půjde, to nevím. Jako za závěsem. Jsem tady – a já tady.
Láska pořád a poděkování. Myslím na tebe a je mi smutno. Ať už tě nikdy nic nebolí a netrápí.

Pro tebe, oblíbená.

prodávají lidský hlavy s čepicema. Vážně, jděte se tam podívat.
Anebo radši ne. Není to hezký obraz.

Cestou od kostela je v patře vidět jipka. Velké postele u okna, kapačky a přístroje na kolečkách. Místnost naděje a definitivy. Nepoznáš ji, když ji neznáš. Znáš dálku? Já ji znám.
Odvracím hlavu a procházím hlavním vchodem. Ještě se nic neděje. Budova "O" ale nevěstí nic dobrýho. Oční, ale taky onkologie. V prvním patře moje maminka. Bojuje. Nechápu to, kde bere všechny ty síly, který dávno nemá, ale bojuje. Doktoři nad ní zlomili hůl, hlavně aby to všechno proběhlo vklidu, říká primářka, aby jí nic nebolelo. Ale ona se probudila a každý dopoledne na nás teď ze svý postele mrká. Zamává, snaží se něco říct a taky jí rozumíme, má chuť na malinu a na chlebíček, chce pít a začne zase rehabilitovat. Deja vu.

Seběhlo se to najednou hrozně rychle. "Nemáte žádné destičky. Tak si na dva dny půjdete lehnout na kliniku, ano? Dáme vám infuzi." Radost. Za všechno totiž určitě může nedostatek krvinek. Ráno se ale všechno mění. Najednou nechápu, jak ještě mohla dojít do prvního patra. A hlavně jak jsme mohli zvládnout tu šílenou noční anabázi tenkrát po Titovi, do střešovické nemocnice a zpět. Snežilo, mrzlo, pět ráno a maminka klopýtala, zavěšená do nás, v košilce a župánku od auta bosky do třetího patra. Zvládla to.
Tak můžeme si pro maminku přijet? ptám se dnes s nadějí v hlase paní doktorky.
Nemůžete. Našli jsme jí tyhle a tyhle hodnoty a musíme si ji tu nechat.
Na Karláku se dozvíme, že zkolabovaly ledviny. Stav je velmi vážný, stenty, vývod nebo dialýza. Rozhodne se večer. CT bez kontrastní látky, není jasné, proč má maminka místo stovky kreatininu tisícovku. Desetkrát víc, je to strašně moc. Stav, který se rovná smrti nebo kómatu, říká nám později Zuzka-nefroložka. Když ji odvážejí, ještě mávám. Určitě to dobře zvládneš! V tu chvíli už o sobě ale moc neví.
Operace se sice povedla, stenty prošly. Za první noc šly ven čtyři litry moče. Ale druhý den ráno a taky další dva dny je to špatný. Maminka spí, tedy, asi nespí, asi je spíš v bezvědomí. Určitě. Do mozku to vždycky dojde se zpožděním, říká Zuzka. Oni to nevědí. Střídavě brečíme, racionalizujeme, loučíme se. Prý mrtvice nebo metastáza nebo embolie, kdo ví. Nebo ledviny. Zuzka si myslí, že ledviny, onkologové si myslí, že něco jiného. Odsun na zastrčení pokoj. Hlavně aby to proběhlo důstojně, říká primářka. Vím, trvá to strašně dlouho, je to hrozná dřina…Musíme věci brát, jak jsou, říká táta. Má pravdu, vím to stejně jako on. Ale nějak se s tím nedokážu srovnat. Sedím tam sedm hodin denně, mluvím na ni, otírám ji, držím ji za ruku. V autě brečíme a snažíme se pevně mluvit o věcech posledních.

Najednou ale otevřený oči, hodnoty klesají, snaha mluvit. Je to jako před pěti lety na Homolce po autonehodě. Úplěn stejný. Nejdřív bezděčný pohyby, potom fixování očima, pak snaha o slova. Mám neskutečnou radost. Smutně a hořce se učíme žít sami a tohle je něco naprosto nečekanýho. Druhýho prosince mám narozeniny. Nejhezčí dárek leží v prvním patře na Karláku. Usmívá se, několik hodin se vydrží dívat a snaží se něco říkat. Nerozumím, ale to nevadí. Zajímá se. Pije. Kašle, ale pije. A najednou se udělalo místo na cétéčko hlavy. Na mrtvici to nevypadá, na metastázu taky ne. Budou to ledviny. Dnes už zase o krok lepší. Od pondělka rehabilitace, bude taky CT krku, co se s tím vším dá ještě dělat. Asi nic moc. Nevím. Nevím, jak to může trvat dlouho, jak moc se maminka může vrátit zpátky. Říkají, že to bude těžký. Těsná péče. Nevím, jestli to zvládnu, nevím, jestli to zvládne ona. Ale chci to zkusit. Běh na dlouhou trať jsem si nevybrala, ale nějak jsem se ho naučila.
Hrozně jsem se bála, jak to všechno bude snášet babička. Je neuvěřitelná, pláče samozřejmě taky, ale snaží se s tím smířit. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak tyhle věci budeme řešit. Něco ale přichází samo, a děkuju za to. Bude toho i tak hodně, jednou. Někdy, brzo nebo později, ale dřív než si kdokoliv z vás dokáže představit.
Teď ale ještě ne. Snad. Prosím.
Do toho Vánoce. Snažím se ještě víc než dřív. V práci tak strašně hodní, pracovat z domova, pak vůbec, pak dovolená, máš napracováno.
Šum života kolem. Tinderstics jako odpočinek, zkouška Doubravánku v Bubencči a pak milej Kabinet jako "oslava" narozenin. Dobrej večer, dobrej, moc dobrej, děkuju za něj.
Děkuju za všechny dny, ve kterejch myšlenky na smrt nejbližších usínají samy před dvěřma ložnice.

Napřeskáčku tenhle týden.
Venku sněží a život jde dál. Nejradši mám první ranní sníh a v něm první ranní stopy. To nezpívám já, ale Piussi. Já se s tím jen ztotožňuji.
Do Akropole na Sunsay jsem se vydala autem, abych pak mohla být coby dup doma. Poprvé za letošní prima topnou sezónu odškrabat přední sklo, zatopit, svléct bundu. Sunsay dobří, šikovní muzikanti, ale 5nizza by asi bývala byla lepší. Nicmémě domácká atmosféra, dobrej, výbornej zpěv. Seal, Robbie Williams, Morissey, Marley, tyhle všechny jsme tam s Davidem našli. Ale je pravda, že jsme nehledali zas tak důkladně. Zato další slovenští kamarádi důkladně pili – vodku. Ale milí, milí jako vždy.

Milej, i když rychlej a bez konca byl i muškát a půl tadyhle s PK. Hodina vytržená z kontextu, s otevřenými intervaly.
Potom pěšky do Axy. S Jankou tam a zpátky brázdíme místní pěatadvacítku a teče nám za plovací brýle, abychom si potom daly obligátní hermelín v Týnský. Nejlepší hermelín v Praze.

Skáču k pondělku. JAR v Lucerně. Od nový práce jsem dostala volňásky, tak jsme se vydali s Kotoušem. Fronta se táhla až k Vodičkově, tak jsme lístky prodali a šli poslouchat Ester Kočičkovou a Luboše Nohavicu do Rock Café. Sálem poletovala příjemná folková atmosféra začátku devadesátých let. Všem nám to ale tak nějak vyhovovalo. Ona zpívá skvělě, má kolem sebe dobrý mladý muzikanty. Nohavica je hitmaker, i když by se měl trošku víc pucovat mýdlem. To vlastně nemá nic společnýho, jen dva tři hlavní postředy na výsluní. Cesta domů byla první letošní mrazivá a zimní.

Úterní zkouška patřila mezi ty náročné. Ileajé pilujeme, pilujeme, pilujeme. Když máte pořád dokola držet tón e, brzy se unavíte. Oprašovačka Tita (nehrál se půl roku, ale dopadl celkem dobře – dnes) a taky kus komprimovaný Rybovky na společnej vánoční koncert s Hm… 13. prosince na Prádlo. Tak přijďte.
Na Urale už seděl Tomáš. Dorazila ještě Dita a Irena a hovořili jsme o politice. Tomáš přikyvoval a venku zatím mrzlo. Muselo.

Na zítřejší křest Hm… jsem vyhrála lístek. A taky onu jejich novou desku Plán na zimu. Normálně, vyhrála. Je to vlastně docela legrační. V půl osmé jsme odpověděla na otázku, jak se jmenuje pes ve Wabiho Rose na kolejích, a bylo to. V půl osmé! Kdyby to bylo večer a v létě, už se stmívá (vzal vás čert…) Takhle sotva rozbřesk.

Nejhezčí ze všeho ovšem jiné dny, jiné hodiny. Čtvrteční Alibi s for, jedno víno dvě vína tři vína čtyři vína, Oáza, jeden kulečník jedno pivo, jedna zastávka, dvě zastávky pěšky, tramvaj a pak ještě něco v Agipu u nás ve Vokovicích, ale to už si nepamatuju. Najednou jsou tři čtyři ráno, první ibalgin na hlavu. Na zbytek ale nic neexistuje. Prozatím.
A taky sobota. Sobotní odpoledne s Mikulášem a Emmičkou a Honzou a Zuzkou a babi, všichni přišli k nám a seděli jsme až do večera, byli spolu a rádi a bylo to skvělý. Jé.

Plný večery střídaj smutný a prázdný, nebo možná spíš jen smutný dny. Bezmoc a strach. Únava a to všechno, co tak je, když jinak už není nic moc.

Co tu děláš?
Přišla jsem si domů umýt nádobí, který ráno jen tak odkládám do dřezu, vyžehlit pět dní vypraný oblečení a zalejt kytky. Zatim se jim daří. Dnes jim přibyla kámoška, červená vánoční hvězda. Je moc pěkná a taková rozsochatá. Koupila jsem ji v oblíbeným květinářství ve Střešovicích. Taky tři oblíbený žlutý chryzantémy a jednu takovou neidentifikovatelnou hezkou, červenoua drobnou.
Na co, když tu stejně skoro nejsem?
Asi abych to tu měla hezký, když tu jsem.
Pořád stejná chyba, jednu kytku stále přelévám. Naučený vzorec. Co tam máme dál? Už potřetí jsem vypěstovala bazalku, už potřetí se zasekla zhruba na tý stejný výšce. Dál to nejde. Dva květináče s bazalkou, oba stejně mrzácký. Akorát tak vždycky na jedno jídlo, a pak věnujte týden na další rozvoj. Bratři, držme se.
To samý doma. Dneska zas po týdnu první výlet ven, já jsem u něj byla jen částečně, ale stál opět hodně sil. Nedokážu říct, jestli je to lepší. Asi trochu jo. Ale jen minimum síly a žádná stabilita, takže doprovod všude a při všem nutný. Život v podživotě, v autonomní oblasti, která se svažuje k moři. Kdyby bylo mrtvé, tak aspoň nadnáší. Živé moře stahuje dolů, ano, živé moře to je. I přes hezký chvilky svírající pocit, hrozně moc.
Jenom se, prosím tě, nelituj. Cítím, že lítost by měla přijít v nějaký jiný podobě.

Doubravánek ve Ztrátě byl zábavnej. Víc cvičit, míň blbnout bysme měli. Ego albíčko, i přesto byl ale Bohdan kabaretiérsky velmi vtipnej. V publiku naši senioři a kamarádi, plno, mile plno, nezakouřeno. S Pejzi jsme celý večer mlsaly, to máte bílý a bílý portský a sladké mámení Heleny Vondráčkové (cože?) a Piňa Colada a taky kousek dortíku. V metru se mi klížily oči.

Doubravánek v Diplomatu byl taky zábavnej, nebo spíš zábavná a hezky zorganizovaná byla celá akce. Padesát let Arabský, velkej koncert, na kterým vystoupili všichni mladí arabští absolventi-hudebníci. Kromě nás ještě muzikálová Šárka Marková, Ondra Galuška z Eggnoise, bláznivá Toxique Klára Vytisková se sestrou a otcem, Lukáše Prchala muzikální Brécy, se kterejma v Zemi vzdálený hostoval famózní absolvent a damák Vojtěch Dyk. Sympatická písničkářka Martina Trchová, arabskej sbor, taky sympatickej, a Purnochova Litera Scripta Manet. Myslela jsem, že jsem si pak v Podloubí zapomněla archivní složku s notama, ale měl ji Milan. S mikrofonama. Taková blbost, noty, ale nakonec kámen spadlej ze srdce.

V práci jsou děsně milí a vstřícní. Můžu teď pracovat z domova , jak potřebuju. Do toho nová práce. Dělám plány, takovejch desek vychází, takovejch koncertů se hraje. Drbu se na hlavě, co ty mladý zajímá? A co zajímá mě? Zájmy a vkus pod stůl, na stůl mládí a sledovatnost. Václav Havelka pod stůl, Iglesias na stůl. A tak pořád dokola. Zatím mě to moc baví. V lednu bude ale děsný práce a zodpovědnosti, bojím se, bojím, jak věci půjdou. Budu se jim umět postavit? Kdo ví, kdo ví, vůbec si nejsem jistá.

Jak nejsem doma, poslouchám hodně Radiožurnál. Líbí se mi zprávy, nelíbí se mi, jak hrajou. To je starý. Ale Chinaski se mi líběj, normálně se přiznávám a nestydím se za to, Grohman měl talent od boha. V hlavě mi zní Vakuum, hrajou ho skoro každej den. A když v ní zrovna nemám prázdno, napadá mě stále a dokola tahle. Má bezva text a je od mejch oblíbenejch EBTG. Myslím si, že to má co dělat se setkáním a taky s mojí plánovanou a pořád tak trošku na vodě cestou do Londýna za koťátkama.