Archiv rubriky: Nezařazené

Backstage jsme měli v učebně hudebky. Židle jsme sundali ze stolků (zavřít okna, smazat tabuli, židle nahoru a potichu odchod k jídelně), nachystali si noty, místo penálu vytáhli krabičky s ovocem a usadili se. Ne na dlouho. Přišla totiž pani s třídnicí, totiž hlasová poradkyně Pavla, mladá paní s aboslutním sluchem a krásným tónem, aby nás rozezpívala. To si prostě stoupnete, opřete se o třo body, která vám lezou z chodidel, zapustíte kořeny, vytáhnete se za osou, břichem a páteří si protáhnete lano, ruce zavěsíte na kladku, zatáhnete bradu a uděláte předkus, na tón jdete seshora a normálně ho vysmrkáte. Ještě při tom můžete hodit jablko a očima ten hod sledovat, pěkně do jednoho bodu. Normálka. Zní to bláznivě a po každým takovým rozezpívání s Pavlou se mi strašně točí hlava, ale pak alespoň hodinu zpíváme jak vyměnění.

Co to? O víkendu 12. – 13. června jsme nahrávali s Doubravánkem novou desku. Už druhou. Není to moc, ale je to jakás takás známka kontinuity. A o to jde. Adagadaga. Těšili jsme se jako ty děti, co mají holky v břiše, proto to nahrávání ve škole. Ale ne. Na chodbě Gymnasia Na Pražačce jsme nahrávali kvůli bezva zvuku a taky proto, že tam Marek učí a měl proto dohodu s tím nejlepším školníkem široko daleko.
Mezi tím, co jsme se s Pavlou rozezpívávali, chystal si zvukový mág Ondřej J. všechno potřebné ve sluji, tedy ve studentské knihovně. Toho času měl na sobě tričko s jelenem. Nebylo to takovýto cool tričko od nějaký elektronický kapely, jak jsem si, bůh ví proč, myslela. Bylo to prá normálka triko z Lesany – z Lesany!, říkal mi O. na obědě, dostal ho prý k narozkám nebo k čemu od kamarádů z OTK.)

Nahrávali jsme celkem třináct písniček; Marek je napsal na tabuli, pěkně oldschoolově křídou, ale pak přišel tenor Kája a nakreslil vedle seznamu kosočtverec s čárkou uprostřed. Tak jsme to na něj bonzli a musel si to pěkně mazat, hehe.
Jako to nahrávání bylo bezva. S něčím jsme se natrápili, někdy nás trápil Ondřejův apple, kterej zničeho nic spadl zrovna ve chvíli, když jsme na sebe koukali, jako že dobrý. Někdy nás vesele potrápil sám Ondřej, to když vylezl ze sluje, sundal sluchátka, opřel se o futro, zaožil ruce na jelena a pobaveně řekl, že v Božksé Emě zpíváme "já toužím pe tvém objetí". Jenomže proč bysme nezpívali "pe tvém objetí", když jsme skoro všichni z Prahe, žejo?
Tohle nahrávání bylo jiný než tehdy na Deltě před čtyřma rokama. Marek, Pavla i Ondřej pak říkali, jak jsme se od minulého nahrávání zlepšili, což jsme asi cítili sami, ale nebýt Pavly, nevím nevím. Nezkoušíme už každý týden. při zkoušení nemyslíme na zpívání. Nechodíme všichni. Pavla nás učí dost důležitý věci, na který bychom sami nepřišli, totiž jak se u zpívání správně hejbat a jak přemešlet o tónech. Čím dýl jsme nahrávali, tím víc jsme si tím vším pomáhali. V neděli jsme už všichni máchali před miktofonama rukama a dělali divný obličeje, takovej večírek na Pražačce, a najednou nám vůbec nepřišla divná představa, že bychom si takhle pomáhali i na koncertech; zpívá se tak daleko líp, takovej Dan Bárta už to zjistil dávno a některý lidi se mu za to smějou.

A tak když jsme se v neděli po šestnácti hodinách společnýho víkendovýho zpívání a jezení obědů a svačin loučili, vzpomněli jsme si na tábory a na vyměňování adres a telefonních čísel, ale už jsme velký a máme vlastní děti. A když ne děti, tak aspoň mobily. Vlastní. A maily, taky vlastní.
Snad se ta deska povede. Kdyby všechno šlo tak, jak má, jestli se stihnou dozpívat sóla a hlavně jestli bude mít Marek s Ondřejem čas na všechny dodělávky, měli bychom mít pro kamarády dárky k vánocům.
Ileajé.
V pondělí to završíme bytovým koncertem ve Václavkově, budem si tam máchat rukama, jak budeme chtít.

 

a trošku to bolelo.
Víte, červený corse jsem nějak ublížila už loni na jaře. Pak se z toho zadřel motor a nechala jsem ji odvézt ke špatnejm doktorům a začalo roční martýrium. Normálně já už kvůli tomu autu a špatnejm zprávám i dvakrát brečela. V autě vyměnili snad úplně všechno, co se dalo, a stejnak zlobilo startování. Říkali mi, ať ho prodám, jenomže kdo koupí auto, který nestartuje?
Koupily ho AAA. Za pár hodin po vyvěšení intzeráti a za dobrý peníze. A já před tím stačila nažhavit motor, takže chytil napoprvá a jako by nic. Jako malej podvod, ale když je tam jinak všecko nový…
No a jak tam ta corsa hodná červená stála, otevřený všechny dveře, a pán si ji kontroloval, obcházel, svítil do ní a oddělával gumu podél dveří (kokain máme v kufru, říkám pánovi, abych odlehčila situaci, a on se smál), bylo mi jí najednou tak líto. Jako když jde nějaký zvíře na porážku. A přitom kdybych loni neprorazila ten chladič, mohla jsem mít pořád nejlepší městský auto ever. Tak teď ho maj áčka anebo někdo jinej, kdo si ho od nich koupil. Ale ještě na něj občas myslim. Jo, a peníze jsem dostala na ruku na parkovišti v autě. Nikdy nedávejte auto ani techničák z ruky, dokud nezaplatěj, nebo dopadnete jako můj brácha, kterýmu auto v autobazaru ukradli, protože autobazar esa jsou pěkný podvodníci.

Kamil Lhoták taky kreslil auta. A kola a plovatky a balony a dělnickou čtvrť a všechno z poetiky města. Kamila Lhotáka, člena skupiny 42, mám strašně ráda, kdybych si mohla vybrat, kdo by ilustroval Kainarovy sbírky ze 60. let, byl by to Lhoták, kvůli totožný jemnědrsnoměstský poetice a hezký zkratce. Tak Kamil Lhoták má do neděle 6. 6. nádhernou výstavu v galerii Moderna, hned vedle Goethe Institutu. Kdybyste měli zbytečnejch 650 tisíc, můžete si tam koupit pěknej olej.

To, že je člověk nemocnej a leží v posteli, ještě neznamená, že má chuť a čas (čas?) formulovat z n o v u (byla bych špatná úča) post, o kterým si před tím říkal, jak se mu pěkně píše a kterej se taky pěkně neuložil.
Zatracený psí spřežení.
Neuložil se mi post o Norsku, ten post, na kterej jsem se tak těšila.
(Místo toho kňourání tady už bych bejvala mohla mít kus rekonstrukce, tak třeba ta pasáž, jak se na každou cestu do ciziny, obzvlášť, když je to cesta v rámci projektu Poznávám hlavní města, ráda připravuju, jak si vypisuju, hledám, plánuju, zjišťuju, jak si jezdím prstíkem po mapě a vyhrazuju čas a tak. No vida, tak to bychom měli intro.)

Do Norska jsem se fakt hodně moc těšila. Vlastně ani nevím, proč, Norsko pro mě vždycky byla taková nadstavba, krásná země druhý linie. Kdysi, když mi bylo asi třináct moc jsem ještě neuměla anglicky, jsem si dopisovala s jednou Norkou. Norka byla můj pen-friend. Už ani nevím, jak se jmenovala, ale pamatuju si jednu její fotku – seděla u stolu v košili s červenejma a černejma kostkama, měla zrzavý vlasy s ofinou a na krku řetízek. Byla asi o tři roky starší, bydlela někde u Osla jenom s maminkou a už navážno chodila s klukem. Všechny dopisy mi stejnak tehdy museli pomáhat psát rodiče, protože já ani neuměla minulej čas a když jsem jí chtěla vykládat o dobrodružství na táboře, nevěděla jsem navíc, jak se řekne stan. Ale to už je opravdu minulej čas, teď už umím i ten, kterému se říká future perfect continuous, třeba this time tomorrow i will have been lying on a beach/zítra touhle dobou se budu válet na pláži. Není to pravda, protože zítra touhle dobou se budu leda tak znova válet v posteli, ale pro ilustraci mýho angličtinářskýho pokroku to, myslím, stačí.
Takže Norsko.
Hlavní město Norska je Oslo a Oslo je po Římě druhá letošní metropole, kterou jsem si naplánovala.
Vyrazila jsem první květnovej víkend. Do Osla zrovna přišlo jaro, lidi seděli bosky v parcích a na stráních, hrozně moc grilovali a piknikovali a hráli gorotky (!) a jezdili na kole a seděli venku před kavárnama na zahrádkách a hezky si užívali všechny ty rozkvětlý kytky a slunce. Užívala jsem si s nima. Oslo není moc velký, ale je plný.

Třeba na rozdíl od Kodaně nebo i od Stockholmu je plný atmosféry a věcí na koukání. Když jsem v cizině, moc ráda chodím (i když nápad se zakoupením Oslo passu – Oslo má úplně výborný městský stránky visitoslo.com, kde je všechno prakticky popsaný, vysvětlený a tak vůbec – za 300 norskejch korun na dva dny byl dobrej nápad, měla jsem zadarmo vstupy do všech galerií a muzeí, kam jsem chtěla, a ještě zadarmo dopravu po městě a slevu na univerzální severský masový kuličky), takže jsem se dosyta potěšila tím zvláštním severským klidem (a nakrmila kuličkama, ne že bych jich z IKEA neměla plnej mrazák, jak mi jich tam tuhle vnutili tři balíčky, protože se dvěma balíčkama bramborový kaše je to skoro jako cena za jedny kuličky a jednu kaši. Nebo tak nějak.)

Kromě toho, že je Oslo plný, je taky klidný a hodný. Hodný město, který stojí pro svoje lidi, stejně tak jako autobusy čekají na svoje pasažery – lidi, kteří ho dobíhají, a ti pasažéři-lidi maj pak to svoje město s hodnejma autobusákama rádi. Je to takový oklikou, ale tak to na mě vážně působilo.
Oslo je taky bílý město, bílá omítka na většině domků, bílý nebe, v ulici, kde jsem bydlela – podobný Vinohradům – byly dokonce tak trošku bílý stromy. Chodíte sem a tam a cítíte se hrozně unavený, protože chodíte od devíti ráno, a tak kouknete na hodinky a najednou zjistíte, že je deset večer a ono je pořád světlo. Midnight Sun.

A pak je tam Bygdoy, poloostrov se skvělým Folksmuseem a malebnejma domkama a nepopsatelnou atmoškou a to si říkám, tady bych teda z fleku chtěla žít! Nebo aspoň jedzit na chatu. Jenomže žádnej Nor kolem zrovna neni volnej, a tak se zase vracím do Prahy a v mailu je aspoň třicet nevyřízenejch zpráv a Oslo už je zase jenom na severu a zbejvaj jen fotky a plán, že bych do Norska někdy ráda jela na prázdniny s báglem a chodila tam jako po Bílejch Karpatech, protože to tam v těch horách a pláních a ve vesničkách musí bejt super.
Kdybyste se chtěli kouknout na ty fotky, tak všechny jsou tady.

Nejhezčí oslí můstky?
- poloostrov Bygdoy
- Aker Brygge, nádherná moderní loftová čtvrť u přístavu
- sever města, čtvrť Grünerlloka s galerí DoGA a řadou designovejch obchůdků a s procházkou podél potoka zpátky do centra
- bláznivej Vigelandův park a cesta pěšky vilovou čtvrtí Frogner směrem do centra
- podhradí
- no a pak ten v Holmenkollenu, ten fakt je

Patnáct minut přestávka.

Doubravánek je teď na soustředění před natáčením desky, kdybych nedostala tu přiblblou chřipku, jsem tam taky a ťukám vidličkou do plechovýho srdce, no schválně, přijďte se na to někdy podívat na koncert, jak všichni při takový jedný overtuře do něčeho ťukáme. Partituru napsal písmem z první á Holoubek, náš bass a šéf bicistické sekce České filharmonie, a je to boží partitura.

Výhled z Bygdoye na město

Bygdoy

Přístav, výhled na hrad

Vigelandův park

Moře

Holmenkollen, tady se bude konat i MS v klasickém lyžování v roce 2011

Doga, krásná galerie moderního umělí v Grünerlokka

 

209 kilometrů, to je prý přesně jako z Prahy po dálnici do Brna
59 430 kiloJoulů, to je jako 87 bílých fidorek
22 hodin, to je jako skoro celej den.

Někdy kolem Vánoc jsme se s tehdy nastávající švagrovou Zuzanou dohodly, že do 15. května zhubneme obě pět kilo. 15. května se tahle nastávající švagrová měla stát mou stávající švagrovou a byl to hec. Prostě menší břicha do svatebních/fanouškovských šatů.
Hec, kterej jsem potřebovala jako sůl (a nikoliv jako cukr, to dá rozum.)
Zuzana (to je ta švagrová) vypadala nakonec ve svejch Sisi šatech jako nejtenčí proutek, pyšně se nesla a moc jí to slušelo.

Já si mezitím založila bezva excelovou tabulku.
Do tělocvičny – nemám totiž ráda slovo "posilovna" nebo "fitko" – jsem poprvé zašla 31. ledna. Na pásu jsem běžela jsem 45 minut, což hodilo sedm kiláků . K tomu pár cviků na různý posilování, nikdy bych si nemyslela, že mě to takhle bude bavit.
První měsíc jsem se hodně bavila okolím, pak jsem si na cvičení zvykla. A o to, myslím, jde. Baví mě to, moc.
V únoru jsem tam byla desetkrát.
V březnu devětkrát.
V dubnu čtyřikrát, protože jsem byla 14 dní nemocná.
V květnu zatím pětkrát.
Mnohokrát na bruslích, to se ale nepočítá.

A zbytek už znáte. Přesně jako do Brna, 87 bílých fidorek, skoro celej den. To je moje běhání za tři a půl měsíce.
Není moc věcí, na který bych byla pyšná, na tenhle sportovní výkon ale docela jo. A těším se, že kolonky do tabulky budou přibývat.
Běhání na pásu je v mém podání vysoce autistická činnost, asi jako když Forrest Gump hraje pingpong.

A ta svatba?
Ta svatba stála hříšný peníze.
Bylo to příliš
nebo málo?
Aby ti láska rozkvétala, trošku,
celýho sebe rozdej se,
a neleň poslat hostům pro líh.
Bylo by špatný
ke stáru
mít pomník v černým kočáru
pod holým nebem
kdesi v polích.

(Ta svatba byla fajn. Napůl smutnoveselá s mámou nahoře, napůl radostná, že tohle je napořád. Malostranská svatba ve velkém stylu s cizokrajnými hosty a jazzovou kapelou a třípatrovým dortem. Tohle přeci musí být napořád. Konec otevřeného intervalu.)

 

1. Vyměním nebezpečnostní a nedomykavé dveře za bezpečnostní a domykavé
2. Vymaluju
3. Nechám zbrousit parkety
4. Vyházím ještě další věci, které nepotřebuju.

Jenomže se k tomu himlhergotdonevetrkrucajselement nemůžu pořád dokopat.