Archiv autora: boatbehind

Veselý a plný chvíle ještě úplně nezmizely. V sobotu přiletěl Honzík, vyplašenej a zaskočenej zprávama z Prahy. Víkend jsme strávili všichni společně. Takový celý a naše to bylo, intenzivní a blízký. Jsem za ty chvíle hrozně ráda. Všichni jsme jeli za babičkou a taky do oblíbenýho šenku v břevnovským klášteře, smáli se a povídali pátý přes devátý a hlasitě i potichu si to užívali. Máma dostala druhou část původní léčby, snáší jí líp. Nikdo nemůže vědět, jestli trochu zabere. Ale tady jde spíš o naději a chvilku klidu a tyhle dny jsou každopádně o trochu veselejší a míň sevřený než předchozích deset. Díky za to.

Do Nádražky, carýra nádražky, jsem jela vlakem. Normálně, šest minut z Veleslavína do Dejvic, šup šup, dva kroky a sedím u stolu. Zpátky to samý. Seděli jsme s oddílovejma kamarádama, pili pivo a rozebírali všechny ty rozvody. A taky petice za (ne)tunel a za víc zeleně a tak různě, co se děje. Neználek vykládal o sestře a jejím příteli. Koupili si na hypotéku u Boleslavi rozpadlej statek a stranou si dali čtyřicet tisíc na ojetý auto, aby tam z Prahy měli jak jezdit. Jenomže milý přítel má koníčka, sbírá starý wehrmachtí uniformy, helmy a zbraně. Našetřené peníze potajnu utratil za válečný kulomet. Přišel na poštu, kulomet obalenej v papíru a v lepence, takže na anténu ani na slunečník to před místníma babkama neuhrál. Teď je to pozdvižení nejen pro Neználkovu sestru, ale pro celou ves.

Pořád něco dělám, do starý práce nebo spíš do nový práce. Vymýšlím plány, chystám, plánuju, rozmýšlím a snažím se napsat dobrou recenzi na Amy MacDonald. This is the life je pro mě jako zjevení, ráda bych do těch pár řádků nacpala co nejvíc, ale znám se.

V pátek jsem šla k Thajkám na masáž. Nemuví a masírujou dobře, hned všechno vyhmátnou. Hlavně pod levým ramenem. Bolelo to jako pes, ale takový teďko věci jsou. Uvědomuju si v posledních týdnech čím dál víc, že tělo neoblafneš. Ani belgickou pralinkou.

Ne, já jsem dcera. Klidným a věcným hlasem vysvětluju po telefonu střešovickému urologovi, co bychom potřebovali. Prý nebude tak zle. Nevím, na každý pád je to pro tuto chvíli dobře, vůbec nevím, jak bychom se tam dostali. V pátek jsme ten nový lék vysadili. Po týdnu. Od té doby je líp, daleko líp, ale ještě pořád spíš špatně. A navíc bez léčby. Teď jsem po čtyřech dnech prvně doma, budu konečně spát ve svý posteli, doufám. Noční vyskakování a permanentní polospánek mě ničí, i když do toho jdu s tím, že se nedám. Vařím, pořád vařím, aby máma jedla, stále něco někam přenáším, utírám, utěšuju, život plyne v kuchyni a v pokoji. Do toho zkouším něco psát, trochu pracovat, vymýšlet. Všechno jako přes tři mlhy. Máme hroznej strach, je nás tady ale málo na sdílení. Zítra snad dojdeme k paní doktorce, kdo ví, co se dozvíme. Tušíme, nechceme. Není zbytí. Ještě si to úplně nedokážu představit, nechci, nemůžu.

Mezi tím vším dva milý zážitky. Ples v Arše, boa přes ramena a tanec na Ducháčka, dechovku a ŽK. Milí slovenští milí jako vždycky. To je tedy věc, Kalifuk jako host na křtu květáků v Randalu. Cože, VY se znáte? A VY se znáte? Oba stejně vysocí, oba stejně bassoví, srdce (mi) z toho buší rychle rychle rychle. Nedělní Tata Ahn ve Švanďáku. Už úvodní C.V.A.N. mě dokonale vtáhla, byla to čirá čistota a k tomu vlny a vzedmutí a gradace a vtip a nápad. Tata posunutí o několik tříd výš.

 

Hrozně se bojím myslet na to, psát o tom, mluvit o tom. Bojím se, i když to čtu na papíře. A taky když to vidím před sebou. Trápení, únavu, slabost a nezvratnost. O kolik horší je prožívat to?
Nevím. Je to špatný.
Přeju si, abychom měli ještě tyhle Vánoce. Nedokážu odhadnout nic.

Jenomže život jde dál. Myslím na to pořád. I během Juno, to je jeden z nejhezčích filmů se vším všudy. Byla jsem tam s Jankou, čeká další miminko. Na tekoucím novým Allanovi Vicky Christina Barcelona minulý čtvrtek. Tam jsme šli ještě všichni tři, nejdřív zmrzlina, potom film. V pátek začala brát nový lék a ten ji asi takhle rozložil. Najednou to ještě víc oteklo, hrozně rychle. Taky s Doubravánkem v Zálesí na to myslim. Byl to krásnej víkend, teploučkej a barevnej. V neděli jsme zpívali jen tak ve svetříkách venku. Cesta domů jako návrat z emigrace. Na Českým nebi, nových vtipných Cimrmanech. Měla tam s tátou jít maminka, těšila se, ale nejde to. V Lagarderu, na poradě o listopadových tématech. To bude teď moje nová práce, ukazovat na listy papíru, seštelovat si tabulku v excelu a určit, o čem napíše náš príma hudební web.
Babička se hrozně drží. Pláče, až když za námi zavře dveře. My dva tři ostatní se držíme, jak to jde, nahlas si říkáme, že ty nový léky třeba ještě zaberou a vůbec, že si na ně tělo třeba ještě zvykne. Potichu si každej přemýšlíme o tmě.
Půjdu jim upéct na ráno štrůdl, domácí jídlo přeci chutná nejlíp.

Jude Q., proč už nehrajete protestsongy jako dřív?
Píseň jako forma protestu, rituálu, sebevyjádření a nabubřelosti. Na I´m not there jsem měla lístek už asi čtrnáct dní, hrozně jsem se těšila, protože soundtrack s coververzema je pro mě v určitejch místech zážitek roku. Film ale nakonec těžkej, nejsem důkladná fanynka. Jednotlivý figury, který představovaly Dylanovy cesty životem, se mi pletly, trvalo dlouho, než jsem se jakž takž zorientovala a ještě jsem si to doma musela všechno vygůglovat. Jít na film líp připravená, asi z něj i víc mám. Ale studovat biografie, když chceš mít zážitek jen tak v kině a pro sebe? Kdyby nic, tak muzika skoro všechno.
Ani tohle ale nemění fakt, aký nádherný den byla sobota. Teplej podzim, po Klárově si to vykračovaly celý mraveniště lidí, stráně pod Letnou pestrobarevný a nad tím vším kyvadlo, big wheel keeps on turning On a simple line day by day.
Piusii jako vždy plná energie. V Bunkru výbornej zvuk a dobrá nálada kolem. Druhá píseň. Už tradičně všichni skáčou a vykřikují, jak sladký jsou večery ve Stoce. Jedno, že ji neznají, že tam nikdy nebyli a nemají k ní žádný vztah. Není to potřeba, imaginace a různý životní zkušenosti pracují naplno. Je to protest, se kterým se kdekdo rád ztotožní. Piussi jako novodobý kazatel, zkrocený dav a stoprocentní souznění. Velmi povedenej koncert. Číslo čtyři tenhle rok, ne že by nebylo překvětákováno, ale co se dá dělat, rok 2008 je rok barevných květů a česlo-slovenského porozumění. Hojná účast z řad skautů. Lavice rozvedených, lavice singels, kdo je na tom líp? Ten, kdo už si zvykl? Z koho se ještě nestal cynik? Plácáme o tom až do dvou do rána, dokud nás noční tramvaje a Bořislavka nerozdělí.
Sobotní turné tří výstav. Na VŠUP vystavují svoji Idylku studenti skla a keramiky. Pár velmi dobrých nápadů, třeba vázy ve tvaru měsíčků česneku. V Husovce Tvrdohlaví reunion. Mezi Rónou, Niklem a spol. se prochází spousta lidí, je to, jako vždy, docela zábavný. Tentokrát u mě nejvíc bodují Bojovníci Gabriela, jednoduchý sochy s palicema místo rukou, s úžasem a taky trošku s obavama na to koukám a nemůžu se odtrhnout. Na Betlémáku minimalisti-konstruktéři, Malich, Boštík, hodně oranžpvejch puntíků: už je prodáno. Lidi chtějí mít doma drobný konstrukce, náznaky děje, to se mi líbí.

Všechno neni tak jasný. Vlastně by se dalo říct, že je to dost podobný podzimu, barevný a zamlžený, přičemž barva tady žádaná rozhodně není. Myšlenky na modrofialovej krk a další nemilosrdnou Homolku před náma periodicky ženou pryč všechno hezký. Hrozně to unavuje, rozmazává pěkný dny a setřásá písmena z večerních kolonek v diáři. Začínám útíkat. Zatím jenom kousek a vždycky se nakonec vrátím, ale i tak se cítím jako zrádce. Navíc mě to stejně pokaždý už na půli cesty dožene. Měla bych se smířit a radovat z toho, jak věci ještě pořád fungujou teď. Ale smířit se, to taky nedokážu.
Strach ochromuje a smíření není pasivní, mi kdysi jeden napsal.
Má pravdu. Ale to se mu to říká.

Tam, kde pod zubama bývala uzdička, teď dlí nějaký stehy asi. Nevím, nedívala jsem se tam. Ještě to trošku bolí. Měla jsem líp dodržovat klidovej režím, jak doporučovala paní doktorka. To mám z toho.