fields forever.
Snídaně: malinový čaj, bílý jogurt a do toho takový křupavoučký cereálie s opravdickejma sušenejma jahodama a kouskama mandlí. Mňam. Ještě nikdy jsem nesnědla celou krabici cereálií, protože mi to nikdy moc nechutnalo. Až jsem jednou objevila ty z Marks and Spencer.
Celý svět se mi obrátil naruby.
ozývalo se všude kolem mě. Kromě toho se kolem taky povalovala tma a zima. Úúú, zimní, strašidelný večer v listopadu.
Byla noc nad temnou Ostravou…
Byla noc nad temnou Prahou, jen na Petřinách ještě neroztál všechen sníh. Dovezla mě tam poslední osmnáctka. Slečna si totiž nepřestoupila.
Klap klap vrrr, zlověstný, svěrací zvuk. Svěrací zvuk jako kazajka, zvuk, který nabírá obludných decibelů, protože je tma a já jdu od Střešovické nemocnice pěšky domů. Pořádně zvedám chodidla, jen chvílema to drhne. Na nohou mám ty anglický kozačky za dvanáct liber, zato s osmicentimetrovým podpatkem. Už nikdy si nepořídím druhý takový boty, říkám si, zatímco se snažím to strašidelný klap klap vrrr trochu ztlumit.
Tlukoucí srdce…
Cestou do Vokovic nikoho nepotkám. I ten tmavej dům, co tam dřív, ještě když jsem tudy chodila s Kalifukem bez podpatků, vůbec nebyl, a teď je porád tmavej, vypadá tak nějak zle/černě. Nesvítí, nemá záclony ani závěsy.
Nojo, tak tam asi ještě nikdo nebydlí, říkám si. Anebo sem ten nikdo jezdí na chatu. Moc to ale nepomáhá.
Navíc už cítím to, co mám dnes zalepený. Osm cenťáků bohatě stačí na pěkný puchýř. Jako bych to nevěděla. Nejenže v tom neumím pořádně chodit a pokaždý to láká oči úplně divnejch chlápků, ale ještě k tomu dostanu puchýř. Pchééé.
Ta Esterčina 27 oslava byla taková normální, velkokapacitní. Ztráty už tak praskaly ve švech a u stolu jsme seděli s Damákama a anglistama. Překvapivá kombinace, ale docela fungovala. Teda lokálně.
I večeře s pařížskejma galeristkama v břevnovským klášteře byla dobrá. Ta vlastně byla lepší než Ztráty potom. Takhle nějak bych chtěla žít, až mi jednou možná bude 81 jako Danielle. Jezdit po světě, věšet si na uši zlatý náušnice, nosit hezkej kabát a vykřikovat, že život začíná v osmdesáti.
"Hele, a co ti mniši tady dělají?"
"No, vstanou, modlí se, poklízí, dělají bohulibé úkony."
"A čtou si Bibli."
"Nojo, a myslíš, že jim každý ráno vozej čerstvou?"
Sněží. Je to první letošní sníh.
Konečně můžu na správným místě použít tuhle francouzskou větu, kterou mě kamarádi na gymnáziu naučili. Ach, konečně, říkám si v neděli ráno. Celý Veleslavín totiž pokryly vločky sněhu. Najednou se mi zdálo, jako kdyby byly Vánoce, bílej ubrus, starej servis a tak. Příjemnej pocit. Po obědě už ale bylo všechno pryč.
A tak jsem jela na hrob a rozžala svíčku za babičku a dědu a prababičku, trochu poklidila a prošla se mezi ostatníma barevnejma hrobama. Tu a tam jsem zvedla nějakem povalenej vřes nebo kytku a snažila se něco vyčíst z nápisů. Jak je po dušičkách, tak celej hřbitov tak nějak září.
Zaostalí v Městské knihovně mě nijak zvlášť – až na detaily, samozřejmě – nezaujali. Nějak mi nešlo přijmout ten jejich koncept, tedy ne že by tak šlo o koncept, jako o tu estetiku. No, takže vlastně šlo o koncept. V té galerii byl ale klid, na rozdíl od ulic. Nad Prahou chvíli nepostály hlučný vrtulníky a všechno se schylovalo k ideologickýmu střetu v židovské čtvrti. Naštěstí to všechno dopadlo dobře.
Po dlouhý době jsem si zase prošla všechny oblíbený krámy, abych zjistila, že nejlepší je stejnak jako vždycky Jackpot. To by bylo, nechat se tam zaměstnat a rovnat svetr vedle kalhot, modrou vedle červený.
No, to by teda asi nebylo.
Večer po zkoušce, kterou smutnej Marek (co s tím? Asi nic, říká Madla, on je šťastnej s muzikou) dotáhl k docela úspěšnýmu a plodnýmu konci, jsme zase po hrozně dlouhý době seděli ve Ztrátách.
Ahoj Canny, bylo to milý setkání. Tedy, chci tím říct, že jsem ráda, že jsem se osmělila a zavolala přes stůl. Stůl je totiž jenom malá překážka. Tak zas někdy nashledanou, budu se těšit.
Seděly jsme tam s Ditou a Majdou do noci. Venku je zima, ale cesta přes Karlův most na Hradčanskou byla magická. Na mostě kromě našich šesti nohou a dvou nohou uklízeče žádná další. Nádherný světla, panorama, výhled, všechno. Jednapadesátka jela HNED. A na Veleslavíně byla zas ještě o trochu větší zima, než tam dole.
To byl ale dobrej večer, zanaříkal Bílý Králík.
Zrovna když jsem u rozepsanýho článku o medu začala přemýšlet o tom, zda večer vyrazit Na Prádlo, anebo spát spát spát a dohnat prohýřený večery tohodle týdne, zavolal Marek, že prý má pro mě jeden lístek, kdybych chtěla jít, jak jsme se o tom tuhle bavili. A tak jsem osedlala dvacítku a vyrazila usadit se na balkon a pobavit se u Slávka Janouška, hrdinu táborovejch ohňů, a moje milý Hm…
Slávek Janoušek byl folkovej večírek, ale parádní! Hraje a zpívá pořád pětihvězdičkově. Měla jsem trochu strach, jak na něj budou reagovat "děti", fanoušci Hm…, co je jim tak 16plus, ale Janoušek si je získal za chvíli. Jako správný folkař při recitálu hovořil mezi písněmi, komunikoval s publikem, které sedělo na zemi s koleny u brady – a hlavně skvěle hrál. U Imaginární hospody a Kdo to zavinil mi šel úplně mráz po zádech.
Rok uplynul a je zase po pouti
vracíme se domů
od Malinů
Čas hlídají
teď k ránu už jen kohouti
a my dvěstě metrů
jdem snad hodinu hodinu hodinu
Rozhlídnu se po měsíci
jestli ještě nám svůj koncert spustí
Ale kdepak
zamračeno zataženo
jen lampa na ulici svítí
svítí svítí v Ústí nad Orlicí
a slabě mrholí
všude už je zavříno…
Tyjo, to je písnička, a jak je hudebně hrozně hezky vystavěná.
Hm… byli milí jako vždycky a Markovi se navíc dařily vtipy. "To je dneska varieté," říkala Magda a měla pravdu. Skvěle jim vyšel Můj sen, třeba, Znáš dálku, já ji znám i zánovní Zábrana, na úplný novinky si udělám názor až příště.
A tak jsem si zas říkala, jakou máme kliku, že máme Marka a že s ním můžeme pracovat na tom, co nás baví, a co nám ještě k tomu dělá dobře.
Vedle nás seděl Jiří Černý a spokojeně předl palci. Však on má Hm… taky rád.
z tance s Marcem Andronicem jsem umístila do vázy v koupelně. Vypadá to moc hezky.
Byl to taky pěknej tanec.
Gymnaziálně jsme si zatančili i se Štěpánem. Byli jsme jediní, ale It Must Have Been Love je dlouhodobě neodolatelnej song. Štěpánovi se teď sice budou smát spolužáci a matikářka ho potopí, ale vem to čert, žejo.
Druhá premiéra prý nebyla tak dobrá, jako ta první. Já ti nevím. Přišlo mi to takový jiný, ale že by horší, to teda ne. No, jak říkám, nevím. Jen jsem si jistá, že jsme se netrefili s tůtáním do repliky Lavínie, ale to je z toho, že začala o tercii níž. Teda tak to aspoň říkal Marek. Nojo, ale dyk von to nikdo kromě nás a herců asi nepozná. Nebo jo? Taková dizonance, vono se to do toho divadla hodí.
Ve foyer zůstalo nakonec daleko míň lidí, ale to vůbec nevadilo, protože hudba hrála stejně dobře a herci zůstali skoro stejně veselí. Kdybych zítra nevstávala na Karlák, tančím do rána.
Heute hatte ich die erste Lektion mit dem neuen Lehrer. Je to první Američan, kterýho jsem kdy potakala, kterej umí německy. Žije v Praze se svojí slovenskou přítelkyní, která je ale teď v Kodani na psychologickým kongresu, nebo co. Sice mu občas uklouzne nějakem ten angickej Ausdruck, ale…asi…řekla bych, že dobrý. Ne tak dobrý, jako s frojlajn Helenou a thémn aktuel, ale docela dobrý. Teda esli bude nosit jiný texty, než jsou ty o těžbě ropy v Kanadě. Už jsem ho o to požádala. Svojí lomenou němčinou. Ale prý dobrý, řekl mi.
Je čas jít spát.