Archiv rubriky: Nezařazené

Svatba Helči a Štěpána byla samozřejmě parádní a ve velkým stylu, jinak by to ani nebyla svatby Helči a Štěpána. Na Stádlecký most jsme došli z kempu, kde jsme zaparkovali, hezky organizovaněě podél Lužnice. Nikdo nikam nespadl.
Divili jsme se, jak to ten most může všechno unést. Unesl. Takovou lásku! Přivezly je historické automobily, ale po mostě už šli sami. Helča si navrhla krásný červenobílý šaty a kabátek a hlavně měla fantastickej klobouk a taky červený pruhy ve vlasech. Štěpán měl netradiční sportovní oblek, ve kterým vypadal jako superman a spiderman a borec dohromady. No vždyť sami vidíte.

Posvatební veselí pokračovalo úplně po drátkách. Další věc, kterou jsme nepochopili; těch sto padesát lidí se ubytovalo, zařídilo a bavilo až do večera samo. Všechno šlo samospádem, prostě tábor. Svatba jako tábor, ano, protože se v jednom takovým chatkovým táboře odehrávala.
Výhodou oproti klasickýmu táboru bylo, že třeba moje chatka (děti Kilián a Horác) dost dobře spala, takže nemuseli být žádný žabáci a já jsem mohla jít hrát s ostatníma vedoucíma Macháčka. Takhle by to bylo před deseti lety, i když komu to vysvětlim, když i letos hrál v hlavní společensko-stravovací místnosti Harmasan. Milý je zase vidět. Spát jsem šla ve tři, ale to kluci jammovali v nejlepším. Coververzi Under My Thumb nikdo nehraje tak dobře jako oni; Vojta na kytaru, kalifuk na basu a pe´ta na bicí.
Ráno pršelo, ostatně jako celou noc, ale šup šup šup z postele. A protože jsem s pitím skončila v deset, byla jsem docela fit a mohla v pohodě řídit. Místo Markéty jsme vzali pány K. a K. a přes melancholický Tábor a pomalý Benešov jsme to před Prahou dotáhli na bezstarostnou a zábavnou povídačku, kterou se mi samozřejmě nechtělo končit; deja vu, jedenáct let zpátky, ano, vzali jsme se na sebe pevnou linku domů, no prostě jako když jedeš z tábora. Tehdy. Teď jsme si na sebe nevzali nic.

Včera jsem dočetla Sabbathovo divadlo od Philipa Rotha. Původně jsem si myslela, že si normálně budu vypisovat; jenomže ony by to byly celý pasáže! Je to knížka, která jako kdyby mi vylezla z břicha, Nebo z ucha. Nebo nevim odkud. Strašně blízká a navíc perfektně přeložená. Velký pravdy, anebo ne velký pravdy, spíš vlastně – naopak – drobnosti ohledně vnímání života kolem, o kterejch máš pocit, že jsou jenom tvoje, protože o nich moc s nikým nemluvíš, jak jsou každodenní, a najednou na ně narazíš v knížce, kde jsou formulovaný podobně. Jen tak, mimochodem formulovaný. Paráda. Tyvago. To mám fakt strašně ráda.
Na puťák do Černý Hory, kam vyrážíme zítra, si beru běhacího Murakamiho s doslovem od Veselina; když teď týden nebudu běhat, tak si o tom budu alespoň číst, a vezmu si taky třetí číslo Full Moonu, kterej jsem si koupila v Pumpě, jak jsem tam byla v pondělí s klukama (v úterý v Týnský s Novajdou neměli! hermelín, zato měli spoustu vína, a ve středu ve Ztrátách s Ditou a Markétou měli všechno).
Teď mám sbalenej batoh a zase jsem nakoupila zbytečně moc jídla, budu jak nováček s těžkým a velkým batohem, nikdo mi nepomůže, protože jsem neměla bejt tak blbá a měla jsem vážně vzít jen jídlo na čtyři dny a zbytek dokoupit tam, jak rozumě rozhodl Jása; nepoučitelná, nepoučitelná stopka.bloguje.cz. A proto si to potáhne.

Takže dneska to bude blogdvoják.
Johny Said the Number je kapela z Nového Jičína. Klukům je asi tak 16 až 18 let, hrajou něco mezi starejma Green Day, Billy Talent a Blink 182, ale hlavně:
jsou neskutečně radostný, dobře zpívaj a když nezrychlujou, tak i dobře hrajou.
A nejvíc hlavně: song Blueberry Sky. Paráda, ty dvojhlasy jako The Beatles (anebo aspoň Extreme v More Than Words).
Sjíždím to už dva dny v kuse a kromě toho, že se mi to dost líbí, se ve dvou místech usmívám: 1:57 (tady se zpěvák asi dívá, jestli za ním nic nejede, jestli už mu nesou pivo anebo jestli dobře mačká akordy), 3:20 (I hope you´ve got…I hope you´ve got, hehehehe, nápověda).
Miluju tyhle domácký nahrávky.
My už taky jednu máme. Meglio Stasera není ani trochu studiově upravená a dodělaná, ale i tak zní bezvadně, což je fajn. Marek posílal.

Dost často ráno přestupuju na Muzeu z metro A na metro C. Vylejzám od vlaku k eskalátorům, jdu rozvážně, protože mám ty nový boty se super podpatkama, žejo, a se mnou jdou i ostatní lidi, někteří maj taky podpatky, někteří ne. Důležitý ale je, že nás bejvá dost. No a zpoza rohu se vždycky na poslední chvíli někdo rozhodne, že to metro, kterým jsme přijeli my, stihne, a rozběhne se proti tý naší rojnici. Pokaždý jsou z toho nějaký srážky, křivý pohledy, pošlapaný nohy, málokdy to ty protisměrní lidi stihnou, což je logický, protože se rozhodnou pozdě. Mám vždycky chuť těm lidem říct, ať se proboha necpou, že za tři minuty jim to jede znova. Stejně jako mám někdy chuť říct lidem, co se cpou jídlem, ať se necpou, že to neni hezký ani zdravý. A stejně jako mám chuť někdy zvednout prostředníček na ty super rychlý frajery debily řidiče, co se na mě nalepí na dálnici, když ve 140 někoho předjíždím.

Jasněže sem to eště nikdy nikdy neudělala. Ale jednou!

Kolik už tady bylo hrozivě tematickejch výstav z poválečný doby; monumentální sochy sovětskejch bojovníků za mír, plakáty s budovatelstkou tematikou, kombajny a ženy s copy a ošatkou, před kterýma se všichni vždycky tak jako hořce zasmějou a dál už nic.
Roky ve dnech na to jdou jinak. Promyšleně, hutně a ve velkým. Sledují strach a nesmějí se. Dokonce kvůli tomu v galerii dočasně posunuli šatnu.
Roky ve dnech je výstava českého umění v letech 1945 – 1957, která teď visí nahoře v Městské knihovně, tedy v Galerii hlavního města Prahy. Nejde ale o další výstavu oficiálního, neosobního, neemotivního, zlýho "umění".
Roky ve dnech je naléhavej název a stejně naléhavá je i velká většina z vystavených věcí. Je doba po válce, období znovunalézání identity, směru života a zároveň doba zklamání a obav, jak se věci budou vyvíjet dál. Výstavu nachystala Marie Klimešová, to je kurátorka, která se touhle periodou roky zabývá.

Nemám ráda přehlcený expozice, ale tady má každej obraz svůj smysl; ukazuje různý druhy přístupů vyrovnání se se strachem, zklamáním a deziluze. Klimešová tady totiž nešla po uměleckých skupinách, ale po tematických okruzích.Přeludy, návrat k předválečné geometrii, primitivismus, totální a jiné realismy, tváře, balada/krajina, imaginace, zastavený čas, memento mori, spiritualita, nové role populární kultury, akce-tělo-experiment. Sekal, Boštík, Hudeček, Filla, Zrzavý, Medek, Brázda, Gross, Istler, Toman, Alén Diviš, Bělocvětov a řada dalších se ve vyjmenovaných tematických okruzích prolínají, střídají a podporují. Nenajdete je jen na jednom místě galerie, jsou v pohybu a ukazují se v polohách, které neznáte (třeba Filla); inspitrativní nonverbální boj. Kurátorská práce je ve Dnech… pečlivá; stručný popis uměleckých tendencí a pak už jen precizně poskládaná kolekce, která mluví beze slov. Jasný obrazy, jasný gesta a pocity. Už dlouho jsem neviděla tak jasně vykreslenej strach, obavu a pochybnosti.
Řadu konkrétních obrazů budete určitě znát odjinud, třeba Hudečkova Města, Medkovu Pletařku nebo Levitujícího Vladimíra Boudník. Tady ale v kontextu ostatních prací a hlavně v kontextu scénáře celé výstavy dávají daleko větší smysl; jako když k mapě dostanete ještě buzolu. Emoce spojený s koncem války jsou tu přenosný, v daný souvislosti s dobou fungujou asi nejvíc. Výstava je výbornou učebnicí, zároveň ale i prostorem pro zhmotnění vlastního strachu.

Kdybych měla představit Roky ve dnech jedním obrazem, byla by to tahle rytina od Vladimíra Boudníka z roku 1948. Jmenuje se Těžký údel.
Jsou tady ale i další soundtracky – Kardinálové od Libora Fáry. nepojmenovaná malba od Jitky Kolínské, Medkova Imperialistická snídaně nebo Podhrázského Imaginace strachu, která je i na plakátech k výstavě.
Výstava trvá do 19. září a plné vstupné stojí 120 Kč. Jestli najdete dvě hodiny času, jděte tam, jakožto zodpovědný vymetač pražských galerií jsem přesvědčená, že něco takovýho tady už dlouho nebylo.

(Anebo jděte alespoň vedle do Uměleckoprůmyslovýho muzea na výstavu o sklářské škole v Železném Brodě, můžete si tam navlíct vlastní šperk a vyslechnout střelený dialogy mezi pánem z dozorující bezpečnostní agentury a důchodkyněmi-kustodkami.)

Kolikrát si říkám, že kdybych pracovala jako pokladní v Bille na Jugoslávskejch partyzánech, asi bych se divila (a v duchu to dál rozvíjela), proč někdo v deset večer kupuje balík papírovejch utěrek do kuchyně, tři jogurty, vajíčka, heru a pytlík haribo ostružin. Jenomže pak si vzpomenu, jaký to je, když musím v deset večer pracovat, a dojde mi, že tyhle paní pokladní už asi myslí jenom na to, až se za pár hodin dostanou domů ke svejm rodinám, a billový pasažéry odbavujou na autopilota; tahle se ani nezeptala, jestli mám billa kartičku.
Do úplně prázdný tramvaje jsem nastoupila na Lotyšský, tedy o zstávku dřív, než obvykle nastupuje polovina celý soupravy směrem do Vokovic. Kolik obvykle jezdí lidí směrem Vokovice? Chachá. Nechybí náhodou ještě nějakej údaj, aby to šlo spočítat?
Na Hadovce už jsem žádný haribo bonbóny neměla.

 

Někdy mě fakt nebaví věci pojmenovávat. A někdy zas jo.
(Sometimes I feel so happy
Sometimes I feel so sad).
Druhé patro jsem bez brýlí na dálku poznala podle bublifukovače. Dům, ve kterém tenhle bezva prostor je, prý patří Židovské obci, říkal Lukáš Rychtařík, kterej seděl v okně spolu s Cannym. Bratři v triku takový. Jediný dva lidi, který jsem na veernisáži obrazů Adriana Bella z The Prostitutes znala.
Dům má krásný nádvoří a arkády, je to takový toskánský palazzo, vážně nádherný, ostatně je to poznat z fotky. Oleje, který Adrian Bell dělá, jsou docela hezký; velký a čistý a konkrétní. Hosté posedávali na sedačkách podél oken, pili víno a povídali si, takovej línej letní večer, a když jsem přepnula, vzpomněla jsem si na nádraží v Užghorodu a na takovej jeden berlínskej pankáčskej klub, asi padesákrát menší než celé Druhé patro.
Vidět se s Cannym je vždycky milý a podnětný, nakonec jsme si dali i panáka, protože moje starosti na vaši hlavu, achjo. Pojmenovat věci. Jenom si je jako nahlas říct, nahlas s nima bojovat. Chatouiller – polechtat koho holí, mám na takovým dřevěným penálku, kterej jsem kdysi dostala od kámošů z gymplu. Věci, se kterejma se nedokážu vyrovnat, jenom tak polechtám holí, virtuálně si je srovnám do latě, aby si pak za chvíli zase začaly dělat, co chtějí.

Dopila jsem panáka ginu s okurkou a doobjednaným tonikem a vydala se na vzácnou cestu zpět; Dlouhou ulicí přes Kolkovnu, kde míval táta pod střechou ateliér a já si tam často říkala, jak by se tam asi napasoval Golem. Golem? Jasně, Golem. Tenhle ateliér mám spjatej s napevno nainstalovanejma žebřinama (přišlo mi fantastický mít "doma" kus tělocvičny) a s Golemem. V létě roku 1999 jsem, čerstvě zamilované do kalifuka, šla za tátou do aťasu, úplně si pamatuju, co jsem měla na sobě – takovou béžovou sukni z jackpotu a světle modrý tílko z obchodu z pasáže Šárka, v ruce rozečtenýho Golema od Gustava Meyrinka. Genius Loci na geniovi loci. Takže tak je to s tím Golemem.

Cesta dál vede mezi Dušní a synagogou a mEzi všema těma krásnejma kavárnama, kam choděj cizinci a maj se tam určitě moc dobře. Mám to v těch končinách ráda; všechny ty obchody a podniky a sukně po 70 % slevě za sedm a půl tisíce jsou vlastně jenom na koukání, což je někdy vlastně docela fajn. Přijdu si tam jako turista ve vlastní šťávě. Mám ráda i Palachův most a pohled na kyvadlo (nekejve se) a na Hrad (taky se nekejve), mám ráda i metro Malostranská, protože tam nenastupuje moc lidí, a mám konec konců docela ráda i drobnej večerní nákup v Bille, ať už jsou to vajíčka, nebo hera.

A taky mám fakt ráda tuhle písničku. Bárta in chains, hehe.