Archiv rubriky: Nezařazené

Příběh prodává

Do soutěže X Factor by se dalo nacpat celé pětileté studium žurnalistiky a mediálních studií. Je to zábava, kterou si člověk/posluchač/divák/konzument řídí sám, tím, že posílá smsky. (Pošlete nám peníze, ale diktujte si, co/koho chcete vidět). V dalších rolích, nikoliv vedlejších, se objevují emoce, napětí, vzrušení, oblíbené tváře (autority ve sportovním) a mladí hezcí soutěžící. Potom je tam jeden starý, tedy, výrazně starší soutěžící, než je zbytek startovního pole. Zpívá sice pořád stejně, lidovku jako hard rock, a nejlíp by mu bylo u ohně nebo v imaginární hospodě. Ale jezdí s kamionem, má malý dítě a hlavně maminku v kroji. Vděčný příběh. tak ho vytáhneme a budeme stále dokola propírat. Kamion (jak se takovej řidič kamionu naučí zpívat?) – malý dítě (kéž by vyhrál pro tu holčičku nějaký peníze) – maminka v kroji (páni, to je dojemný). Pošleme hlasy a podpoříme příběh.
Jasně, Ondřej Ruml hraje na banjo, kupoval si přede mnou v kantýně polívku a bagetu a je hezkej. Ale taky, a to hlavně, je stopro muzikální, šikovnej, vkusnej a v jistym smyslu světovej. Jiří Zonyga ovšem světovej není ani trošku, je to chlapík lidovýho humoru z hospodský zábavy. Výsledky soutěže kopírujou tuzemský průměrný smýšlení a vkus. Vlastně bych se vůbec neměla rozčilovat, když jsem žádnej hlas neposlala. Překvapilo mě ale, jak to všechno zapadlo, jak to všechno funguje jako podle McQuaila. Poprvé po dlouhý době připisuju fakultě jeden bod.

Nová kapitola.
Oslavili jsme Štěpánovy třicátiny.Prosím, seznamte se. Štěpán je král zeleného světla a komárů.

stepan

Helča transportovala Štěpána z Londonu, touhle dobou tak už zase budou zpátky – pozdravy do Londýna! a uspořádala parádní večírek na Lužnici. Dvoudenní pohoda bez signálu, zato se spoustou klíšťat. Ještě , že vím, že nemají závit, a proto je nemohu šroubovat. Marek s Nohou hráli až do čtyř do rána všechny možný beatles a stones, elektrická kytara s akustikou se skvěle doplňovaly, měla jsem z toho jejich souznění radost.

V neděli večer jsme se rozloučili s Titem. Důstojně, řekla bych, hodně jsme se snažili a myslím, že to vyšlo. Přišli páni se třema kamerama a prý vyjdeme jako součást Reflexu na DVD. Žádný večírek na rozloučenou, žádný kar se nekonal. Prý ještě není konec, ještě se myslí na Zlomvaz.

V Tescu na Smíchově jsem se zvědava rozhlížela, kdeže Hakl zapíchl toho hlídače. U sloupu za informacema? Nikde nic, žádná krev, shon, ryk, všechno normálka.
U pokladny mě začalo bolet v krku a domů jsem přijela nahlodaná. Na zítra zase potřebuju další síly, na dny a týdny, budu muset ještě něco vyškrábnout ze spíže.

Minulý týden trocha energie navíc, schůzka s největším Wilco fandou Jasonem. Dostala jsem od něj CD se skoro stovkou Wilco empétrojek, to je vám jako zlatej poklad v průhledný truhle, můžeš se dívat, ale nesahat.

Jestli s časem 9:02 nevyhraju jeden lístek na Waitse, bude mě to hodně mrzet.
Jestli teď hned nepůjdu spát, budu zejtra nemocná.

Tak ať ti to dobře dopadne

Dneska ráno seděla v recepci banda kluků, byli mi ňácí povědomí. Nojó, dyk to jsou All X, asi jdou na focení nebo na onlajn. Spořádaně čekali a četli si korporátní časáky.

Odpo jsem si šla koupit do kantýny nanuka Kubíka. U pokladny už stál vysokej a hezkej chlápek, platil polívku, bagetu a ledovej čaj. Nevzal si lžíci a chtěl paní pokladní odebrat tác, kterej tam má na drobný. Na zádech benjo a méno jeho bylo Ondřej Ruml. Můl Kubík byl najednou hrozně velkej, trošku jsem se za něj styděla, radši bych si místo něj v tu chvíli kupovala třeba nějaký swingový cédéčko, který bych si pak nikdy neposlechla… Kluk, kterýho zná najednou celej národ. Děláš, jako že nevíš, o koho jde. Co taky jinýho. Bejvala bych mu ale ráda řekla, hele, seš fakt dobrej, nejlepší, ráda tě posloucham, fandim ti, ať v neděli vyhraješ.
Místo toho jsem slízala Kubíka.
Snad mu ta polívka chutnala.

Ceny ropy se podle mě nejvíc odrazily na cenách v Bille. Odporně drahej krám.

Napíšu hai-ku a pošlu ho fa-xem

Stále se něco děje.
Čas běží, minuty stojí, tak jsme se to na gymplu naučili od Michala a smáli se tomu. Teď se tomu nesměju, protože je to nějak víc pravda.

V pátek byl objížděcí večer. Je to trochu smutný, todlecto objíždění.
Auto jsem zaparkovala kousek od Dobešky. Pejzi vystoupila z Mercedesu, který ji vezl z Ostravy, přímo před klubem, vůz za milion a půl prý kontrastoval s její pevnou bezpečnostní obuví a baťůžkem. Uvnitř, v sále, kde Sopoťáci slavili 15 let, se všechny rozdíly stírají. Přišli na ně zase jenom kamarádi.
V deset jsme naskočily do červenýho a odjely k Rafovi. Nohovi a jeho hochům bylo taky patnáct. Stihly jsme jen konec Pod černý vrch a celýho Jakuba, tentokráz zněl zase skvěle, žádný tápání, žádný váhání. Seniorskému večírku jsme s Jasoněm, Míšou a Flukózovejma snižovali průmě tak na pětačtyřicet let.

V sobotu slavila Máša čtvrtý narozky. Letos poprvé mimo parník Tyrš, zato v kreperii U Slepé kočičky. Pokaždý jsem na ni jen zvědavě koukala, když jsem jela kolem tramvají, a v sobotu tedy prvně uvnitř. Spokojená jenom docela, ve špenátový polívce byly žmolky a chutnala jako sáček soli, zato Mášina samotná oslava se vyvedla moc hezky, Afterodpolední party na Letný, pod sluncem a mezi kupou dětí, psů, kol a bruslí. Život je hezkej, když se zazubí. Únavu z pátku jsem ale nedospala, kdepak.

V neděli barevný a bláznivý Sinclair v Disku, derniéra, stejně tak jako poslední seznamovací schůzka, třetí ze tří. Bylo to fajn, nejvíc fajn ze všech tří, ale co bude dál, to tedy nevím. Stejně mám pocit, jako kdybych si nejvíc ze všeho přála, aby se to všechno přehnalo, aby se hladina opět zklidnila, abych si do kolonky aktivita mohla vykázat čárku. Neni to lehký a čím víc se snažím, tím víc se vracím v myšlenkách do minulosti, k oblíbeným a přitom neprůchozím tvářím, rukám, duším. Takhle to asi nepůjde.

V pondělí, tedy ještě dnes, Klub rváčů ve Švanďáku. Neviděla jsem film, spousta mi toho v ději tedy uteklo. Taky možná moc dlouhý? Přesto si nemyslím, že to bylo špatný, hodně drobných vtipů, narážek, hříček, prý však předloha má silný náboj.

Cestou v tramvaji jsem si uvědomila, že nevím, že celý základ divadelního sporu vymyslel samotný Ken Richter. Ačkoliv jsou toho plný noviny, televize, rádio a všechno, měla jsem za to, že tu myšlenku zdědil a jen ji slepě protežuje, myslela jsem si, že jich na to přeci muselo být víc. Ale ono ne, kluk šup do solárka, tam se ta koncepce pěkně upeče. Přestože mi reakce obou stran přijdou hysterický, rozumná diskuse veskrze žádná a moudrý rozhodnutí o ne/kultuře nadlidský, Kenům, poníkům, bárbínám a klukům pod 170 cenťáků i s čírem bych asi radši moc nevěřila.

a den se smál tak světlý

Včera měl Doubravánek koncert s pořadových číslem 65, uzavírka sezony v Kaštanu.
Při rozezpívání bych nevsadila ani padesátník, že bude tak skvělej.
Byl.
Známí milí blízcí říkali, že se bavili s námi. Ale ten večer jsme se myslím bavili hlavně my. Dobře to jiskřilo, vznášela se nad náma taková zvláštní síla a souznění, já na tyhle skupinový věci nevěřim, ale ruku do ohně bych dala, že to tam bylo. Smích nerozhodil zpěv, zvuk byl skvělej a nakonec vlastně nechyběla ani flétna a housle, jakkoliv do těch písniček patřej. Hlasy a radost si poradily samy.
Večírek pokarčoval oslavou Markovejch třicátin. Domů jsem se dostala až v půl třetí, ale po vší tý energii bych se bejvala klouzala třeba až do rána. It had better be last night.