Archiv rubriky: Nezařazené

Na sraz na vánoční výlet nás přišlo deset a Milanův pes Kamila. Kromě Vojty a Holoubka, kterému právě volá Madla, měli všichni na hlavě barevné čepice. Zvířata, ovce, oslíky a koně, jsme letos na farmě u pole neviděli, asi odjela do teplých krajů. Zato jsme se stavili u mýho oblíbenýho a malebnýho suchdolskýho kostelíka.

Pod Alšovou vyhlídkou je to vždycky zajímavé, obyvlášť pro Vojtu a Milana, kteří s námi šli poprvé.

Těším se, až někdy uděláme letní vánoční výlet, uvidíme všechny ty hady, slepýše a ještěrky.

Letos jsme prozatím potkali nosála na vodítku. Páníčci říkali, že ho venčí jako psa.

Na zdobení zvířecího stromečku jsme se tentokrát připravili fakt důkladně. Mrkve, jablka, pomeranče, křížaly. Letošní model u mě v hitparádě šik stromků pro zvířata vítězí.

Ivča přinesla hrušku, prý ji mají doma už měsíc. Vojta trval na tom, že vánoční strom přeci musí mít hvězdu. Hrušku tedy pořádně ovázali, zajistili a Vojta ji umístil kamsi mezi větve. Ve výši hvězdy.

Mysleli jsme i na zajíce a dašlí zvířata neschopná letu a šplhu.

Oblíbená koliba na kraji Roztok se rekonstruuje. Ach, žádný krb, žádná rybí polívka. Dobře ji však zastoupila z prken sbitá hospoda "Zvířátka". Světla tam bylo dost, ale… V hospodě jsme s Vojtou a Milanem probírali estetiku a taky předměty praktické, krámy a polokráme dle Broukova meziválečného dělení. Dost jsme se nasmáli.

Z Roztok jsme autobusem dojeli do Podbaby k Ditě a Ivovi. Dita servírovala dobrou polévku a taky cukroví. Marek si před jídlem listoval knihou

.

a Iva vypadala, že se jí po tom dlouhým a zlým ušním zánětu konečně daří dobře.

Všem vám, milí, za ten hezkej vejlet mrazivou sobotou děkuju.

U Ditiva jsem se nemohla zdržet dlouho, o čtvrt na pět jsme vyráželi do Plzně na kapry. Bláhovci to zase hrozně hezky připravili, pokecali jsme s milými plzeňskými a byli zase o rok starší. Přišel i Pavel, co se s ním Káča nedávno rozešla. Mluvili jsme o tom dlouho, má ve spoustě věcí pravdu a je čím dál tím jasný, že to tak muselo skončit, dospělej kluk a nedospělá holka.
Hele, a ty začneš žít ve čtyřiceti, nebo kdy? ptá se mě a ptá se dobře, protože ani já na tuhle otázku neznám odpověď. Nelituj se amakej na sobě, mohla by znít odpověď, to zase říkali včera v Evaldu na Kurzu negativního myšlení. Věci můžou bejt horší a horší. Třeba větší a větší břicho, a tak jsem se šla konečně podívat naproti do Fitness Millenium. Chvíle napětí, když člověk neví, co přesně ho tam čeká, ale nakonce to bylo super, tedy až na Kiss rádio, krásně mě z toho všeho teďkonc bolí tělo.

Čím víc jsem se přibližovala Homolce, tím víc hadů a myší mi řádilo v břiše. Na Kotlářce už jsem nemohla číst ani Reflex. Přesto jsem se do bezpečnostní rentgenové zóny dovezla se vztyčenou hlavou a pevným hlasem jsem požádala o výsledky. Ani jsem se neposadila, rovnou jsem se vydala po schodech dolů a od zadu, jak je mým blbým zvykem, prolítla krátkou bílošedivou zprávu. Divným a chladným doktorským výrazům už dávno rozumím. A větě "při dnešní kontrole došlo k další nevýrazné regresi infiltrace měkkých tkání vlevo. Infiltrace ustupuje…" asi rozumí kdekdo. Nejdřív jsem si myslela, že se třeba paní doktorka spletla – a že zaměnila slova výrazné a nevýrazné. Ale pak mi došlo, že zamračený podzim není babí léto a že dnes jsme prostě dostali míň světla než v září.

To je zvláštní. Kdyby cokoliv pozitivního bylo byť jen nevýrazně dobrý, tak je za to člověk rád. Takhle bychom si ale přáli ještě víc, víc a líp. Musíme být ale pokorní, musíme být rádi za to, co máme, a taky za to, co třeba ještě společně budeme moct prožít. Život začíná a končí, krouží to kolem nás ve stále těsnějších kruzích a my musíme počítat s tím, že jednou to zaklepe i na naše dvířka.

Přesto jsem si oddychla, protože čekání je opravdu nejhorší. A ta zpráva mohla být přeci daleko temnější.

Večerní koncert na Deltě, náš vlastně už pátý vánoční a společný s Hm…, se povedl nadmíru dobře. S Bohdanem-moderátorem přišel do Doubravánku takovej lehce kabaretiérskej nádech, hodně se v pauzách mezi písničkama mluví. Bohdan a tentokrát i Štěpán to zvládli nadmíru dobře. Lidi reagovali hrozně hezky, vážně, to jsem vůbec nečekala. A když nám na Good Kinga radio hit vypověděla služby krabička, ostatně úplně stejně jako loni na tomhle koncertě včetně Nohy v první řadě, a my jsme to celý odzpívali jen s kytarou a Štěpánovým beatboxem, lidi začali tleskat do rytmu a mně se z toho úplně zalily oči slzama, no fakt, nekecám. Hm… se povedli taky nadmíru výtečně, Markova babyface hitůvka funguje skvěle. Hrozně mě potěšily všechny milý známý tváře, oba Vojtové, oddíl a taky Jezz, společná nálada ve starý dobrý Deltě, včera naposledy.
Skoro bych zapomněla, a přitom to bylo tak výrazný! Tak tedy, Makule (soprán) a Luďkovi (tenor) se včera narodila Julinka (soprán?). Luděk si ji od rána stačil ofotit na triko, koupil spoustu lahví Jamesona a slavil sám, s náma i s publikem. Byl šťastnej a my tak trochu s ním.

Dnes ráno jsem s mámou zase probírala všechny aspekty nový zprávy a vůbec života s touhle zatracenou desetiletou nemocí. Myslím, že je důležitý o tom mluvit, ačkoliv máma o tom sama začíná jen nerada a hodně ztěžka. Ale nakonec vždycky vidím, jak je dobře jednou za čas tuhle ránu pročistit. Carpe diem, je to nutný.

Večer jsme si s Pejzi daly dvě hodiny a víno v Kabinetu a stačily jsme tam potkat Kalifuka s Markétou, no jaky by toho všeho bylo málo. Sedět s Pejzi je vždycky bezva, škoda, že není v Praze víc. To abychom mohly takhle sedávat častěji, tahat za míň a víc důležitý nitky a tak trochu se u toho všeho chichotat. Ostatně stejně, jako to děláme dnes.

Čekám, a i když jsem se vyspala docela dobře, vlastně až nečekaně dobře, tělo se mi oblafnout nepodařilo.
Cestu do práce metrem jsem prozívala, němčinu jsem prozívala, cestu na tiskovku jsem proklepala, a tak jsem zavolala. Tentokrát prý na rentgenu nikdo nic neříkal, žádný povzbuzení jako minule, pro výsledky si máme přijít zítra. A tak jsem si dala dobrej oběd a chvíli zas pracovala, než jsem se začala znova bát, znova zívat, znova zahánět kameny v břiše.
Nejhorší je čekání, ať už to dopadne jakkoliv.

V Centru pro odvykání kouření to bylo docela dobrý. Osm lidí odhodlaných naposled to típnout, mlčeli a poslouchali paní doktorku, která jím příjemným a důvěryhodným hlasem vysvětlovala, jak se s tím popasovat. Pak to z nich pomalu začalo padat, já kouřím čtyřicet let dvacet pět denně, já jen deset, já už jsem zkoušel přestat třiktrát. Jak jednoduchý je oproti tomu sedět u stolku a všechno si to zapisovat.

Zítra večer máme vánoční koncert na Deltě, těším se na něj. A hrozně bych si přála, abych se na něj těšila i po poledni.
Radost nebo smutek teď leží zamčený v počítačích na Homolce. Zítra v poledne je vypustí ven, kdo z nich to bude, to se jako první dozvím já.

 

V tramvaji cestou do práce si nade mě stoupla paní, která jako by se ještě neprobudila. Svůj z mého pohledu zamlžený zrak upřela do časopisu Strážná věž. Čte si to jen tak, ze zvědavosti, nebo ten časák rozšiřuje? Na Bořislavce bylo jasno: Dobrý den, čtete ráda? zeptá se mě jako by nic. Čtu moc ráda, pomyslím si, ale té paní – trochu ostřeji, než jsem si v duchu připravila – odpovídám a ukazuji, že TOHLE, to tedy ne.

Celý víkend jsem propekla a proposlouchala.
V krabici od bot je teď fůra cukroví, by mě tedy zajímalo, kdo to sní.
A jíst to bude kdo, já néé!
Taky jsem si koupila krásný carvingový lyže Head, radius 14 metrů s posouvacím tyrolským vázáním.
Pod stromek bych nejraději dostala nějakej velikej bílej kopec.

V pátek večer jsem se vypravila do malýho Kaštanu na Obří broskev. Bez očekávání, a to bylo asi dobře.
Dopadlo to skvěle, malý prostor jim sekne, krásně vystoupí jednotlivý nástroje, který jinak splývají v lavinu,
hlasy a neopakovatelná poetika. S třemi hrstmi věrných se podařilo vytvořit takovou uzavřenou, intenzivní atmosféru, no jako by si tam všichni dohromady uvařili něco dobrýho.
Nemyslím si, že předskokan Xind X by byl tak špatnej, jak o něm píší ostatní kluci. Některý rými jsou fakt dobrý, jiná věc je, že po druhý písničce ztrácím soustředění, neb je to celé na jedno brdo. Ovšem jak by mohl být zlý, když s ním na basu hraje Vašek Magid, spolužák z béčka z Hanspaulky, kterej už tehdy rád maloval koně? Kdy jsem ho naposled viděla?
Cestou domů jsem se ještě stavila u Rafa, kde končil Noha band plus…, obligátní dávka příjemných emocí na dobrou noc. Zase mi najednou byla spousta věcí jasnejch, jen kdyby to tak vydrželo do druhýho dne. K tomu Bezr s Vášou, nebo kdo to byl!

V sobotu jsem se rozhodla, že se tramvají dvacetšestkou vyvezu na Spartu na Tata bojs. Předskakovali Please the Trees. Selfbrush je hrozně legrační, v tý košili a vestičce vypadal jako postava z románů Emila Zoly. Přihnul si z lahve červeného. Z celýho šestisedmipísňovýho setu mě bavily dvě, zbytek se mi zdál jen jako varianta. Jeho kapela je z půlky složená z Kocábků.
Tatáče doprovázela pěkná světelná show a vůbec, celej ten megaúspěch jim hrozně přeju. Jen se mi zdá, že čím jsou starší, tím jsou plošší, bez nápadů a melodií, bez toho, co mě u nich tak bavilo v dobách Marka. Ukázalo se to i na těch předělávkách z Ukončete nás i na zbytcích z Futuretra, který bylo úplně nejlepší.

Ale co, hlavně, že všechna mládež včetně mě se dala do tance.

Dnes to šlo na Karláku rychle. Paní doktorka je jako med, čert aby se v ní vyznal. Příští týden bude tedy rentgen, a pak budeme moudřejší (míč je kulatý, stát se může všechno a začíná se za stavu 0:0, jen my máme hendikep jednoho roku).

Hodně zajímavá schůzka na ÚHKT, téma krev, to mě baví. Práce pak až do večera, konečně se mi podařilo koupit ty maličký baterky do pípátka nad troubu, tak uvidíme, esli to funguje. Pořád dokola si pouštím a tak kontroluju vánoční ilustrační cédéčko. Nedá se nic dělat, je kompaktně melancholický.

Večer jsme si dali sraz ve Světozoru, kde měl Bohdan svůj večer. Nejdřív slampoetroval, slyšela jsem ho takhle teprvé podruhý. Byl docela dobrej, ona je to velká odvaha, takhle se před ostatníma inteligenčně i emočně svlikat a svíjet. Potom pustil svý dva filmy, Rekonstrukci, kterou jsem viděla už v Plzni, která mě hodně přejvapila a která mi přišla skvělá, a pak Kdo se bojí Ashley, se kterým vyhrál FAMUfest. Téma pornoprůmysl načrtl dobře, pro mě to byla vlastně velká neznámá. Ne že bych to netušila, ale ještě daleko víc mě dneska šokovalo to, jak se v týhle partě marnotratně zachází s emocema, sypají se jako zrní slepicím. Velký Robert tomu šéfuje, zrelativizuje, co se dá, položí tě na lopatky a usmaží, a tobě pak zbejvá jen podivná pachuť. Vedli jsme tam o tom na schodech hodinovou debatu. Další podnět k přemýšlení.

V pro-proti diskusi jsme pokračovali i v Lucerně na pivu, se Štěpánem, Vladanem a Tomášem. Shodli jsme se, že kdyby byl tenhle průmysl nenátlakovej a kdyby nebyl takhle emočně vyprahlej a hodnotově zvrácenej, tak nám to nevadí. Ať si každej šuká, s kým chce, a ať se na to kdo chce dívá. Jenomže…Dík Tomášovi za další způsob chápání vyrovnávání se s minulostí (= nežádání trestu, pranýřování a veřejnýho máchání dnes pro lidi, kteří by si to dříve zasloužili, a naopak snaha sám žít tak, abych se za to nemusel stydět.)

A navíc bylo venku docela hezky.